My z Kačerova

Po letech, kdy jsem vždycky umíral nedočkavostí nad každou novou epizodou, jsem to komplet naservíroval potomkovi. Hltá to podobně jako já v devadesátkách, přičemž vzduch nebezpečně houstne nostalgií. Akorát mu teda závidím ten binge-watching bez týdenních přestávek. To bylo tenkrát fakt peklo. Baláž, Čok a Střihavka u nás teď frčí non-stop! (28.04.2021)

Popkulturní klasika dětských pořadů, která je komerční sázkou na jistotu a z níž jsem nikdy nebyl na větvi. Tenhle druh grotesek účinně vytěsňuje jinou, originálnější tvorbu z televize. Po výtvarné stránce šablonovité, vzhledem k četnosti produkce vykrádající sebe sama, nenáročné. Celkový dojem: 50 %. (21.01.2009)

Možná jsem po letech podlehl jisté deziluzi, ale pořád nechápu ta nadšená hodnocení. Je to mírou nostalgie? Je to tím, že do ospalého Československa po 40 letech masírování úděsnou ruskou televizní kulturou vtrhl do obýváků pravý Disney se svými zkazkami o potrhlém miliardáři a my jsme vyjekli nadšením, že vidíme Ameriku a to nadšení přes to všechno přetrvalo celé ta léta? Snad jedině tím, protože je to jinak naprosto příšerný. Seriál jasně nenaznačuje, jaká je cílová věková hranice diváka. Pro nejmenší není ale určitě. Pro velké také ne, protože předkládá mnoho chyb, které pak znalého diváka jen odrazují. Mezi markantní chyby počítám třeba liknavost tvůrců při snaze vysvětlit skoky v časoprostorovém kontinuu. Jednou totiž Scrooge McDuck alias Strýček Skrblík pečuje o své synovce v naší přítomnosti (přinejmenším v roce 1987) a v okamžiku se příběh ocitá v polovině devatenáctého století, v době tzv. Zlaté horečky, kde je opět on, jen o trochu mladší. Pro tvůrce prostě 100 - 150 let nic neznamená. Dále tvůrci nerespektují základy chování materiálů, zejména zlata. Tomu přisuzují vlastnosti jiných prvků či sloučenin. V příbězích se zlato chová mnohdy naprosto nereálně. Tato pohádka naruby pak ale nejvíce trpí po stránce příběhové. Zatímco je každý odkojen na klasickém schématu, kterak chudý ke štěstí přišel, odkazují nás Kačeří příběhy zcela nelogicky do problematiky nám dosud (výhledově už však daleko bližší) neznámé, totiž té, kdy bohatý, ještě více získal. Tvůrci si přitom nelámou hlavu s tím, aby alespoň trochu dětskému divákovi nastínili problematiku kapitálu, ekonomicky orientovaný životní styl, složitosti tržních mechanismů či zákeřnost Paretova optima při militarizaci cyklické nezaměstnanosti jednotlivých mikroekonomik světa. Vůbec ne. Prostě jejich hlavní postava je dítětem štěstěny, která sama o sobě přitahuje peníze. Peníze, kterými je přitom posedlá a stává se jejich otrokem. Nemocný ten člověk (zde pohádkový kačer, který mluví a odívá se a žije v opulentním sídle ve tvaru obrovského trezoru), jenž střeží každičkou minci. Happy endem tedy pokaždé je, nikoliv poučení, ale jen další zisk majetku nebo jeho opětovné nabytí. V seriálu se pak objeví mnoho dalších postav, které nabízí různé archetypy jako nešika, idiot, starostlivá máma, děvka, kurva, kripl, dobráček, kutil, rasista, submisiv a další. Do podvědomí dětí se zkrátka snaží zasadit jednoduché schéma kapitalistického světa a vědomí, že bohatý je lepší a důležitější člověk. Svět za tímto pokřiveným zrcadlem nabízí fantazii vykoupenou samými nesmysly, které se tváří opravdově, proto více klamou. Že je to akční a dobrodružné je příliš málo, aby se to dalo zaníceně sledovat. Akce sama nestačí. Časem si bedlivý divák všimne, že té akci chybí klíčové scény a málokdy to celé dává smysl. Deus ex machina je skoro pravidlem. Ne, považuji to za nehorázný šlendrián, nepoctivou práci a nevkusnou mystifikaci nevinných dětí, věřících na poctivé investice a čestný obchod. (14.04.2014)

Nejlepší seriál mého dětsví (když nepočítám Rychlou rotu) a troufám si říct i všech dob :-) Příběhy měli vždy něco do sebe a nikdy neomrzelo sledovat je i víckrát po sobě. Bulík, Kulík, Dulík, Kačer Donald, Strýček Skrblík a Rampa McKvák spolu s Rafany byly a vždycky budou tou nejnezapomenutelnější kreslenou partou jaká kdy mohla být. (13.07.2012)

Jedním z nejpříjemnějších důsledků Sametové revoluce bylo to, že mě a moje vrstevníky tenhle seriál při své české premiéře zastihl ještě jako malé děti, které seděly v neděli večer doma u často ještě černobílých televizí a slintaly nad každým dalším dílem kačerů. Dokonalé, dokonce natolik, že jsem chtěla mít růžové šatičky a růžovou mašli ve vlasech. Jediné růžové oblečení, které jsem kdy chtěla, Kačko. Že se jedna ze zastávek pražského metra jmenuje Kačerov považuji za poklonu všem z Kačerova. (05.11.2010)