Marthos

Líbivé retro, které se vyznačuje, tradičně, nevýraznou režií a mizerným scénářem. Napsat dialogy tak, jako by je pronášeli současní hrdinové, to je fakt slušnej úlet. Další díly nemá smysl sledovat.

Někdy vypočítavé a chladné, jindy jiskřivě dráždivé – takové byly postavy, které s nezměrnou elegancí a smyslem pro humor ztvárňovala na jevišti i před kamerou Irena Kačírková. Přestože její herecký rejstřík byl mnohem širší, výběr z televizního archivu tuto herečku neobyčejné krásy představuje spíše v poloze šarmantních, svůdných a inteligentních žen, ať už máme na mysli Lysistratu v televizní adaptaci (1965) Aristofanovy komedie, půvabnou kněžnu v Jiráskově Lucerně (1960) či Eleonoru v divadelní inscenaci Pan Hamilkar (1980). Téměř vždycky se ale v jejím projevu ozvala drobná ironie a jakýsi melancholický tón hlasu, kterým dávala na vědomí, že krása trvá jen chvíli a že život nedává nikomu nic zadarmo. Ani jí samé.

Miláček publika. Přestože herectví Josefa Beka mnohdy ulpívalo na povrchu, o jeho nesporném dramatickém talentu nemůže být pochyb. Nejen na jevišti Městských divadel pražských, kde působil od poloviny padesátých let, ale také před televizní kamerou získal nejednu příležitost upozornit na sebe i jinak – za všechny postavy stačí připomenout jeho Beneta z Radokovy televizní adaptace (1964) Zweigovy Šachové novely, v níž obdivuhodným způsobem vystihl psychologickou charakteristiku portrétovaného.

Stella Zázvorková, herečka neobyčejného temperamentu, ztvárňovala na jevišti i před kamerou především komické či komediálně laděné figury. Že dokázala zahrát i na jinou, vážnější strunu svého nesporného talentu, upomíná, žel, jen nemnoho rolí – mezi ně ale bezpochyby náleží její Klára, žena, která instinktivně řídí životy druhých, neuvědomující si svou nesnesitelnou mateřskou péči, jež provuje o své bližní, v Hubačově a Filipově Lístku do památníku. Že se režiséři s podobnými nabídkami ostýchali, je vlastně s podivem. Ale i takový je herecký život.

Herecké umění Václava Vosky vynikalo a dozrávalo především na jevišti Městských divadel pražských, což ostatně stvrzují i dochované záznamy z úspěšných inscenací Romulus Veliký (1965), Mouchy (1968) či Vajíčko (1968). Štědrá, co do počtu i charakterů ztvárněných postav, byla ale také televizní obrazovka, ať už jde o Wildeův Zločin lorda Savila (1967), Hrubínovu Křišťálovou noc (1966) či skvostný duet s Jaroslavou Adamovou v mikrokomedii Dědictví na úvěr (1965). Každé setkání s Václavem Voskou představuje malý svátek pro nás, vděčné diváky. Tehdy i dnes.

Svěrák, který už tolik nehladí, ale spíš škrábe. A také žertuje se smrtí. Protože ví, že líp už bylo. Prolínání reálných okamžiků s fikčním světem jeho nehotových, načrtnutých postav přináší zase nový, originální způsob, jak nahlédnout do autorova tvůrčího, neřkuli intimního života. Betlémské světlo je vlastně taková tragikomická zpověď starého muže. Starého, nikoli senilního. Protože Svěrák má stále co nabídnout.

Ona je vyděrač. On vydíraný. Ona je kočka. On myš, která se nechala zahnat do kouta a tam je jako lapené zvíře nucena obětovat sama sebe. Eismannova televizní hra ovšem přichází s neotřelým přístupem k oběti, výborně pracuje s psychologií postav a nesklouzává k morálnímu kýči. Naopak, pokouší se o jakousi širší reflexi lidského nitra s jeho poklesky i ctnostmi. Daný prostor potom suverénně ovládají čtyři výteční herci – Petr Čepek, Karolina Slunéčková, Jana Hlaváčová a Josef Somr.

Povážlivě škrobené hovory, na hony vzdálené páně Horníčkovým intelektuálním rozpravám ze šedesátých let. Je evidentní, že v tomto případě nejde o žádná spontánní vyprávění, ale o předem zaranžovanou diskuzi, v níž je skorem jedno, co kdo říká. Jak vidno, cenzura opět zatnula své drápy.

Nejlepší bluesové kusy z repertoiru Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. Rytmem nadupaný večer svou přítomností ozdobila šarmantní Zita Kabátová, tehdy již bezmála devadesátiletá dáma.

Prostinké dílko, v němž zaujme snad jen groteskní dvojice senilních duchů ve výborné herecké interpretaci Františka Filipovského a Josefa Kemra. Zub času je v tomto případě neúprosný.