Dokud se tančí

"V gruzínském tanci neexistuje sexualita!" Dokud se tančí by se pravděpodobně ztratilo v přehršli filmů s queer tematikou, nicméně jelikož se odehrává v Gruzii, jež není gayům úplně nakloněna, a navíc vedle toho nabízí pohled za kulisy tamních tradic (tance, svatby, rodinné zvyky), tak působí na diváka jakýmsi zvláštním a nevídaným dojmem, byť jde příběhově o již viděné téma společensky neuznávaného vztahu. Velice mě zaujaly všechny taneční a hudební sekvence, jež měly opravdu své kouzlo. Snad jen vztah mezi oběma hlavními hrdiny mohl být možná rozveden více. Slabší čtyři hvězdičky! (08.06.2020)

Je to jeden z prvních filmů po uvolnění pandemických opatření a otevření kinosálů. Zdálo by se, že to bude běžný módní příběh lásky dvou homosexuálních mladíků, ale zde je ještě trochu něco navíc. Hlavní hrdina působí křehce, ale hodně trénuje. Jeho konkurent se časem stane jeho milencem. Film je zároveň příjemný cestopis a náhled do jiné kultury, kde si homosexuály a Armény nemají rádi, také mají mobily, tablety. Je vidět velká láska k hudbě a rodinným oslavám, zajímavá gastronomnie a jak se baví teenageři, kteří lační po západní Evropě. Film na mě působil příjemně obyčejně a navzdory tématu i cudně. V zápletce jsou více obsaženy neshody obou hrdinů. V závěru podnikne hrdina vzpouru proti názoru, že mužský tanec má být hlavně mužný a ne vláčný a citlivý. A také za svou zakázanou lásku. Nic moc překvapivého zde nečekejte. Myslím dějově. Překvapilo mě jak mladí milují písně od legendární ABBY. A zazněli zde hezké lidové melodie. K filmu se hodí otevřít si gruzínské víno, které zde teče proudem. (25.07.2020)

Je k tomu asi potřeba znát kulturní souvislosti, ale nic to nemění na tom, že Dokud se tančí je strhující dílo, které z hlavy jen tak nevyprchá. Navíc oba hlavní představitelé tu tvoří fantastický pár plný neotřelé chemie. Takové filmy jsou potřeba, zvláště v zemích, kde homofobie je součástí tzv. kulturní tradice. (11.11.2019)

Film na téma, které je v mnoha zemích stál velkým tabu, a to včetně Gruzie. Hlavnímu aktérovi bych uvěřila cokoliv. Občas na mě ale šla z filmu určitá prázdnota a taky deprese jakési gruzínské bezvýchodnosti. Na jednu stranu hrdost na svou kulturu a její tradice a na druhou žádná vize lepšího života ve vlastní zemi, i za to filmu přidávám tu pátou hvězdu. Jen chci pevně věřit, že Gruzie svou cestu najde. Ráda na tu zemi vzpomínám a byla bych ráda, kdyby si Gruzíni uvědomili, že vlastním pokladem je vlastní kultura, a to včetně akceptování těch, kteří by ji rádi (re)prezentovali, ač třeba jinak sexuálně orientovaní. (28.12.2019)

Kolik se toho dá vyjádřit tancem. Žízeň po svobodě, vzpoura rigidním tradicím a maskulinitě, touha po intimitě. Švédsko-gruzínský oscarový kandidát And Then We Danced hraje všechny ty noty s vášní i křehkostí. V jedné z mých nejoblíbenějších scén Levan Gelbakhiani v lehké opilosti tancuje pro Bachiho Valishviliho. A je v tom všechno: flirt, bezmezná radost, uvolnění, dychtivost. (Mezipatra 2019) (12.11.2019)