Král komedie

Po umělecky mistrovském, přesto komerčně neúspěšným Zuřícím býku se Scorsese vrhnul na projekt, do kterého se mu moc nechtělo a podobně jako u Býka i zde musel zapracovat De Niro , aby Martyho přesvědčil. Nakonec se z toho vyklubal patrně nejpříjemnější překvapení ve filmografii obou tvůrců. Film vyznívá nesmírně jízlivě a ve svých obsesích jde ve stopách jak Taxikáře tak i Býka, jen mění drásavost a brutalitu za ironii a sarkasmus. Scorsese prohlásil, že De Niro mu zde předvedl nejlepší herecký výkon vůbec. Jedná se sice o nadsázku, ale Scorsese tím zřejmě myslel to, že je to jedna z netypických rolí De Nira, které se přesto zhostil skvěle. Na roli zoufalého outsidera by se možná lépe hodil Dustin Hoffman, nicméně de Niro byl zřejmě vděčnej za tuto pro něj atypickou roli, a odvděčil se Scorsesemu vskutku vtipnou hereckou kreací. Je to velmi současný a velmi vtipný film, jehož vtip však nevzbuzuje jen smích, ale probouzí i pocity pochopení Pupkinovy frustrace. (13.04.2009)

U tehle "komedie" jsem se tedy moc nezasmala... Mozna proto, ze na rozdil od vetsiny hodnoticich jsem film jako komedii jednoduse nechapala :) V Krali komedie vidim spis sondu do duse prumerneho cloveka, ktery dela prumerne vtipy, ale strasne moc by chtel byt geniem. Jenze jediny zpusob, jak se z prumernosti vymanit, je neco sileneho. Hlavniho hrdiny je vam lito, ale zaroven je i desivy kvuli svym pomatenym predstavam. Konec tak vubec nechapu jako nejaky "happy-end". Je spravne, kdyz de facto blaznovi takova vec projde a davy ho zboznuji? A nesedi ve skutecnosti nekde za mrizemi a dal nesni? (16.10.2017)

Pro mnoho lidí nepříliš známý a dosti opomíjený Scorsesův snímek, který nás tentokrát nezavede mezi mafiány ani gangstery, ale do života průměrného Američana, který se snaží stát slavným. Robert De Niro v roli "Krále komedie" rozhodně nezklamal (ve které roli také můžeme říci, že zklamal :) a z každého záběru na mě vyzařuje pocit, že si roli dokonale užíval. Jeho závěrečné vystoupení je perfektní a myslím, že De Niro by se jako komik určitě uživil. Martin Scorsese, podobně jako De Niro svým herectvím, mě nikdy svou režií nezklamal a jeho filmy mi mají vždy co říct a tenhle tragikomický příběh o člověku, který se chce stát slavným za každou cenu a nic ho přitom nezastaví, rozhodně není vyjímkou. Nebýt několika hluchých míst, tak bych dal pět hvězdiček...... (24.09.2008)

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné. (06.10.2016)

Scorsese má zvláštní zálibu natáčet některé své filmy podruhé: Who's That Knocking at My Door? v zásadě remakoval s Mean Streets, Casino a Goodfellas působí jako jeden film rozstříhaný do dvou a s The King of Comedy se zase vrátil v zásadě k Taxi Driverovi. I zde sledujeme doslova basement incela, jak se propadá do své vymyšlené iluze reality, ve které má nějaký účel a uznání. Akorát nejsou sedmdesátky a ve vzduchu post-vietnamské trauma, nýbrž léta osmdesátá a s nimi všudypřítomný svět televizní zábavy. Pupkinova postava také není roztomile komický blázínek, ale politováníhodný malý človíček vychovaný dle ideálů amerického snu, dle kterých si stačí jít neúnavně za svým, abyste toho dosáhli. Jenomže ono ne-e. Nebo nakonec jo-o? Tahle mapa od reality odpojené osobnosti lačnící po úspěchu a uznání publika, je v současné éře všelijakých internetových šašků a influencerů, kteří udělají všechno pro krátkodobou pozornost publika, vlastně stále dost aktuální. "Can I help you with anything else?" "No no, I just gonna wait here." "But this isn't a waiting room." "Mhm." (12.05.2023)