Loni v Marienbadu

Tenhle film mi nic neříká. Chápu jeho význam v dějinách a vím, co je jeho záměrem, ale to mi na něm vlastně vadí - že je to jen umění pro umění. Já v tom vidím pouze samoúčelnost, která mě sice zaujme, ale nemám důvod se k tomuto filmu ještě někdy vracet. Jednou vidět a dost. Protože nejde nijak rozlušit a ano, vím, že zjevně není účelem tento film rozluštit a zkonstruovat nějakou smysluplnou fabuli. Je to takový surrealistický (sestává ze snů) a impresionistický film, ale má imprese je ve výsledku nuda. (Pak si samozřejmě ještě pamatuju zajímavý střih a pána, který nikdy neprohrává v té zábavné hře). Já se rád občas kouknu na nějakou avantgardu, ale v případě tohoto snímku radši zůstanu obyčejným konzumentem klasicky vystavěných filmů, které se někam ubírají:) (17.03.2010)

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Celá šedesátá léta se nesla ve znamení experimentu a hledání nových forem. Tvůrci se snažili upoutat novým způsobem, k tomu patří bezesporu i nový román, se kterým se představil Alain Robbe-Grillet. Jakoby byl svět přesycen jasně vyprávěnými příběhy, přichází s nevyprávěním, tedy s příběhem bez jasně uchopitelného děje. Místo něj nabízí jen jakýsi rámec, atmosféru, konkrétní místo a postavy, vše ostatní je zpochybňováno. I záběry konkrétních míst se mění, přechází do nereálné snové polohy. Film je pro diváka poměrně náročný, protože nemá běžné schéma, kterého je možné se zachytit, jakmile najde nějakou indicii, která by mohla být vodítkem k dalšímu ději, indície se mění a vytrácí. Co zůstává skoro po celou dobu je poměrně monotóní zvuk varhan, který celé nedění dotváří. Vzniká hodně silný dojem, jsou navozeny pocity, ale pokud nemá divák dost vlastní invence, aby dal obrazům nějaký význam, je ztracen, pozornost upadá a sledování se stává spíše utrpením. Zdá se, že mnohem větší pozornosti se filmu dostalo na festivalech (nominace na Oskara, Zlatý lev za scénář v Benátkách) než divácké oblibě. Experimentální kousek, který není špatné vidět, ale nelze jej doporučit jako oddychovku k rodiné pohodě. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.04.2015)

O některých filmech se říká, že nejsou pro každého. Nevíte-li co si pod tím tvrzením představit, podívejte se na Loni v Marienbadu a s největší pravděpodobností to pochopíte. Co se mého názoru týče - opravdu jsem bojoval, zkoušel skládat významy, zkoušel jsem vnímat jen obrazy, pokoušel jsem ten film vnímat instinktivně... a přestože se určité výsledky dostavily, utkvěla mi na konci v hlavě jen hra, ve které černovlasý dlouhán nikdy neprohrává. Přelomový, moderní film? Možná. Jsem ochoten dát tomuhle uměleckému patvaru ještě jednu možnost. Do té doby však zůstávám zmatený a zaražený. 40% Mimochodem, chladným mě nechávají i další kousky Resnaisovy tvorby - Válka skončila a Hirošima, má láska. Asi jsme si s tímhle umělcem nebyli souzeni. (01.03.2007)

Artová lahůdka, která asi nesedne každému. Musím přiznat, že i po letech mne film zaujal vytříbeným zacházením s obrazem, symboly, slovem. Časté opakování (ať už textů, či obrazu - například uléhání ženy na lůžko) bylo typické pro filmy 60.let. Práce s asociacemi připomene český poetismus. Snímek se stal vzorem i pro českou novou vlnu ( Případ pro začínajícího kata, O slavnosti a hostech, Ovoce stromů rajských jíme, Hotel pro cizince, Archa bláznů a řada dalších), při sledování sošného tance podezírám trochu J.Herze, že jej převzal do plesu mrtvých v Devátém srdci. Ať už se snímky inspirovaly skutečně, či byly jen na stejné vlně, vůbec to nevadí. Loni v Marienbadu ukazuje mimo jiné, v čem spočívá základ filmu - kompozice obrazů je úžasná a bezchybná. Existuje řada verzí výkladů filmu, ale sám režisér přiznává, že žádnou z nich nelze jednoznačně vyvrátit a žádná z nich není důležitá.... ,,Když vidím film, zajímám se více o hru pocitů než o postavy, " řekl jednou Resnais (I.Herfurt:Zlatý fond světové kinematografie, Horizont Praha 1986, str.218). Osobně jsem, aniž bych výklady k filmu předem četl, viděl v muži-svůdci Smrt, která si přišla pro oběť, jíž dala roční odklad. Kupodivu jsem zjitil, že podobně film vidí F.Weyerganse... Skvostné surrealistické dílo rozehrává tajemnou hru, kterou si lapený divák užije až do otevřeného? konce... (05.06.2012)