Where to Invade Next

Cause we have problems that no army solve... Zaměstnanci cestovních kanceláří vědí, že kouzlo zahraničních cest spočívá na skutečnosti, a nechytejte mě prosím za číslo ani za slovo, z 10ti procent; zbytek je iluze. Zatímco v cestovních kancelářích o tom pomlčí, Michael Moore, dokumentarista s pověstí manipulátora na jedné straně, filmaře s názorem na druhé, se k filosofii filmu explicitně hlásí: I am supposed to pick up the flowers, not the weed. Jeho turné po zemích, kde se nejspíš najde leccos, co nefunguje tak dobře jako ve Spojených státech (třeba dovednost příslušníků pořádkových sil cílit do černého :-)) může otevřít oči zalepené mizerným vzdělávacím systémem a mediální vymývárnou nejen Emeričanům, ale i nejednomu středoevropanovi. Alespoň já věděl o finském vzdělávacím systému hovnajs a nyní mám alespoň důvod si ověřit, v čem všem mi Moore lhal. Zábavné nejen v okamžicích, kdy se Italové diví, že všude ve světě nemají zaměstnanci 6 týdnů dovolené, které lze převádět z roku na rok. (29.05.2017)

Ať už je ta klasicky mooreovská agitka za sluníčkovější Ameriku místy sebevíc jednostranná, idealisticky klišé a prvoplánová, musím nakonec proti vlastní vůli zvýšit o hvězdu. Ne snad proto, že bych propadl dojmu, že to kde ve světě funguje černobíle, nebo víře v budeme si všichni pomáhat, ale prostě za řadu zajímavých poznatků z různých zemí "za příklad" a nějakou tu závěrečnou message: "I began to lament that the American dream seemed to be alive and well everywhere but America." Zkrátka k zamyšlení podnětný. A to mi věřte, že arci-levičák Moore a jemu podobní mi celkem běžně vaří krev. Ať je mi názorově jakkoli opačný, nakonec jsem rád, že je a dělá co dělá. (21.09.2018)

Další dokument od Michaela Moora, který se nebojí poukázat na nedostatky amerického systému. Tedy respektive na její zanikající ,,unikátnost", kterou se USA, kdysi docela oprávněně oháněla. Film tak vypráví i o jednotě, o systémech, ze kterých si Michael bere vždy po kouskách a snaží se opět vytvořit ten úspěšný stát. Celkově pak snímek působí jako pokus o namíchání geografického koktejlu. (07.04.2017)

Amerika skutečně není tak úžasná, jak se sama prezentuje ve filmech a souhlasím s jednou tou islandskou paní,která pronesla: "Nechtěla bych v USA bydlet za nic na světě, ani kdybyste mi za to platili." Nicméně ani Evropa není tak úžasná, jak ji Michael zobrazuje v tomto filmu. Přesto celkově zábavný, dobře zpracovaný a hlavně parádně poskládaný dokument, který by měl každý vidět, zejména každý američan. 90% (17.06.2016)

„Víte, že jste na tom špatně, když vás litují Francouzi.“ V podstatě několik dohromady poslepovaných epizod ležérního cestopisného pořadu typu No Reservations, s tím rozdílem, že (sebe)ironický moderátor neřeší kuchyni nebo pamětihodnosti jednotlivých zemí, ale výhody tamějšího sociálního systému. Způsob, jakým manipuluje s fakty a emocemi, je zároveň mnohem víc „edgy“ (rozhovor s otcem jedné z Breivikových obětí, prostříhávání na mlácení amerických černošských vězňů). Samozřejmě jde o extrémně zjednodušující pohled na některé dílčí výhody, vyjmuté z širšího politicko-historicko-společenského kontextu, což si Moore občas uvědomí, ale mnohem častěji se nechává unést tím, co slyší a neklade (si) doplňující otázky, které by ohrozily jeho tezi. Zvoleného konceptu se navíc nedrží až tak důsledně, když kromě evropských zemích obývaných bílými lidmi, o nichž mluví v úvodu, zavítá také do Tuniska nebo když navzdory předsevzetí vybírat jenom „květiny“, nikoli „plevel“, neodolá pokušení vytáhnout během návštěvy Německa nacistickou minulost země (byť jen k podepření myšlenky o nezbytnosti přijmout vedle svých vítězství i své porážky). V porovnání s Mooreovými předchozími filmy se tento nese v poměrně uvolněném duchu, s převahou hravosti nad cynismem, a snaží se (hlavně) Američany povzbudit, aby otevřeli oči, pohlédli za hranice a připustili, že v jiných státech byly ideály, na nichž USA stojí (svoboda, rovnost), uvedeny do praxe mnohem funkčněji. Z tohoto hlediska lze zvolenou argumentační strategii přijmout jako adekvátní pro cílovou diváckou skupinu a film si užít coby demagogickou komediální road-movie, zprostředkovávající americký pohled na svět. Pro Evropany Where to Invade Next žel mnoho podnětů k zamyšlení nad tím, co by mohli dělat jinak a lépe, nenabízí. 70% (06.06.2016)