Michel Magne

Angelika a Fantomas – to jsou dvě legendární filmové série pyšnící se neméně legendární hudbou, jíž francouzskou kinematografii obohatil významný skladatel Michel Magne. Narodil se do prosté a početné rodiny ve městě Lisieux v severní Francii. Od dětství hrál na klavír, později se zdokonaloval hrou na varhany v katedrále ve svém rodišti. Hudební vzdělání získal po druhé světové válce na konzervatořích v Caen a v Paříži, mezitím si na studia přivydělával hrou na klavír. Povinnou službu v armádě absolvoval ve vojenské kapele, potom s přáteli založil vlastní hudební skupinu, která se soustředila na experimenty s elektronickou hudbou, Magne sám se věnoval studiu akustiky.

Se svými experimenty nenacházel Magne příliš pochopení u posluchačů ani u odborníků, k další práci jej ale povzbuzovali přátelé. Koncertoval, natáčel gramofonové desky a jako pětadvacetiletý složil svou první filmovou hudbu, a sice k dnes zapomenutému dramatu ŽIVÁ BOLEST (Le pain vivant, 1955). Dostal také příležitost komponovat pro divadlo, opět ovšem s malým ohlasem ve Francii, zatímco první vavříny začal sklízet v zahraničí. Začal spolupracovat s později známými hudebníky, znovu točil desky a koncertoval, až počátkem šedesátých let prorazil poprvé se svým vystoupením do televize.

K práci pro film se Magne vrátil znovu až po několika letech od svého debutu, počátkem 60. let složil hudbu k několika dnes již zapomenutým filmům, výrazněji se prosadil s nabídkou Henriho Verneuila, kdy napsal part k filmu OPICE V ZIMĚ (Un singe en hiver, 1962), neméně zásadní byla práce pro Rogera Vadima a jeho film LÁSKA NA POLŠTÁŘI (Le repos du guerrier, 1962). Následně se nabídky začaly jen hrnout, Magneho oslovovali slovutní režiséři jako Edouard Molinaro, Costa-Gavras, Georges Lautner nebo Christian-Jaque. Pracoval znovu i v zahraničí a americký film GIGOT (1962) pro něj znamenal nominaci na Oscara za hudbu.

Před pokračováním o profesní kariéře Michela Magne je nutno nyní obrátit pozornost také k jeho soukromí. Při natáčení v Holandsku se seznámil s tanečnicí Monique Vence, která se v roce 1960 stala jeho manželkou. Výnosy z dosavadní činnosti umožnily Magnemu koupit v polovině šedesátých let zámek Chateau d'Hérouville, z nějž časem vybudoval luxusní sídlo (později si zde zřídil i nahrávací studio), kde pořádal legendární večírky pro přátele. V této době si Magne také mimo jakoukoli tvůrčí koncepci stanovil náročný úkol složit hudbu k deseti filmům ročně.

Stěžejním datem v Magneho životní i profesní dráze byl rok 1964. Nabídky od Andrého Hunebella a Bernarda Borderie vybičovaly skladatele k životnímu výkonu a zkomponoval hudbu pro celou sérii Angeliky (1964-1968) a tři pokračování dobrodružných komedií o Fantomasovi (1964-1967). S hudbou k těmto filmům dosáhl Magne celoevropského úspěchu, zdaleka se však nejednalo o jedinou jeho práci, protože právě toto bylo období, kdy skutečně skládal k deseti filmům každý rok (někdy i více). Mimo Fantomase a Angeliku můžeme zmínit opětovnou spolupráci s Rogerem Vadimem (BARBARELLA, 1968) nebo hudební doprovod k filmu KRÁSKA DNE (Belle de jour, 1967).

Počátkem sedmdesátých let začal Magne vlastní tvorbu omezovat. Zcela propadl svému nahrávacímu studiu, které neustále zdokonaloval a pronajímal je i světoznámým umělcům, založil také vlastní nahrávací společnost. Začaly se ale kumulovat problémy s autorskými právy a majetkovými nejasnostmi a značnou část 70. let strávil Magne v soudních síních. Mezitím jej také opustila první manželka a v roce 1972 se podruhé oženil (z obou manželství měl celkem tři děti). Dlouholeté spory jej nakonec donutily prodat jeho venkovské sídlo i s nahrávacím studiem, načež se s rodinou usadil v Paříži. Vrátil se znovu ke komponování hudby, jeho poslední významnou prací byla kompozice pro čtyřdílný televizní seriál BÍDNÍCI (Les misérables, 1982).

Přes nové úspěchy a vydání dvou desek Michel Magne počátkem 80. let spíše živořil, protože se stále protahovaly majetkové problémy z minulých let a na jeho vlastní autorská práva byla uvalena exekuce. Východisko z bezútěšné situace našel Michel Magne v sebevraždě; zemřel 19. prosince 1984 ve věku 54 let.

Pavel "argenson" Vlach