Loni v Marienbadu

Ingmar Bergman se v roce 1961 potkal s Davidem Lynchem a natočili společně film, jinak to nevidím. Viděl jsem už něco přes tisíc filmů, ale tento je naprosto jedinečný. Vůbec nevadí, že v podstatě nemá příběh, protože atmosféra hotelu plného přízraků je tak hutná, že si úplně vystačí sama o sobě. Když přihlédneme (ale jen lehce) k roku vzniku, není od věci označit Loni v Marienbadu (skvělý název!) za geniální film. (18.10.2010)

Jak by řekli kolegové soudruzi: "Loni v Marienbádu je dokonalým příkladem odsouzeníhodného uměnictví a buržoazního manýrismu. Formální struktura vykořisťuje proletariát, kterému není ve filmu ponechán ni prostoru, a my sledujeme pouze příběh rozmazlené aristokracie. Vyšší třídy v celé své kráse odhalují své malicherné problémy na pozadí formalistických hrátek. Král je nahý a modernistický film s ním. Smrt moderně! Filmy patří lidu." A za sebe říkám, že modernita bez poetiky mě nemá čím oslovit. Chladné, božsky nasnímané a k smrti dobře nasvětlené. Takže své jakési kouzlo to přeci jen má. Ale moc z něj po tolika letech opravdu nezbylo. (12.04.2010)

Podobenstvo? Možno. Mindfuck? Určite. Na tú dobu prekvapivé a možno odvážne. Každopádne záhadné a elegantné. Ale mňa to proste znervózňovalo. Aj spôsob, akým to bolo natočené (ktorý bol chvíľu zaujímavý, ale celý film taký byť nemusel) a aj hudba. Opakovaním sa vytrácalo čaro. Keby ste zažili audio-déja vu, a vzápätí by začal zvuk sekať a opakovať sa na tom istom mieste dookola, kúzlo okamihu by bolo tiež veľmi rýchlo stratené. Asi ako moje tešenie sa na tento film, vďaka skvelému námetu, pre ktorý ma zaujal. Ale v podstate mi nič viac neponúkol. Teda okrem atmosféry, ktorá bola noir ako samotná noc (tentokrát nemyslím Film-Noir, ale farbu). (29.06.2013)

dost těžký film plný živých obrazů umocněných hudebním doprovodem. Děj není podstatný, protože není jasné jestli se vše neodehrává jen v představách, nebo v různých obdobích - hlavně se snaží působit na emoce. Těžký byl protože oči v průběhu filmu těžkly díky opakovaným scénám a replikám, ale ne tolik, abych usnul a zvládnul jsem to do konce. Vizuálně je to hodně příjemné a nechám se překvapit, jestli se k němu budu chtít někdy vrátit a jestli na mě bude působit jinak. Doporučení nemůžu přimo dát, snad jen experimentátorům a nebo poetickým snílkům ;-) Zatím slabší 4*. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (04.06.2012)

Je mi to líto, ale prázdnota, která současně trýzní i konejší, je pokaždé jen zdánlivá – a stejně tak i nehybnost ritualizovaných bytostí procházejících všemi hotely všech možných světů. V nichž se nesměřuje k cíli, ale jen se dráždí povrch zdáním cesty. Tedy: není nehybnosti – přinejmenším v čase této tiché patologie, s banální logičností přehazující preparované obrazy a slova na hromádky „Stalo se“ a „Lež“, které se ale nakonec smíchají, protože jsou totožné. Znovu a krutěji: není nehybnost, není stání a stálost předstírá i architektura, neodbytně promlouvající snad z každého záběru Resnaisova filmu. Ohledávání loňského flirtu nepřivádí k poznání, ale právě k onomu pokantovskému otřesu, zde přeložitelnému do slov, že to, co bylo, je jen později zapsaný text (slova psaná pamětí), čili: pravda prožívaná tady a teď má svou pravdivost jen v tomto jedinečném okamžiku (ovšem nejsem-li jen vzpomínkou); kdykoliv potom je již jen pohádkou se lhostejnojakým koncem. Organická krása ženského těla je v tomto snímku vržena proti předstírané pevnosti architektonických kulis, do možné skutečnosti, jsou jí nabídnuty hříchy minulé i budoucí. Ale s uplývajícími vteřinami i tato nová zkušenost přestává existovat a koridor paměti se stává uličkou hanby: protože nic z toho, co v něm prosvítá, nebylo. Jen četba divné knihy. Jediná pravdivá architektura je ta tekoucí; jejíž hrany a obrysy kdosi vygumoval a překryly je pohybující se barvy. Jakákoliv nedůslednost je pak na nich pravdivější. (A obraz takové architektury smí viset jen po boku zrcadla.) Víra v minulost je jen hypnózou pohodlnosti. To jediné, co bylo, není. (13.03.2011)