Šepoty a výkřiky

Totální depka, která na mě působila děsivě pozitivním dojmem. Geniální je všechno (vypíchnul bych způsob umírání Agnes, žádná důstojnost - pomalá a klidná smrt s úsměvem na tváři (jak jsme ve filmu běžně zvyklí), ale odporná, nechutná a zrůdná), snad kromě některých malých detailů v hereckém projevu. Poprvé se mi po dosledování Bergmanova snímku stalo, že jsem toužil od něj vidět hned naráz spoustu dalších. Škoda, že se vícekrát ve svých filmech nerozhodl pro poněkud nabitější program, zde se to sice hodilo, ale je to jedna z věcí, co mi na filmech tohohle předčasně zemřelého švédského metuzaléma vadí. (26.01.2007)

"Jsi už velkej kluk, tak by sis nějakýho toho Bergmana dát mohl." Sám sebe jsem povzbudil a s vidinou pouhých 90 minut jsem toho Bergmana pustil. Neříkám, že jsem ve výsledku umíral nudou, to opravdu ne. Má to zajímavou atmosféru a v mnoha momentech jsem vnímal inspiraci ruským literárním realismem (a to já rád). Na druhou stranu jsem však nedokázal necítit určitou pózu podobenství, která čiší především z těch střihových přechodů na tváře hlavních hrdinek, což celému zážitku v mých očích dodávalo na takové umělecké prkenosti, kterou jsem nedokázal přijmout jako zcela upřímnou. Chápu, že high class umění takhle mnohdy prostě vypadá a kinematografie není výjimkou. První setkání s Bergmanem tedy nepovažuji za úplný debakl, ale cestu si k němu budu určitě muset hledat dál. 4/10 (12.08.2017)

Bergmana mám rád, ale (jako hodně lidem, jak tak koukám) Šepoty a výkřiky mi ne úplně sedly. Narozdíl od gouryelly nevidím chybu v přehnaném množství výkřiků, ale naopak v přehnaném množství šepotů. Film začíná asi sedmiminutovým vstáváním nemocné sestry. Já vím, že na tom Bergman ukáže její zoufalství, strach ze smrti a vůbec všechno, co by jiný filmař musel nacpat do čtvrthodinového dialogu. Obdivuju ho za to. Ale nic to nemění na tom, že dívat se skoro deset minut na ženu, která vstává z postele, je to pro diváka ubíjející. Některé záběry mi přišly až moc nerealistické (tím nemyslím snové pasáže), což se dá skousnout třeba v Personě, ale ne v realistickém dramatu. Přesto tenhle film doporučuju. Některé scény jako kdyby Bergman netočil, ale maloval (např. slavná scéna, kde služka má v klíně umírající a utěšuje ji - hotový barokní obraz). (25.08.2007)

S tímto vynikajícím tvůrcem jsem se seznámila právě prostřednictvím tohoto díla a jako přivítání do jeho filmové říše ho považuji za nadprůměrné. Komorní drama, které nám umožní nahlédnout do niter tří sester, stavů jejich duší, zobrazuje jejich odlišné vnímání, řešení situací a reakce. Na první pohled nedotknutelné, bezchybné a nezranitelné, ale opak je pravdou. Jedna trpící smrtelnou nemocí, druhá se vyrovnává ze smrti dcery, třetí je ve spárech egoistického manžela. Jak jen mohou tak křehká stvoření čelit takovým ranám osudu? Kde se v nich bere síla? Snímáno velmi zblízka, tudíž jsou jejich tváře takřka pod drobnohledem, což nám zobrazuje mimiku dam a takto i autentičnost, která nám osvětluje a otevírá jejich temnou komůrku uvnitř. Vše prozradí pohled do očí… Výborná práce kamery zaměřena na symbolické drobnosti, všude převládá červená barva, která sama představuje takovou agresivitu a naléhavost. Ze strany sester vyzařuje jistý druh lhostejnosti vůči nemocné, označila bych to spíše jako rezignaci, což je jakási obrana proti všem hrůzám a plnému vnímání okolního světa. Jelikož ženy jsou mnohem citlivější než muži, dotýkají se jich bolestivé záchvaty nemocné sestry ohromným způsobem. Postupem času jsme svědky odkrytí zábran a rozhrnutí vztahu nemocné se služkou Anou. Nakonec dojde k očekávanému, přičemž se nám naskytne jiný pohled na charaktery dvou zbylých žen a jejich odlišné vyrovnání se. Zrcadlo doby, vězení v přepychu, snůška lží a přetvářky, stereotyp a únava ze života. Ke konci dochází k jakémusi uvědomění, procitání, dostanou se k jakémusi vývoji a pomalému sblížení se. (28.03.2008)

Chvílemi bylo obtížné vydržet se dívat na všechno to zobrazené utrpení a osamělost postav, ale při vší drásavosti jde o nesmírně působivý snímek, který vypovídá o osudu lidského individua tváří v tvář smrti víc než desítky jiných filmů dohromady. Jde o jeden z vrcholů Bergmanovy tvorby a to nejen pro jeho výmluvnost, ale i pro dokonalou expresivní práci s barvou. (01.08.2007)