Okja

Povedený kousek, u kterého si každý sám musí přebrat, co mu dal za sdělení, protože si ho lze přebrat hned několika způsoby. A to byl jednoznačný záměr. Možná proto tam je dost věcí na první pohled nedořešených. A kvůli tomu vzniknou právě všechny ty otázky. Včetně té nejdůležitější: Co bylo hlavním účelem tohohle filmu? Pokud šlo jenom poukázání na poučku "Když to pojmenuješ, potom je o dost těžší to sníst", tak to funguje na 100%. A je jedno, o jaké zvíře se jedná. Ale zase je tam ta druhá věc. Jsou slepice, který běhají na dvorku bezejmenné, takže ty sníst je teda ok? Nebo je to tím, že s námi nestráví tolik času, že si s nimi nestihneme vytvořit vztah, tak jsou míň? Proto je ideální tohle všechno vidět z pohledu dítěte. A to píše někdo, kdo byl tak trochu v podobné situaci. Já tak moc chtěla psa! Jako hodně, ale nemohla jsem ho mít. Ale byly alternativy. Ty malý hrabavý potvory byly vlastně moje kamarádky. Ale nebyly tak roztomilý jako králíci. Ano, když muj táta zabil mého nejlepšího kamaráda, kterého jsem měla místo psa, trochu jsem to nechápala. A bylo pro mě těžký to všechno pochopit. Takže...jíst slepice a králíky se smí, ale pes je tabu? Trochu to v hlavě udělá bordel. Takže je naprosto pochopitelné, co se rozhodne Mija udělat. Není to chytré rozhodnutí, ale je to emoční rozhodnutí na základě jejího času stráveného s Okjou. Protože Okja je nejenom uměle vytvořený druh a je vlastně strašně inteligentní. Ale především mazlíček, který jí zachránil život. Což jsou i jiná zvířata. A jejich počet by se zvýšil ještě víc, pokud by s lidmi strávili víc času. Nejlepší ukázku výsledku má doma (předpokládám) každý druhý člověk. První polovina filmu je tedy poměrně dost dětsky naivní. Hlavně v momentě, kdy Mije dojde, že sama nemá šanci. Takže se přidá další vrstva. Aktivisti, kteří chtějí Okju taky zachránit. Nebo vlastně...chtějí ještě něco trochu jiného. A přestože oni jsou narozdíl Miji dospělý, jejich přístup je stejně naivní jako ten její. Lze vůbec něco dokázat proti tak velké společnosti? Může něco obecně dokázat někdo (kdokoliv v čemkoliv) menší směrem k tomu většímu, silnějšímu a bohatšímu? Co oceňuji je ale fakt, že se Okja nesnaží o manipulaci, o citové vydíraní a rozhodně to není agitka, jak je tak snadné říct. Proč? Kvůli druhé polovině a převším poslední půl hodině a zavěru na jatkách. Kde Mija vidí všechno, co tam vidí a co se tam stane. A převším, jak se zachová a co se stane s Okjou samotnou a tím prvkem "koupě falešného pocitu správné věci do dalších pěti minut, když ne napořád". Takže tenhle film nabízí spoustu otázek, ale rozhodně na ně neodpovídá. Jakákoliv odpověď by film nejspíš dost znehodnotila. Ty odpovědi si musí každý divák najít sám v sobě. A poprat se sám s tím, jestli mu stojí za to zamyšlení se nad tím, co pravě viděl. Jenom mi přijde dost nefér tvrdit, že tohle je pouze kritika masného průmyslu a že byl natočený s myšlenkou, která napadne každého jako první: nejezte maso. (Mmch, na tehle film jsem se chtěla kouknout už nějakou dobu, ale schválně jsem si ho nechala až na včerejší večer. Dnes začali dávat Blood Free, kde je ta myšlenka dotažena až do konce a má to též nemilé následky.) Protože ostatně i Mija se chová dost sobecky, když jí dojde, jak to na světě chodí. A dost pochybuju, že v tom posledním záběru jedli něco jiného než byli doma do té doby zvyklý. Ale dítě přece neoznačíme za pokrytce, že? Prostě jenom budeme doufat, že si uvědomuje, že jako dítě víc nezmůže a v budoucnu třeba něco udělá. Stejně jako divák? Ale nikdo nikomu nic nevnucuje. Jinak po technické stránce spokojenost. Ty dvě hodiny byly hned pryč, jako kdyby to bylo mnohem kratší. Herecky naprostá spokojenost a celý je to skvěle natočený. Ale tak to je automaticky předpokládané :) (10.04.2024) (méně) (více)

