Tanec v temnotách

Bez Björk za tři s Björk za pět. Neuvěřitelně citlivý a dojemný snímek, který nemůže nechat nikoho chladným. Pro mě, jako posluchače Björk, je hodnocení jednoduché, ale myslím si, že tady ani není potřeba znát její tvorbu, která se ve filmu tak jako tak objeví v podobě filmových songů. Její jemnost, slabost, ale zároveň i odhodlanost, je skvěle ztělesněna. Selmu až do konce držela při životě hudba, doslova až do konce, opravdu úžasné. Björk tato role velmi citově zasáhla, potom co jsem film viděl, se jí vůbec nedivím. Rozhodně smutný, možná trochu depresivní a nespravedlivý konec v tobě musí něco zanechat. (15.09.2011)

Björk je úplně strašná a její neustálý kvílení (těžko to nazvat zpěvem) mě doslova přivádělo k šílenství. K tomu ještě příšerný muzikálový vsuvky a celý dílo totálně pohřbila rozklepaná ruční kamera. Je to škoda, protože jinak ten námět vypadal celkem zajímavě a ostatní herecký obsazení rozhodně neni špatný. Moh z toho vzniknout daleko lepší film. Tady snad můžu ocenit akorát posledních cca 25 minut. Jinak mi spíš film lez na nervy. Chtělo by to vyházet všechny ty muzikálový čísla, místo Björk obsadit nějakou schopnější hérečku a natočit to nějak normálně, aby to nevypadalo, že tu kameru držel v ruce chovanec z Jedličkova ústavu. (05.04.2015)

Až na to, že jsem u slzopudného finále dostal záchvat smíchu, jsem si Trierův neotřelý kousek docela užil. Na druhou stranu, nedivil bych se kdyby to byl Larsův úmysl... alespoň na mě to tak ve své podstatě působilo. Lars byl vždycky cynik a požitkářský manipulátor, který se nebojí emoce drchmat proti zažitým pravidlům vztahů filmařů s diváky. (09.03.2003)

Na rozdíl od mnohých, mně se líbil víc konec než začátek. Na začátku jsem se spíš nudil. STRAŠNĚ mi vadila ta ruční kamera (ať jde celý Dogma někam!). Björk mě jako zpěvačka vůbec nezajímá, ale její herecký výkon byl výborný. Skvělí byli ovšem i Deneuve, Morse a Stormare, ale Björk ostatní svých bezprostředním výkonem zastínila. Muzikálové vstupy měly různou kvalitu, většinou byly ale spíše oživením filmu a byl jsem za ně vděčný. A ten tolik kritizovaný konec...Spíše než jako citově přepjaté bych to označil za velmi silně natočené, syrové a uvěřitelné. I ten hysterický záchvat byl uvěřitelný - snažte se jen vcítit do pocitů člověka v takové situaci! Já bych těch 107 kroků určitě nebyl schopen ujít. (06.11.2004)

(1001) 2008: Inu, mám dilema. Před sledováním tohoto filmu jsem už nějaké to rande s panem Trierem absolvovala a dosud jsem z každého byla, byť i takřka proti své vůli, naprosto odvařena. A jelikož jsem občasný skeptik, tak jsem si řekla, že přece není možné, aby na světě existoval takový génius, kterému sežeru úplně všechno (protože tohle by byl už druhý, jelikož jednoho takového už znám, ale to sem nepatří), no a abych se dostala ke své pointě, tak jsem si řekla, že se milému Larsovi podívám více na zoubek a nebudu ho šetřit, i kdyby trakače padaly. Tanec v temnotách začíná pomalu a pozvolna, až si člověk (já) říká, jak to může dospět k tomu závěru, o jakém už kdesi slyšel, že to k němu dospěje. Potom přestane nad takovými blbostmi přemýšlet, jak ho síla neobyčejně viděné obyčejné reality vtahuje do děje. Píseň "I've seen it all" zabije emocionálně zjitřenou a psychicky labilní dívku do sedačky a vyvolá v ní pocit naprosté identifikace se s hlavní hrdinkou. Náhlý zvrat v ději křičí z plátna: "Jsem nelogický, jsem násilně naroubovaný, jsem vyhnaný do extrému!" Chvíli si na to opět sledovatel zvyká, mozeček mu usilovně pracuje, hysterický konec opět nahlodá podvědomí... A teď přecházím zpět do první osoby. Zkrátka, i když film má rozhodně své mouchy a nezdá se mi dokonalý jako třeba Dogville, za přesné vykreslení vnitřního světa jednoho rezignovaného snílka opět uděluji nejvyšší hodnocení. -"You've never been to Niagara Falls?" -"I have seen water, its water, that's all..." 2017: Jak stárnu, tak moje výtky k filmu zůstávají, ale moje láska k němu se dál prohlubuje. Formální přístup kombinující pohyblivou dokumentární kameru v "normálním" životě a sestřih mnoha statických záběrů v muzikálových číslech tak geniálně nenápadně manipuluje divákův úhel pohledu, že už to samotné si vyslouží nehynoucí obdiv. Naprosto přesně přesní herci pracují tak, že se každá scéna zdá jako nejlépe zahraná scéna, co kdy byla nejlépe zahraná. V imaginárním světě bych neměla problém vytrhnout si srdce z hrudi a dát jednu polovinu Peteru Stormarovi a tu druhou polovinu věnovat Siobhan Fallon Hogan. -"What is there to see?" ♥♥♥ (24.11.2008)