Léto s Monikou

Pokud by někdo chtěl srovnávat se zdánlivě podobným Letním snem (zamilovaný pár, společně strávené léto,..), pak se dá říct, že Letní sen je hluboké ponoření se do nitra ženské duše a jejího žalu, kdežto Léto s Monikou je jednoduché vyprávění, které klouže po povrchu - velmi snadno rozeznatelné (a také velmi jednoduché) charaktery hlavních postav a nepříliš objevný příběh. Za zmínku možná stojí filmově poměrně zajímavá dvojice scén: 1) odjezd z města na člunu za zvuků hudby plné naděje a 2) "poraženecký" návrat do města, při němž již zní hudba spíše ponurá, nesmlouvavě naznačující průběh věcí následujících... Nijak světoborné dílo, avšak Bergman má i slabší kousky. (16.10.2007)

Mladá sedemnásťročná Monika skrátka nebola pripravená žiť život dospelých. Ak vôbec niekedy bude ... ono, na každom človeku sa podpíše jeho rodina a to kde vyrastal a Monika na ružiach ustlané moc nemala. A devätnásťročný Harry sa aspoň snažil, toho zodpovednosť nezomlela. Za ich letnú lásku som bola ochotná dať tri hviezdy, ale po návrate do mesta to zvyšujem na štyri. (19.11.2016)

Zřejmě první zralé Bergmanovo dílo přináší svou poetikou nový pohled na švédskou realitu jak ve formě, tak v obsahu. Syrovost pohledu a až naturalizující způsob jeho podání prokazuje - pro někoho překvapivě - známý fakt. "Dno" evropského "zlatého věku" (1945-1975) bylo ve všech zemích v zásadě srovnatelné. Hedonismus-požitkářství, charakterizující v mnoha ohledech naši dobu, nespadl z nebe. Lidé nejsou ani ďábly, ani anděly. Ale právě - naštěstí - lidmi. Zdánlivě prostá psychologie obou hlavních postav je ve skutečnosti většinovou charakteristikou naší doby. Protože všechny Bergmanovy snímky jsou tak či onak osobní zpovědí, lze důvodně i zde předpokládat, že mistr hraného autorského filmu i tady využil buď svou, nebo v blízkém okolí pozorovanou životní zkušenost. Výrazná kamera, provázející Bergmana až do konce jeho nedávno uzavřené životní dráhy, i některé další náznaky prokazují, že zvládnutí neorealizujícího námětu je pro velkého Švéda jen zastávkou na cestě k jeho zralým dílům. (25.08.2007)

Princip, na kterém končí většina vztahů: napřed okouzlení a láska, pak dítě, starost, jak uživit rodinu, osamělost matky s dítětem, vydělávající otec není často doma, výčitky - konec vztahu. Zde byla z těch dvou jednoznačně nevyzrálá Monika, Harry se ke všemu postavil jako chlap. Smutné je, že společnost stále nabízí kvalitní vzdělání ve všech možných oborech, jenom ve vztazích jsme stále méně zdatní. (02.08.2014)

Sledovanie tohto ranného Bergmana ma mimochodom extrémne bavilo, pretože je viac než očividné, že medziľudské vzťahy boli jeho hlavnou doménou už odjakživa, skrátka, zapodieval sa nimi až do naprostej hĺbky, perfektne ich rozpitvával, ako keď „sa patológovi dostane na stôl ďalšia mŕtvola, tak sa do nej doslova zahryzáva” ... Spočiatku to vyzeralo tak, že medzi Monikou a Harrym to nebude škrípať. Dlho sa hľadali, až sa našli, v práci ich to bohvieako nebavilo, lebo jeho stále džubali, a ju zase vkuse obchytkávali, a tak už pohár trpezlivosti musel dozačista pretiecť, že obidvaja dali výpovede, a tak zakrátko odchádzajú na člne do šírych vôd, kde sa veľmi zbližujú... Všetko sa začína meniť, keď sa domov vracajú, bývajú v prenajatom byte, či aj dieťa na svet prichádza, Harry sa i vzdelával na ING. , alebo na týždňovky chodí, a to v žiadnom prípade nemal ! Nechať ženu samú, bezprízornú, tak je už iba otázkou času, kedy svojmu chlapovi zahne, podvedie ho, sklame ho... A ako to všetko skončilo, nechám na divákoch, ktorí asi už dávno vedia... ? _ Strašne moc som si obľúbil Harriet a Gunnarovu d.p. Ingmar Bergman bol majstrovský, mám taký dojem, že odkedy začal vôbec režírovať, ešte zo skorých, ranných liet ! (06.07.2019)