Marthos

První dáma české opery dokázala i jednoduché lidové popěvky interpretovat hlasem jasným a vroucím, tak, že i okoralá srdce rázem zjihnou.

Životní zpověď bývalé narkomanky, která se z prachu ulice doslova vyšplhala zpátky na světlo, mezi lidi, kteří ji sice zrazují, ale zároveň v ní vzbuzují také lví odhodlání to nevzdávat a rvát se se životem, jak se dá.

Kdo oloupen, se tomu směje, okrádá zloděje; kdo se zbytečně trápí, okrádá sebe, řečeno se Shakespearem. Balzacův Kornelius, pitoreskní figurka nikoli nepodobná slavnějšímu Gobseckovi, dává tušit, že v jeho případě půjde o víc, než o pouhou karikaturu a díky precizní režii (Dudek) i výtečným hereckým výkonům (Kemr, Kopecký, Bohdalová, Maciuchová) jsme svědky nejen jednoho podivuhodného lidského osudu, ale i tragédie lidství.

Navýsost skromný a jednoduchý, přesto velmi podnětný pořad, který není obvyklým sestřihem "toho nejlepšího", ale naopak s poučeným odstupem zaznamenává u vybraných interpretů schopnost v proměnlivých odstínech vyjádřit tvořivě sebe samého s celou svou osobitostí. Nezbývá než litovat, že je k dispozici (zatím) jen sedm epizod. Snad časem přibudou další.

Herecké umění Miloše Kopeckého se zdaleka neomezovalo jen na komediální role, přestože jich před kamerou i na jevišti vytvořil desítky, možná stovky. Jenže každá mince má dvě strany. A je příznačné, že s přibývajícím věkem se tento bonviván a sarkastický sršatec zvolna přehrával do výsostně charakterních postav, do lidí, kteří už vědí, že život nerozdává karty všem stejně.

Strašidla nepůjčuju! Lábus, Synková, Zedníček & spol. v lehce rozjívené volovince o strašidlech a strašení. Inu, kdo se bojí, nesmí za katedru.

Dana Medřická, herečka z nejmilejších. Oplývala moudrostí, hřejivou lidskostí, nezapomenutelným smíchem a především velkým talentem. V její obyčejnosti se skrývala křehká neobyčejnost. Paleta rolí, kterou vytvořila před televizní kamerou je obdivuhodně pestrá, jak nás o tom přesvědčují dochované archivní záznamy – hrála ženy laskavé i zlé, pokorné i rafinované, vypočítavé fúrie i hubaté ženské s jazykem jen o málo ostřejším než skalpel. Jako by to všechno později spojila do jediné postavy, do slavné Erži Orbánové v Örkényho Kočičí hře. Dana Medřická je jedna z mála hereček, kterou nosil v srdci celý národ.

Anenský bál, dva (skoro)nebožtíci a sedm kulí v Sarajevu. Fuksova černá groteska si utahuje ze smrti, ze spiritistických seancí, z c. a k. policie i z nepořádku a zmatku ve špitálech. A protože režisér Jaroslav Dudek sezdal před televizní kamerou takovou kolekci hereckých hvězd, není možné se nudit. Pešek, Štěpničková, Rosůlková, Waleská, Medřická, Sovák, Bláha, Nárožný, Sobota... Jeden lepší než druhý.

Příběh o hledání a nalézání, o zápasech a protivenstvích, o tom, že své místo v životě najde každý tam, kde se cítí doma. Inscenace sice nezapře svou literární předlohu, která je v mnoha ohledech zjednodušující, přesto vyniká sdělnou režií a přirozenými hereckými výkony Jany Preissové, Věry Galatíkové, Taťjany Medvecké, Jiřího Štěpničky a teprve jedenáctileté Lucie Matouškové, která tehdy úspěšně pokračovala v šlépějích svých předků, slavných sester Hlaváčových.

Představitel milovníků i rozervaných intelektuálů, charismatický vypravěč, herec, který se obešel bez okázalých gest, noblesní a citlivý člověk – to byl Karel Höger. Televizní archiv naštěstí uchovává celou plejádu postav, v nichž se zračí zvláštní zaujetí, soustředěná pozornost a možná také trocha (ironického) pobavení, tedy to, co Karla Högera opravňuje nazývat jej hercem vpravdě moderním, nadčasovým.