Nejvyšší skóre

Celý den jsem přemýšlel jak komentář na dokument od N pojmout. Jde totiž o vcelku povedenou záležitost. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že v mnoha místech ne tak úplně dotaženou. Nebo možná jsem čekal něco jiného? Já nevím. No asi takhle... Představte si, máte možnost sedět na tiskové konferenci s někým koho uznáváte nebo koho prostě zbožňujete. Třeba s oblíbeným hercem. Je vás tam 6 a vám odešly hlasivky. Lidi kolem vás se vyptávají a herec odpovídá. Otázky jsou mnohdy opravdu zajímavé a vy sám by jste lepší nepoložil. Jenže jindy vám připadají naprosto zbytečné a vůbec vás nezajímá, který den v týdnu se u herce seká trávník. No a aby toho nebylo málo, když už se u toho super dotazu celebrita dostává k opravdu něčemu co vás extrémně zajímá skočí úplně jinam. Občas se po pěti minutách okrajově vrátí, ale vás už to vlastně přestalo brát. 70 procent za někdy rozevlátý, ale určitě fajn dokument, který mohl a měl některé věci dělat jinak. (02.09.2020)

Pro mě celkem nadhodnocený dokument. O herním průmyslu toho vím celkem dost, ačkoliv jsem většinu událostí vyprávěných v oněch šesti dílech neprožil, jelikož jsem nebyl na světě, nicméně s vervou jsem je doháněl. Proto pro mě spousta informací nebyla ani nová, ani zásadně informačně zajímavá a přišlo mi zvláštní, jak se tvůrci zaměřili pouze na určité události a jiné úplně vynechali. Dle mého se zkrátka mohlo jít více do hloubky, nicméně i tak jsem pochopitelně rád, že dokumentární seriál vznikl a že vznikl na Netflixu, kde se k němu dostane násobně více lidí (ačkoliv nejspíše ten zájem zas nebyl takový). Trošku bych ubral na karikaturnosti, ale vlastně to bylo fajn, celkem rychle to uteče a pro lidi, co se vůbec neorientují v událostech v herním průmyslu minimálně před rokem 2000 to bude značně obohacující. PS : V posledním díle High Score se objeví John Romero, nicméně John Carmack ne. Je evidentní, kdo má v dnešní době více napilno a kdo z velké části žije ze slávy minulosti...70% (05.02.2021)

Pro vášnivé fanoušky ready player one skoro povinnost. Skvěle jsem si užil pozadí vzniku prvních a průlomových her, díky kterým vznikl celý nový svět. Další už bude svět kompletně virtuální, s vizorem na očích. Dávám tomu rok, maximálně dva. Facebook pracuje na svém vlastním virtuálním prostředí, stejně tak Google, paralelně s tím vznikají jednotlivé projekty her, virtuálního designu etc. Sony, Fujitsu a další vyvíjí lepší vizory s vyšším rozlišením, kde už bude těžké rozlišit skutečnost od virtuálu. Jen jsem se ještě nerozhodl, jestli se na to těším, nebo děsím. (13.09.2020)

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné . (17.09.2020)

Politika a prosazování ras do dokumentů nepatří, pokud to není dokument o politické scéně nebo válkách. Nepřipadá mi, že dokumentární série o hrách je o válkách nebo politice. Za mě obrovské zklamání, a to hned ze dvou důvodů. Prvně, série pojednává o hrách, jenž byly v móde v USA, a sledovat to je někdy docela opruz (možná jsem čekal, že dokument ukáže i 2000 - 2005). Ale pak je tu klasická Netflix LGBT/afro vsuvka, přes kterou jsem se nedokázal přenést. Je opravdu těžké natočit objektivní dokument, ve kterém nepadne slovo o tom, jak to měli černoši těžké, a jak na hovno se cítí LGBT? Nejenom, že to nepotřebuji slyšet, často s tímto přichází snaha zdůrazňovat témata, která nejsou vůbec zajímavá, ale jsou nějak spojená s černochy nebo s dalšími píčovinami. (28.01.2021)