Moc milej a příjemnej film, kterej jsem si na nedělní podvečer pustil a vůbec toho nelituji, protože věřím, že mnoho lidí zasáhl u srdce a poplakali si u něj. A není se, čemu divit, jelikož i já jsem si u něj taktéž poplakal. A to už je, co říct, jelikož mně jen tak něco nerozhodí a nebrečel jsem ani na konci Titanicu anebo vlastně asi jo, ale to je jedno. Narazil jsem na něj pří projíždění databází sci-fi filmů, které jsem neviděl a vidím tam obrázek slona, tak jsem si ho ihned bez přečtení obsahu stáhnul a vzápětí ihned pustil, protože moje oblíbené zvíře je slon a klokan. A co nevidím, hned na začátku je mi vysvětleno, že to není slon, ale geneticky upravené prasátko obřích rozměrů, které vyrůstá v nádherné přírodě kdesi v Jižní Koreji společně s její nejlepší lidskou kamarádkou Mijou se kterou zažívá nejedno zábavné dobrodružství. Vše vypadalo v pořádku a myslel jsem si, že sleduji příběh dětského přátelství s roztomilým tvorečkem z živočišné říše a že tam bude maximálně zápletka jako z mého oblíbeného dětského seriálu z dětství s názvem Goro, bílý pes. Po půl hodině tohoto dvouhodinového snímku nastal zlom a já jsem zase dostal takovej vztek, že jsem to musel stopnout a naházet do sebe dvě čokoládičky, abych se uklidnil. Dál psát nebudu, abych nepsal spoilery, ale musím podotknout, že toto co dělají nejenom nadnárodní korporace zvířátkům kvůli svému zisku je do nebe volající a také doufám, že fakt existuje karma, která jim umožní v příštím životě se vtělit pomocí tzv. reinkarnace do těla těchto zvířat. Protože dokud budou žít takovéto kreatury, kterým já neříkám lidi, tak žádná lidská instance je nepotrestá. Ale až se dostanou na smrtelnou postel, tak se jim před očima objeví všechny zlé věci, které za celý život udělali a jelikož reinkarnace je založena na zásadách příčiny a jejich následků, tak si myslím, že to mají spočítané tito bohatýři, kteří nemají a nikdy nebudou mít dost, aby byli spokojeni. Pak je tu další věc, kterou jsme mohli vidět v tomto sice fiktivním příběhu, ale položeném na reálném základu a to je to, že existují lidé, kteří proti těmto bastardům bojují většinou nenásilnou formou a z mého pohledu by za to zasloužili minimálně metál, protože většina lidí jsou konzumenti a jsou mezi mentálové, kteří spořádají třeba i pět kilo masa týdně a pak se potěj a smrděj seškvařeným tukem, kterej jim leze i z uší, A dokonce jsem jel jednou na Moravu na brigádu, která spočívala ve sbírání jablek a tam byl chlapík, kterej popojížděl s bednami svým traktůrkem a ten mi dokonce říkal, že si neumí uvařit jídlo bez masa a že dokonce ani jedno nezná. Tak jsem vytasil svoji encyklopedii jídel, kterou mám pečlivě uschovanou v mojí makovici a vyhrkl jsem na něj asi sto jídel, které jdou udělat bez masa. A on tam celou dobu jen tak stál s otevřenou hubou a potil si to svoje sádlo, které přilákalo samozřejmě velké množství masařek a dalšího nepříjemného hmyzu. A takových retardérů žije v našem okolí velké množství a tento film by ani nepochopili, protože na to nemají buňky. Pochybuji, že tento snímek otevře těmto lidem oči, ale jsou mezi námi tací kteří ten rozum v hrsti mají a je to i vidět na zdejším hodnocení a proto já dávám 100%. (20.06.2021) (méně) (více)