1:23:45 (E01)

// Děsivé. Krásné, ale děsivé. O to děsivější, že vy z pohodlí sedačky ani ne metr od vaší 49-palcové televize víte přesně, co se právě děje, a co to v širším důsledku pro všechny znamená, jenže drtivá většina postav nemá páru, nebo jsou vyloženě obelhávány. Ve výsledku je to jako sledovat vraha ve filmu, kterak se plíží do ložnice nic netušící manželky hlavního hrdiny. Jsme zhruba v polovině, takže existuje klidně šance, že skutečně zemře. Napětí stoupá, manželka dál klidně spí. Hlavní hrdina se bezmocně žene napříč městem, aby vraha zastavil. Snaží se manželce volat, ta má ale mobil vypnutý. No a pak... na tom vlastně nezáleží, co se stane pak. Důležité je totiž to napětí, která ve vás scéna vyvolala. Obyčejně trvá 5 minut. V úvodu tohohle seriálu trvá celou hodinu. A to je strašně těžký vytvořit, takže už jen kvůli tomu mám pocit, že se na nás řítí mimořádné dílo. Krásné. Ale děsivé. 10/10 (07.05.2019)

Biják je to rozhodně parádní, to bezpochyby. Industriální pochmurné prostředí, atmosféra nesázející na výbuchy a plameny, nýbrž na vzrůstající atmosféru. Ale nedokážu se oprostit od toho, že vedení elektrárny i všichni zaměstnanci jsou zde vykreslení jako totálně nesvéprávní troubové anebo naopak absolutní psychopati. Ta černobílost člověku opravdu leze na nervy, takže ve výsledku celé dílo osciluje kdesi mezi pěti hvězdičkami a jednou. Dávám tedy zlatý střed. Mrazivým odlehčením je scéna, kdy Djatlov vydává pokyny, jaká opatření činit v reaktoru, který už nějakou chvíli vůbec neexistuje. (18.06.2019)

Nejsem si jistý, jestli jsem už někdy viděl tak silný úvodní díl seriálu. Nemyslím si. Nechávám stranou, jak to bylo doopravdy a jak si filmaři případně vypomohli, protože mě absolutně dostala atmosféra první epizody. Ten pocit strachu, marnosti a deprese byl téměř hmatatelný, tohle byl fakt silný zážitek. (17.08.2019)

”What is the cost of lies? It's not that we'll mistake them for the truth. The real danger is that if we hear enough lies, then we no longer recognize the truth at all. What can we do then? What else is left to abandon even the hope of truth and content ourselves instead with stories? In these stories, it doesn't matter who the heroes are. All we want to know is: "Who is to blame?"” (19.05.2019)

Já jako malej kluk zažil, co to bylo, když jsme měli zakázáno otevírat okna, kvůli Černobylu a nesměli jsme si chodit hrát ven. Tak moc jsem chtěl o týhle katastrofě vědět co nejvíc a tohle mě opravdu nadchlo. Ne to, co se tam stalo, ale ta syrovost a realičnost, jakou to je podaný a zpracovaný. Doufám, že další díly nepoklesnou a budeme se dozvídat jen víc a víc podrobností. Zatím klobouk dolu (11.05.2019)