Leopolda Dostalová

Dcera herečky Marie Horské vychodila obecnou školu v Poděbradech a měšťanku v Mělníku. Ochotnicky začínala v Poděbradech a herectví studovala u Hany Kvapilové. První profesionální angažmá získala v roce 1899 ve smíchovské Aréně. Už v roce 1901 přišla nabídka z Národního divadla, kterou pochopitelně přijala. V roce 1922 přešla do divadla na Vinohradech, odkud byla propuštěna pro neuposlechnutí příkazu ředitele. V roce 1924 se vrátila do Národního divadla, nicméně za nacistické okupace byla předčasně penzionována (1942). Do zlaté kapličky se vrátila po válce v roce 1945 a na její scéně vystupovala ještě jako důchodkyně do roku 1969. Až do neuvěřitelných 92 let vystupovala v Divadle za branou (1969 - 1971). Z Dostalové postupem času rostla velká tragédka se sklonem k heroickému patosu. Její altový hlas, bez jakéhokoliv zjemňujícího přibarvení a strohá monumentální gesta z ní učinily velkou tragickou herečku, o které současní kritici hovoří jako o jedné z největších českých hereček. I ve vysokém věku dokázala Dostalová růst, proměňovat se a nadále čerpat nové podněty ze života, o čemž svědčí její plodná spolupráce s nesrovnatelně mladším tvůrčím kolektivem ve svém posledním angažmá v Divadle za branou. Role, které Dostalová za celý svůj život vytvořila na divadle se dají jen těžko spočítat. Jmenujme například Matku (Čapek), Elektru (Sofokles), matku (Vojnovič - Smrt matky Jugovičů) nebo kněžnu Ludmilu (Tyl - Drahomíra a její synové). Není bez zajímavosti, že Karel Čapek napsal svoji slavnou Matku právě pro Leopoldu Dostalovou.

Jak už to u velkých divadelních herců bývá, film nedokázal jejich umění využít. U Dostalové to platilo dvojnásob, jelikož ani ve filmu nedokázala svůj herecký výraz oprostit od typické teatrálnosti. A tak její seznam rolí čítá pouhých deset filmů. Stejně jako ostatní členové její generace, také Dostalová zpočátku opovrhovala filmovým uměním, jako hereckým odpadem. Proto se objevila ve filmu až později. Poprvé to bylo v klasickém dramatu PSOHLAVCI z roku 1931, kde vytvořila roli matky Jana Sladkého Koziny. Z jejích dalších rolí vzpomeňme na přísnou ředitelku dívčího penzionátu v komedii DĚVČATA NEDEJTE SE!, Kostelničku Buryjovku v dramatu JEJÍ PASTORKYNĚ, nepřístupnou tetu Hedviku v melodramatu KOUZELNÝ DŮM, nebo Helenčinu tetu v POHÁDCE MÁJE. Po válce se objevovala ve filmu jen občas a to s velkými odmlkami. Po jedné roli v krátkém hraném filmu JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA z roku 1952 (název se shoduje se stejnojmenným celovečerním filmem z roku 1953) vytvořila po čtrnáctileté přestávce roli sousedky Zemkové v komedii KINOAUTOMAT: ČLOVĚK A JEHO DŮM z roku 1966 a roku 1968 se objevila ve filmu naposledy. Tou poslední rolí byla matka architekta Jiřího Mánka v podání Václava Vosky v psychologickém příběhu TA TŘETÍ.

I přes svůj vysoký věk se Dostalová důvěrně seznámila s novým médiem - televizí. Televizní diváci ji mohli například vidět v roli babky v LUCERNĚ, v roli zlé a zatrpklé tety Karolíny v inscenaci románu Jaroslava Havlíčka NEVIDITELNÝ, nebo v televizním zpracování JANA HUSA a ve hře KONEC VELKÉ EPOCHY. Kromě toho vystupovala Dostalová ve vzpomínkových a zábavných pořadech Československé televize. Úplně poslední její rolí byla stařenka v televizní adaptaci dramatu MARYŠA z roku 1971. 

Leopolda Dostalová byla sestrou herce a režiséra Karla Dostala a režiséra a spisovatele Adolfa Dostala. Provdána byla dvakrát. Poprvé za pěvce Václava Klimenta a po jeho smrti se vdala za sochaře Karla Dvořáka. Dvakrát získala titul laureátky státní ceny (1924 a 1946) a jako jedna z prvních obdržela titul Národní umělkyně (1947). Od roku 1958 byla nositelkou Řádu práce.

Petr "Bart" Bartoš