O slavnosti a hostech

Tato černá groteska-v podobě jakési ho podobenství plná různých absurdit a ironickým narážek a jízlivostí která má ovšem i myšlenku, ó ano určitě má stále co říct jak v dnešní tak i v tehdejší době měla, pro mě však opět podobně jako před týdnem s Intimním osvětlením tak trochu mírné zklamání. Tedy do takové té třicáté minuty, poté se snímek tak trochu rozjede a začne to být i zajímavé, samotné dlouhé seznamování všech těch ne-herců a jejich dlouhé nezáživné monology (koukal jsem jak blázen), později výslech v podobě jaké-si šikany v čele s agresivním a následně až komicky podlézavým Rudolfem (Jan Klusák-šílená role) nic moc, ale pozdější hostina a samotná a konečná štvanice na uprchlíka představovaného Evaldem Schormem (který zde snad tuším ani nepromluvil) neměli chybu. Opět jeden z filmů tzv. Nové vlny a film umísťující se pravidelně v TOP 30 československého filmu, pro mě však opět lehké zklamání i když...Jedná se určitě o velmi nevšední film, ve své době příchodem normalizace i hned zakázaným. Všichni ale víme proč.. (02.09.2007)

„Celý tenhle podnik na mě působí trochu nezvykle….“ Nezvyklé to jistě je a absurdní k tomu, ale jako milovník absurdního divadla musím říct, že jsem se mnohými hláškami a situacemi buď bavil, nebo jsem v nich viděl určité (možná nejen) dobové jinotaje. Jakési motto celého filmu vidím osobně v hlášce "jak je možné, že se něco takového mohlo stát". Aktéři filmu řeší, jak mohl někdo utéct za slavnosti nebo jak mohl přehnat žert při "hře" na "fízlovské" komando. Tahle otázka je ale asi aktuální za každé doby. (17.04.2022)

Delikatesa. Začínám šedesátkám přicházet na chuť. Alegorické, absurdní, momenty děsivé, a to slavíme, dámy a pánové. Rudolfa Jana Klusáka si nelze než zamilovat. Vědět, komu poděkovat, že jsem měl tu možnost si ji vychutnat na velkém plátně a to za úžasných 0,- Kč, poděkoval bych. Jen víc takových projekcí. (02.05.2015)

Poprvé jsem viděl po uvolnění z trezoru do kin a byl jsem zasažen nenápadnou mrazivostí příběhu. S odstupem času musím konstatovat, že síla z Němcova filmu nevyprchala. Je to jen hra, nebo jde o život? Samy postavy dost často tápou, a tak přikyvují každému, kdo pro ně znamená představitele moci. Místy absurdní dialogy začínají dávat smysl až postupně. Snímek je plný symbolů a metafor, z nichž nejvíce se mi asi líbila scéna se svícny a následným zhášením svíček (pořídila jsem si zhášedlo). Symbolika světla a plamene svíčky vůbec je víceznačná. Jestliže herci hrají, pak neherci spíše odhrávají či přehrávají. Kupodivu to nevadí, ještě více je podržen podivný svět, ve kterém se všichni nacházejí. I když obrazová stránka filmu je spíše krotká, nelze si nevšimnout ruky Ester Krumbachové, která se určitě nepodílela jen na kostýmech a scénáři, ale i na výpravě( hodování při pikniku, samotná hostina se starobylými svícny a různými židlemi ad.) V závěru sledujeme černé plátno a k tomu zní zvuk, jenž nenechá nikoho na pochybách o konci, ke kterému během filmu vše děsivě směřuje. (28.09.2012)

Jan Němec inak, a znova úžasne. Kamerové nuansy z Diamantov noci, nárazy statiky a roztrasenej dynamiky, snov a skutočnosti vystriedala jednoliata absurdita v decentných nájazdoch kamery, kľudnejších a vyrovnanejších záberoch, pripomínajúcich triezvu formu Luisa Buñuela. O slavnosti a hostech sa koncentruje výraznejšie na obsah než na formu a podoba s Buñuelom neostáva len na povrchu. Motív zvláštne prebiehajúcej hostiny, slúžiacej ako ironické, politicko-spoločenské podobenstvo nemôže nepripomenúť snímky Anjel skazy a Viridiana. Postavy vedú absurdné monológy, neschopné sa na seba súvisle napojiť, dovolené je robiť čokoľvek za predpokladu, že sa to zhoduje so želaniami a predstavami hostiteľa, alebo ak to neodporuje väčšine. Jediným prehreškom je odlíšiť sa, nehrať spoločnú, masovú hru, byť individuálnym. ........... Jan Němec a spol. nemajú so svojou víziou a jej spracovaním problém predbehnúť väčšinu svojich novovlnových súputníkov. Poetika autorových filmov hrá prím v jedinečnosti aj medzi postavami ako sú Cytilová, Jireš, Juráček, Vláčil, zo Slovákov zas Jakubisko alebo Uher. ...... Jan Němec mi v niečom pripomína delo predčasne zosnulého Ela Havettu. Obaja totižto dokázali v minimálnom počte snímok (Elo - Slávnosť v Botanickej záhrade, Ľalie poľné, Němec - Diamanty na dne, O slavnosti a hostech) vytvoriť vskutku unikátny, veľmi koncentrovaný a maximálne výpovedný rukopis, bez zaváhaní prerastajúci scénu, z ktorej vzišiel, prezentujúci v kocke vrcholnú formu československej kinematografie. (22.03.2016)