Euforie - Série 2

"Sometimes, people need to get their feelings hurt." ____________ RELAPS. Přesně tímhle slovem by se dala popsat druhá série generační výpovědi EUFORIE. Samotný tatíček týhle show Sam Levinson v jednom z promo videí o symbolismu a charakteristice druhý série řekl doslova toto: "Zatímco první sezóna Euforie byla party ve 2 ráno, druhá sezóna je after-party v 5 ráno." – a je to sakra znát...... Dá tedy rozum, že kdo se v létě roku 2019 sjel na bezstarostný vlně masivního hypeu, který tenhle manifest generace Z vyvolal, by měl být tentokrát na pozoru. Zatímco první série byla extravagantní imaginací mezi skutečností a snem, druhá je depresivním vystřízlivěním a probuzením do reality – je mnohem komornější, uzavřenější (zda za to může pandemie je zcela na místě), výrazněji kráčí v šlépějích emocionálního realismu a je velmi intimní psychologickou sondou do hlav postav, jejich problémů, dilemat, strastí, úzkostí a osobních traumat. Laicky řečeno: exkurze do žumpy plný sraček, skrze který se musí generace Z brodit...... Levinson paradoxně rezignoval na příběh a místo toho na relativně minimalistickým půdorysu vykresluje kontrasty a konflikty, v nichž každá z postav čelí své osobní Nemesis a jiným vnitřním démonům či komplexům – Nathan vs. toxická maskulinita kterou zdědil po svém otci Calovi, Kat vs. patriarchát, Lexi vs. sebevědomí, Jules vs. platonická láska, Rue vs. závislost na drogách, Fezco vs. family business, Cassie vs. sexuální přitažlivost kterou cítí vůči největšímu psychopatovi v okolí. Aneb jak se říká: protiklady se přitahují...... Díky tomu má divák naprosto jedinečnou příležitost z velmi intimní optiky číst charaktery a jejich motivace jako komplexní knihu, v jejíž finální kapitole každý klesne na absolutní dno – viz. pátá epizoda která je emocionálně zdrcujícím vrcholem celýho seriálu. Věrný divák a filmový labužník uvítá i zajímavou plejádu nových stylistických změn – buď silně saturovaný a zrnitý vizuál který pracuje s přirozenou hrou světel a stínů, častější využití retro šlágrů (jakože co si budem, ten soundtrack je fakt boží), anebo převážně přímočarou lineární naraci, která nezapomíná na konceptuálně inovativní příběhový podzápletky s mnohdy až tragikomickým vyzněním. Z hlediska formy prakticky nejde nic vytknout. Nemluvě o samotný režii či famózní kameře Marcella Réva, s kterou předvádí hotový divy a čáry máry...... Kolem a kolem, druhá řada je výrazně odlišná od toho, na co jsme si v té první zvykli. Ale víte co? Koho to sere. Tak či onak je druhá sezóna EUFORIE neskutečně pohlcující zážitek, divokej emocionální roller-coaster a mimořádná televizní událost, která zaujme snad všechny napříč generacemi, a která se naprosto vymyká standardní škatulce subžánru teenage seriálů/coming-of-age dramat. U finále vám pak bude připadat, jakoby vám někdo krájel cibulu pod očima anebo rozdrtil srdce na padrť. Levinson jakožto bývalej závislák ví jak na poctivý nekonvenční řemeslo, protože poskytl návykovej cinefilní matroš, kterej televizní sortiment jen tak nenabízí. A protože jsem se na týhle droze závislej, ten absťák po třetím cravingu bude tak šíleně intenzivní, že bych se na celou druhou řadu podíval ihned znova. Sam Levinson, you're a fucking G! ........ PS: Pablo Fezcobar steals the show! #FEXI si zaslouží vlastní seriálový spin-off. (28.02.2022) (méně) (více)

