Nejvyšší skóre

Ach jo je mi to líto, tak dlouho žadoním o podobný dokument a když to přijde tak to musím hejtit. Abyste pochopili já jsem velkým fanouškem starých videoher a podobných věcí jsem viděl již nespočet, nečekal jsem tedy že mě tady něco překvapí. Očekával jsem jen to že seriál seznámí nové lidi se starými hrami a trochu je edukuje v tom jak tohle skvělé médium vzniklo a jak to byla skvělá storka. No a to jsem dostal tak napůl, ty informace tady se hrozně zkracují a kdybych některé příběhy neznal před tím, po tomhle si je vyložím určitě jinak. Pokud to má seznámit novou generaci se starými hrami mělo by se to udělat poctivě od A do Z a neskákat a nesnažit se jen o to aby to vypadalo cool. Okej vizuál je pecka a celé je to natočené prostě na Netflix kvalitě, ale dokumentární hodnotu to nemá ani omylem. Takhle to vypadá že parta chlápku udělala tuhle hru a tuhle hru, ale není tam to ONO, to proč by to vůbec někoho mělo zajímat. Jsem rád, že se dokument snaží ukázat i legendární hráče, ale místo toho aby se tedy věnoval hrám přesune to celé na LGBTQ+ a rasistické okénko. Nic proti těmhle lidem nemám, ale sakra proč mi cpete tyhle témata do pořadu o hrách? Pokud se tady najde někdo koho tohle téma zajímá a chce vidět opravdu kvalitní dokument, který prezentuje věci tak jak jsou a popořadě pusťte si "Příběh počítačové hry" užijete si to mnohem víc. (31.08.2020)

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné . (17.09.2020)

Celý den jsem přemýšlel jak komentář na dokument od N pojmout. Jde totiž o vcelku povedenou záležitost. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že v mnoha místech ne tak úplně dotaženou. Nebo možná jsem čekal něco jiného? Já nevím. No asi takhle... Představte si, máte možnost sedět na tiskové konferenci s někým koho uznáváte nebo koho prostě zbožňujete. Třeba s oblíbeným hercem. Je vás tam 6 a vám odešly hlasivky. Lidi kolem vás se vyptávají a herec odpovídá. Otázky jsou mnohdy opravdu zajímavé a vy sám by jste lepší nepoložil. Jenže jindy vám připadají naprosto zbytečné a vůbec vás nezajímá, který den v týdnu se u herce seká trávník. No a aby toho nebylo málo, když už se u toho super dotazu celebrita dostává k opravdu něčemu co vás extrémně zajímá skočí úplně jinam. Občas se po pěti minutách okrajově vrátí, ale vás už to vlastně přestalo brát. 70 procent za někdy rozevlátý, ale určitě fajn dokument, který mohl a měl některé věci dělat jinak. (02.09.2020)

je celkem pravděpodobné,že někde existují dokumenty,které jdou víc do hloubky a jsou lepší - minimálně pro ty,kteří se v herní tématice orientují - ale tohle je Netflix,který se primárně snaží tuhle kulturu srozumitelně ukázat i těm,kteří hrají sporadicky a nebo vůbec.A to si myslím,že se povedlo na výbornou a tahle minisérie si vyzobává ti zásadnější momenty,které ovlivnily herní vývoj v posledních cca čtyřiceti letech.Za mě jakožto někoho kdo kdysi hrál hodně a pamatuje si boom okolo Wolfensteina a prvního Dooma a před pár lety se po pauze k hraní zase vrátil rozhodně palec nahoru...80% (24.08.2020)

Výtečně zpracovaný dokumentární počin, který mapuje vývoj některých legendárních her, s nimiž má mnoho z nás spojeno dětství a podstatnou část dospívání. Pokud tedy máte pořád slabost pro Pac-Mana, Mortal Kombat či Super Maria, tak tato dokumentární série je přesně tím pravým retrospektivním okénkem, které nutně potřebujete vidět. Výborná práce! (Netflix) (23.08.2020)