Červené střevíčky

POWELL/PRESSBURGER je dvojicou na režisérskom poste,ktorá patrične vie zaujať,zapôsobiť na oko a cit diváka,ktorý sa bez akýchkoľvek problémov premiestni do centra diania,aby sa vžil do deja z baletného odvetvia...Kariéra VERSUS Láska v milostnom trojuholníku bude tendencia stúpať,podrobiť sa do momentu,keď šéf baletu Lermontov vydiera svoju najväčšiu STAR VICKY PAGE,ktorá je zamilovaná do hudobného skladateľa JULIANA CRASTERA,obidve tvorivé esá pracujú pod záštitou zmieneného BORISA Lermontova,ktorý je chronický žiarlivý,chce Vicky pre seba samého,Juliana odkopnúť až za kopce kopcov...Takto to pokračovať nemôže...Zdá sa,že všetko bude nakoniec OK?! bohužiaľ len na oko,Boris to sakramensky prehnal so svojou povestnou doménou,že mu môže patriť každá,na ktorú sa pozrie.Vicky má na výber lásku k Julianovi,alebo kariéra a tancovanie...Rapídne sa to skomplikuje po tom,čo Vicky vybehne za Julianom... Film má veľmi dobrý obraz,technicolor eňo-ňuňo,pastva pre oči,k čomu pripočítam výpravu a HUDBU,a je tu mimoriadny zážitok najmä k 15 minútovej baletnej sekvencii,ktorá vylepší konečný zážitok z filmu,lebo nie je to to pravé orechové po celý čas,je to o pocite sa vžiť do sveta baleríny Vicky a všetko,čo s tým súvisí,t.j pozitívne i negatívne.Je to KLASIKA,ktorú by ste nemali zmeškať,lebo pohľad na MOIRU SHEARER je dych berúci...Výnimočný výkon! (22.06.2015)

Kdyby točil melodramata Orson Welles, vypadaly by takhle - antimelodramaticky. Červené střevíčky jsou výhrůžně hučícím strojem, těžce uměleckým filmem - jsou stejně sofistikované jako Zpívání dešti, jen obrácené od sklonu vidět skutečnost z té lepší stránky. Jak říká Miroslav Petříček: „Umění není od toho, aby uklidňovalo, ale zneklidňovalo." Není divu, za filmem, před nímž hluboce smekl pomyslné sombrero Brian DePalma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola, stojí režisér Michael Powell, jehož nekompromisní, britskou kritikou hystericky odkopnutý Peeping Tom se ozývá i zde, a „maďarský čaroděj“ Emeric Pressburger posedlý magií, rozuměje tou zvláštní, těžko postihnutelnou a ještě hůře naplánovatelnou filmovou atmosférou, jak ji známe z Miami Vice a z The Heat Michaela Manna. ____ Červené střevíčky zajišťují divákům prožitky estetické, a ne emocionální povahy, utvářejí pocit krásna, místo aby dojímaly, realizují strategii porozumění umění, ale ne strategii slz, a tím převracejí veškeré znaky melodramatu a spějí k wellesovskému antimelodramatu. S tím souvisí odklon od melodramatické lásky (zbanalizovaná romantická láska) a příklon k lásce romantické (opravdová, vášnivá, cit Gustava či Werthera), respektive od ve filmu odsuzovaného manželství k hudbě a baletu, od melodramatu k romantismu – zatímco melodrama nabízí nové „náboženství lásky“ a tím má působit jako společensky integrující, nikoliv rozkladná láska (proto odmítá lásku šílenou, která však byla jádrem skutečné romantické lásky, zpochybňující společenský řád a rozbíjející jeho zákony), pak romantismus naproti tomu programově odděluje lásku od pojmů štěstí, životního úspěchu erotického uspokojení, které s ní jsou tradičně spojovány. Romantická láska představuje jeden z hlavních argumentů v polemice s dostupnějším melodramatem, které přichází „shora“, je vyprojektováno architekty, naplánováno manažery a sex-kouči. (25.07.2009)

Vlastní melodrama má sice ještě jednodušší příběh než titulní Andersenova pohádka, kterou Lermontov ve filmu převypráví několika větami, ale to je jediná negativní poznámka na adresu tohoto filmu. Režijní mistrovství zavedené dvojice doplňované třetím kmenovým členem týmu, prvním anglickým expertem na Technicolor, kameramanem Jackem Cardiffem je totiž nezpochybnitelné. Zejména samotné baletní představení (nasnímané ryze filmovými postupy) opravdu bere dech (a to bych na balet dobrovolně nikdy nešel). Ostatně pokud i Martin Scorsese přiznal, že použil některé zde předvedené kameramanské fígly při snímání svého Zuřícího býka, tak už to asi o něčem vypovídá. Brian Easdale měl cestu k Oscarovi usnadněnu tím, že na hudbě to celé dost stojí, protože nebyl použit žádný už existující slavný balet, ale vše vznikalo čistě pro film. Klenot! (17.06.2012)

Na to, že běžně u klasického baletu usínám po prvním dějství, se mi filmy o balerínách až podezřele moc líbí. Ono to bude asi tou hořkostí, kterou mu dodávají oběti práce tvrdé tak, že týden starý chleba je proti tomu péřový polštář. Neznám jiný film z padesátých let, který by měl přes dvě černobílé hodiny a neukolébal mě k barevným snům. (Litoměřice 2013, 2/14) (28.08.2013)

Fascinující podívaná – estetika, kterou jsme ve špatné ČB kvalitě zvyklí vídat až do poloviny sedmdesátých let v našich televizních inscenacích se tady objevuje v zářivých barvách o třicet let dříve (dobře, dobře - Hrátky s čertem taky platí)! Film je ale starý v mnoha jiných ohledech: předně je to étos – krom myšlenky oddání se umění je to celé zasazené do zatuchlé starobylé morálky, do naivních, ba hloupých kulis (představte si, že by někdo dnes točil v Anglii film–parafrázi o převratu v roce ´89 a hlavní postava se jmenovala, já nevim co od nás znají, třeba Janáček a druhá hlavní postava třeba Forman – anglická blbá imperialistická pýcha tyhle idiocie přeskakuje – škoda, že se tu baletní soubor nejmenoval Dostojevskij anebo Tolstoj (byl to Lermontov), ale nevím, třeba je řadový Angličan tehdy ještě neznal. Jako dokument podoby Ballets Russes je to ovšem neocenitelné! Ale zase: to jak to traktuje stoupání v divadelní hierarchii, je tu popsáno značně idealisticky (jako věc úměrná míře talentu) – pracoval jsem v divadlech a vím, že by se hlavní hrdinka musela nejprve s impresáriem vyspat (tedy pokud by se s ním nemusel nejdřív vyspat její nastávající…), případně by musela být příbuzná Někoho, případně být té správné rasy. Jako většina filmové anglo-americké produkce jsou Červené střevíčky těžká komerce - kdyby to měl být opravdový Umělecký Čin, nebyla by hudba filmovou zpatlaninou kompozičních postupů Stravinského "model 1910". A pak: umělci jsou zde nadpřirozené bytosti posedlí vizí (to si myslí osmnáctileté dívenky hlásící se na DAMU), impresário je despotický otcovský typ (tohle je stará škola - vybavuje se mi na zvracení Jan Pivec v F. L. Věkovi) – všechno jednoduché, čitelné charaktery pro malé děti. „Však víte – umělci…“ A pak ten gender: ve chvíli, kdy nechceš být umělkyní, buď si ženou v domácnosti se řvoucíma parchantama: DÍKY BOHU jsou tyhle časy pryč! (11.03.2011)