Popularitě seriálu Euforie se nejde divit. Režisér a scenárista Sam Levinson realizoval seriál o hledání identity, vyrovnávání se s traumaty a snaze o lásku, kdy k citlivým tématům přistupuje super a přitom se ani nebojí jít v jistých ohledech za hranu. Krom silného obsahu se ovšem Euforie ve své 1. sérii mohla opřít i o povedený vizuál, kvalitní obsazení a především solidní scénář, který naznačoval, že má tenhle seriál nadále potenciál. A o 2. sérii se dá minimálně říct, že k propadu kvality rozhodně nedošlo.   I 2. série se točí kolem problémů současné mladé generace. Další konfrontování s drogami, sociálními sítěmi a depresemi, kdy Levinson opět do všech těchto témat vstupuje intenzivně a opět v míře, která některé může snadno pobouřit v tom ohledu, že tohle už je možná opravdu moc. V průběhu 2. série se navíc Euforie stává víc než pouhým teen dramatem a ústřední hrdiny nutí k definitivní konfrontaci s dospělostí.   Levinson v průběhu 2. série pořád dokáže pracovat s atmosférou, tak trochu měnit přístupy a především má pořád v malíku audiovizuální zpracování, které samotné působí dojmem extáze. Především se ovšem Levinson nadále se svými postavami nepáře a posílá je na ještě větší dno, než v rámci 1. série. V průběhu je možná 2. série skutečně možná explicitní až moc, na druhou stranu je ovšem zajímavé sledovat dění tohoto seriálu, který skutečně působí nekompromisně. A i díky tomu je na tom síla všech událostí, které se stanou skutečně cítit.   Zendaya v průběhu seriálu dokazuje, že si svou stoupající popularitu rozhodně zaslouží a nadále předvádí silný výkon, to se ovšem dá říct i o zbytku obsazení. Především o Sydney Sweeney, Hunter Schafer či Angus Cloud. Hercům prospívá, že se ústřední postavy musí popasovat s osobními démony a Levinson opět dokáže jít v těchto konfrontancích někdy na dřeň možná až příliš. Důležitý je ovšem fakt, že v průběhu Levinson dokáže udržovat napětí až do samotného finále. A přitom i schopně přeskakovat do takového uvolněnějšího a poklidnějšího módu. I přesto, že je jasné, že na lámání chleba bude muset dojít.   Nadále je poměrné snadné mít slabost pro Levinsonův černý humor, někdy je přitom snadné mít ten pocit, že Levinson bere přeci jen větší důraz na vizuál a postupem času je střídavě obsah na silnější i slabší vlně. Stačí ovšem momenty, kdy Levinson zase přijde s působivými monology a dialogy a je snadné mu opět skočit na palubu. I když se v průběhu může snadno zdát, že je to přeci jen lehce natahané, aby to utáhlo celých 8 epizod.   Nadále ovšem platí, že je Euforie stejně nevyzpytatelná jako průměrný vrstevník generace, o které seriál pojednává. Jen se místo nálady mění atmosféra a seriál tak chvílemi dokáže být pocitově poměrně příjemný i vyloženě psychicky nepříjemný. Levinson v průběhu několikrát dokáže skutečně šlápnout na plyn, postavy někam skutečně posunout a jejich osobní problémy definitivně prodat.   Levinson navíc v průběhu opět sem tam experimentuje, kdy občas hodí nějakou tu poctu, jednu epizodu rovnou stylizuje do divadelní hry a v průběhu se tak jen umocňuje pocit nevyzpytatelnosti. A především závěrečná 8. epizoda 2. série je definitivně tím emocionálním gejzírem, ke kterému měla v ideálním scénáři celá série směřovat. Cesta k finále je sice opředena slabšími momenty a Levinson očividně chvílemi skutečně nezná míru, v součtu ovšem dokázal, že druhá série neudělá ostudu sérii první. Jen těžko říct, zda po vyvrcholení je ještě nějaký hlubší důvod pokračovat v sérii třetí.   První série Euforie měla být dle Sama Levinsona party, druhá série Euforie poté afterparty. A tyto označení ve finále svým způsobem dávají smysl, především i proto, že jsou události 2. série pro postavy ještě více zásadnější. Levinsonovi by se možná vyplatilo občas znát míru a kompatibilně ovládat vizuál i vývoj příběhu v jeden moment, i po 2. sérii ovšem Euforie zůstává jednou z nejpůsobivějších generačních výpovědí současnosti. Uvidíme, zda si 3. série udrží formu..... (28.02.2022) (méně) (více)