Jackie Brown

Nemôžem zato. Quentin je šialený - ja to síce rešpektujem, no určite mu to nezožerem ako súčasť fimového umenia - u mňa to proste nefunguje. Brať v zábere pól minúty veľké nič v izbe kým sa z nej postava vráti mi nepríde nijak invenčné a výnimočné, skôr bolestivo nudné a otravné - vzhľadom k tomu, že sa tento postup opakuje v snímku nespočetný krát. Jediné, čo ma donútilo dielo dopozerať, boli už rutinne zvládnuté (no trpiace) herecké výkony vychádzajúce z ich zaujímavých, no nedotiahnutých charakterov postáv. (28.06.2010)

Po pětadvaceti letech a dalších šesti/sedmi titulech pořád "Jackie Brown" zůstává nejukázněnějším Tarantinovým filmem, a o to víc také díky tomu mile překvapí. Až to svádí k myšlence, jakou alternativní cestou se mohla jeho filmografie ubírat, kdyby to svého času byl větší hit. Třeba by Tarantino více vycházel z jiných autorů a méně by exhiboval. To ale samozřejmě není možné, nejen proto, že minulost nelze změnit, ale především protože doba, ale i samotná podstata Tarantinovy osobnosti více nahrávaly právě tomu vývoji, který známe. Rozmach DVD distribuce, boom internetu a jeho aktivizace filmových fandů ohromně nahrávaly okázalé eklektičnosti Tarantinovy nadcházející tvorby. Krom toho on sám se coby egocentrické hovado a nadutý filmový nerd nemohl oprostit od potřeb pře-nerdovat všechny ostatní a vehementně tesat vlastní pomník nedotknutelného a všemi milovaného pop-auteura. S ohledem na to se ostatně nabízí si všímat, jak i ve svém nejstřídmějším díle se prostě musí tlačit do popředí a otiskovat své ego do vyprávění příběhu, který se k tomu vlastně vůbec nenabízí. Počínaje hlasem na záznamníku a velikášským závěrečným titulkem s vlastním jménem, přes generování trivií, které vlastně jen zpřítomňují autorovu domnělou sofistikovanost, až po problematické Tarantinovo juvenilně nerdovské machrování, že díky tomu, kolik nakoukal blaxploitation bijáků, dokáže napsat víc gangsta talk než používají reální gangstas. Ale při tom všem také nelze Tarantinovi upřít jeho jednoznačný filmařský talent, mistrovské uvažování o výrazových prostředcích média i jejich užívání a bravuru v konstruován fiktivních vyprávění, které se sice pouze opírají o další fikce a žánry, nikoli o realitu, ale zatraceně skvěle v tomto směru fungují. O to víc pak na "Jackie Brown" překvapí, že v zlomku svého jádra pojednává o stáří. Byť opět nikoli v jeho společensko-osobních rovinách, ale především z hlediska stárnutí filmových ikon a žánrových figur. Ale také si přiznejme, že právě coby projekt třicátníka, do kterého si obsazuje své milované padesátníky, může vlastně upomenout až na Tomáše Magnuska, se kterým Tarantino asi bude mít vícero společných rysů než bychom si chtěli připustit, byť rozhodně nikoli v oblasti filmařských schopností. (15.11.2022)

Mnohými podceňován, pro mne však jeden z nejlepších filmů režiséra Tarantina. Rád bych něco dodal k ději a k výkonům herců a vůbec ke scénáři, ale učelnější bude nic neprozrazovat a jen DŮRAZNĚ doporučit všem, ve vodě, na zemi i ve vzduchu, ať opustí své stroje a soudružky a jdou se na to podívat. To stojí za to. (06.01.2012)

O Jackie Brown jsem vždycky slýchával jako o té "jiné a nejslabší tarantinovce". Nyní jsem film konečně zhlédnul a abych pravdu řekl, tak s výše uvedenou škatulkou nemůžu souhlasit. Jackie Brown rozhodně není nějak extra netypický zástupce Tarantinovy tvorby. Nahláškovaný konverzační (dialogy však jsou o poznání méně vybroušené než třeba v PF nebo KB2) heist movie v hlavních rolích se zapadlou černošskou hvězdou a Samuelem L. Jacksonem, drogami, nadávkami, nečekanými vraždami - to je pro Tarantina netypické? Kdepak, Jackie Brown se liší maximálně tím, že je v porovnání se zbytkem Quentinovy filmografie relativně umírněná, což je dáno žánrem. A že se jedná o jeho nejslabší film? Nevím, on slabé filmy netočí a z těch kvalitních se těžko vybere jeden, který by ostatní jasně porážely. (12.09.2010)

Můj nejoblíbenější "Tarantino", ve kterém jsem uviděla skvělou Pam Grier poprvé od "kurvy s žiletkou" z Pevnosti apačů v Bronxu (1981). Tarantina mám vůbec ráda za tu schopnost reinkarnovat herce dávno uklizené v propadlišti filmových dějin a tady je to ještě "Kaskadér" Robert Foster. No a právě pro tyto dva - jejich debaty, poslouchání muziky, křehké dvoření se jeden druhému - (prostě pro to, co odlehčuje akční složku) se mi film moc líbí. Za zvlášť příjemnou považuji i tu část, kdy elegantní Jackie v černém kostýmu provádí v kabince výměnu tašek a tato akce je opakována v několika různých "provedeních", aniž by to bylo otravné! (02.02.2005)