Rebeka

Zluty oblek hrdiny jak v nem ridi Bentley zlate barvy by si zaslouzil vlastni trailer. Jde o novou verzi klasickeho mysteriozniho thrilleru Rebecca z roku 1938 od Alfreda Hitchcocka s Laurecem Olivierem jako bohatym ovdovelym anglicanem - peknym, osamelym, frigidne obsesivnim ve vzpominkach na svou zenu Rebeccu a lenosicim na Azurovem pobrezi. Rebecca 2.0 je chvilemi zabavna pro svou hloupost. Ma sladkost a sarm, kterym muzi neodolaji. Je konsternovana z obriho domu s absurdne velkym sluzebnuctvem. Hammer nema anglickou studenou vznetlivost. A nepusobi jako muz s tajemstvim. Je az moc zasexovan. Nad ní jsem přemýšlel jako nad tajemstvím filmu, proc to vsechno jako zlatokopka dela. Rebeka není bez chyb. Herecké výkony jsou nevýrazné nebo křečovité, rytmus vyprávění přerývavý a digitální triky bijí do očí. Mladá žena, zpočátku frustrovaná svou nedostatečností, zjišťuje, že předchozí manželka jejího partnera nebyla ve všech ohledech dokonalá a že sama může nabídnout něco hodnotného. Pro současné diváky bude více uvěřitelná tato poslední verze, protože hrdinka je zde mnohem aktivnější. S přesunem z prosluněného přímořského letoviska do domu ukrytého v šeru temných hvozdů teplé barvy střídají odstíny šedé a modré. Z odlehčeného melodramatu se stává klaustrofobní horor. Závěrečný akt pak připomíná krimithriller. Stejnou žánrovou proměnlivostí se vyznačovala i Hitchcockova verze. Ve Wheatleyho Rebece ovšem jednotlivé vyprávěcí bloky drží lépe pohromadě. Velký podíl na tom má zřetelnější vývoj hrdinky. Nejde jen o lásku. Nejistá mladá žena zároveň chce být součástí vyšší společnosti. Její narůstající samostatnost odráží stále důrazněji znějící hudební motiv. Střet různých představ o ideálním partnerovi je v nové verzi srovnatelně důležitý jako rozdílný společenský status obou manželů. Nejděsivějšími postavami Hitchcockovy Rebeccy byly vrchní služebná paní Danversová a sídlo nahánějící hrůzu. V novém filmu stejné mrazení vyvolává proměna čím dál méně nevinné a naivní protagonistky.Nepřirozeně jasné barvy, dokonale upravení herci a nádherné kostýmy, které se střídají častěji než na módní přehlídce, od začátku prozrazují, že sledujeme příběh z umělého světa, jehož dobové znaky jsou nepřirozeně zesílené. Kýčovitá estetika nepřipomíná skutečnost, ale kašírované technicolorové filmy klasického Hollywoodu, což ještě znásobuje snovou atmosféru. Rebeka tak předává myšlenky stejně, jako postavy vzájemně komunikují - bezelstně, přímočaře a na povrchu krásně. Náladu vyjadřují barvy, náklonnost drahé šaty. Větší psychologickou hloubku režisér aktérům milostného thrilleru nepřiznává. Film se tudíž může jevit plochý a prázdný. Zatímco Hitchcock vždy usiloval o absolutní kontrolu nad emocemi diváků, Wheatley se je nesnaží vtáhnout do děje. Forma barvitého postmoderního pastiše mu naopak umožňuje držet nás od postav dál. Záměrná odtažitost vyhovuje jízlivosti, s jakou pohlíží na pokřivené třídní i partnerské vztahy, založené namísto upřímnosti na nošení masek a sebedestruktivní snaze dostát nárokům druhých. (08.11.2020) (méně) (více)