Léto s Monikou

Nejlepší scény jsou ty nejjednodušší: Kluk se dívá za holkou, která ujíždí tramvají, a když otočí hlavu, je na jeho tváři vidět rtěnka. Ti samí dva se dívají v kině na film, ona kouká okouzleně, on zívá. Kluk je vyhozen z práce a chce po šéfovi hodit skleničku. Nakonec si to rozmyslí a jenom ji smířeně shodí ze stolu... Naopak když Bergman tlačí na pilu, je to docela křečovité. Myslím, že by film vyzněl lépe, kdyby skončil scénou, kdy se v kavárně dozvíme o Moničině nevěře. Ten další vývoj je pak už zbytečně depresivní a k předchozímu ději se moc nehodí. Léto s Monikou se mi líbilo tak z jedné třetiny. Od dalšího zkoumání Bergmanovy tvorby mě však rozhodně neodradilo. (22.04.2007)

Zřejmě první zralé Bergmanovo dílo přináší svou poetikou nový pohled na švédskou realitu jak ve formě, tak v obsahu. Syrovost pohledu a až naturalizující způsob jeho podání prokazuje - pro někoho překvapivě - známý fakt. "Dno" evropského "zlatého věku" (1945-1975) bylo ve všech zemích v zásadě srovnatelné. Hedonismus-požitkářství, charakterizující v mnoha ohledech naši dobu, nespadl z nebe. Lidé nejsou ani ďábly, ani anděly. Ale právě - naštěstí - lidmi. Zdánlivě prostá psychologie obou hlavních postav je ve skutečnosti většinovou charakteristikou naší doby. Protože všechny Bergmanovy snímky jsou tak či onak osobní zpovědí, lze důvodně i zde předpokládat, že mistr hraného autorského filmu i tady využil buď svou, nebo v blízkém okolí pozorovanou životní zkušenost. Výrazná kamera, provázející Bergmana až do konce jeho nedávno uzavřené životní dráhy, i některé další náznaky prokazují, že zvládnutí neorealizujícího námětu je pro velkého Švéda jen zastávkou na cestě k jeho zralým dílům. (25.08.2007)

Při sledování mi přišlo, že Léto s Monikou se dost podobá Letnímu snu a v duchu jsem trochu i srovnával. Mile mě překvapil úvod, kdy mi začátek vztahu přišel velmi autentický a také mě pobavil. Pak jsem byl chvíli rozpačitý z materiálního zázemí obou milenců, poněvadž mi unikl jeden detail (pro diváky, kteří si ho nevšimli stejně jako já, tak ta malá knížečka, co si vezme Harry z domu, je vkladní knížka). Ohledně vztahu samotného, jsou zde 2 naprosto protichůdní lidé a vzhledem k tomu, že je to svým způsobem moralitka, je divákovi přímo naservírováno s kým má soucítit/komu fandit, ale mně to vůbec nevadilo, spíše naopak, ostatně takových hysterických Monik pobíhá po světě víc než dost, a Harrymu jsem hodně rozuměl. A člověku je samozřejmě hned jasné, že to nedopadne dobře. Tragédie na sebe nenechá dlouho čekat, pak přijde moment, po němž bych už možná navrhnul závěrečný střih (Monika v kavárně), avšak Bergman v rozkladu vztahu pokračuje ještě dál (a onen závěrečný pohled má cosi do sebe). Co mi příliš nesedlo, byla nechtěně legrační bitka a nedořešení Moničina zločinu. Ve výsledku proto lehký nadprůměr zaokrouhlený směrem nahoru. (16.10.2013)

Chápu nadšení Godarda a spol. pro tohoto Bergmana, na druhou stranu britské free cinema mělo k sociálnímu realismu mnohem niternější vztah, Bergmana zajímala vždy více psychologie středních vrstev a inteligence, nikoliv dělného lidu, nicméně vitalismus a určitá poetika všedního dne (skvělé hudební duo harmonikáře a kytaristy před činžákem je pělně autentické) dýchá z filmu plnými tvářemi. (27.02.2012)

Studie naivní dětské lásky a jejího následného rozkladu. Bergman je zde až cynicky klinický a neštítí se vztah od prvního momentu předurčený k zániku, chladně sledovat až do hořkého konce. Není to klišé, je to prostě jen realita tak běžná, že je to až groteskně otravné... Na několika místech to působí poněkud nešikovně (např. náhle se odněkud objevivší zlořád na ostrově a následná rvačka jak z Majora Zemana) ale ve výsledku je to myslím jeden z těch stravitelnějších bergmanů. (18.06.2023)