Olík

Na začátku rozchod, uprostřed krize středního věku a na konci happy end. Na začátku nuda, uprostřed šeď a na konci..…………..zaplaťpánbůh konec. Co dodat než, že ty dvě hvězdy jsou tak trochu ze soucitu.

„Baby nebude sedět v koutě“. Klasik mezi hudebními filmy, klasik mezi tanečními filmy, klasik mezi romantickými filmy, klasik mezi letními filmy – prostě klasik mezi filmy. Ne každému filmu nebo soundtracku se podaří získat dovětek kultovní, u Hříšného tance se na obou frontách zadařilo stoprocentně.

Jednoduché hodnocení: horší než jednička a mnohem lepší než trojka.

Naprosto nevhodná snaha těžit z dobře zavedené značky. Ani obsazení starých známých Corbina Bernsena nebo Dennise Haysberta nezmění nic na faktu, že kde nic není ani smrt nebere. Z úcty k Clevelandským Indiánům z roku 1989 se tohle nikdy nemělo na točit.

Simpsonovi nejsou seriál - Simpsonovi jsou životní styl.

„Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík“. To co začalo jako seriál, skončilo jako kult s velkým K. Bohužel se ani tato klasika (jako spousta jiných seriálů) postupem času nevyhnula snížení kvality, především přerušením účinkování Chrise Barrieo. To však seriálu neubírá na právu pyšnit se přídomkem kultovní seriál. A nezapomeňte na direktivu Vesmírného sboru # 96156 „Bude-li důstojník přistižen, jak očichává sedlo rotopedu v dámské tělocvičně, bude propuštěn bez soudu.“ :)

Mám rád Charlieho Kaufmana jako scénáristu, uznávám Philipa Seymoura Hoffmana jako herce, ale zároveň se musím přiznat - v tomto „obyčejném příběhu“ (jak ho nazval B!shop) jsem se ztrácel, jako už dlouho ne. Vzkaz těm, kteří chtějí prožít nenáročné filmové odpoledne – tudy cesta nevede!

viděno poprvé: Myslím, že z tohoto tématu šlo vyždímat víc humoru - lidské nervy drásající kousky „ďábelského“ psa sice nebudou nikdy aspirátorem na filmové ceny, ale skýtají neskutečně mnoho možností k použití jednoduchého přesně mířeného gagu. Tvůrci se bohužel místo toho vydaly cestou tematické schizofrenie s podrazem největším a to kapesníky vyžadujícím koncem (Abych tedy šel s pravdou ven tak musím přiznat, že jsem se s ohledem na svojí psy milující povahu konce účelně nezúčastnil, ale z ostatních komentářů mi je jasné, na kterou strunku režisér zadrnkal). Co dodat závěrem než, že v jednoduchosti je síla a jednoduchost je právě ta esence, která s přibývajícími minutami čím dál tím víc chyběla.---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------viděno podruhé, s ročním odstupem: Buď jsem o 365 a půl dne moudřejší nebo nevím, ale asi jsem narazil na nové a mnou dříve neobjevené Marleyho stránky. Prvoplánové labradoří akce mnohou být pro někoho pouze zdrojem nenáročného humoru – já jsem v nich však našel spouštěče modelových situací, které více než baví, odkrývají aspekty lidské chování, což dělá z filmu něco víc než lacinou rodinnou komedii. Ještě k jedné věci jsem se po roční přestávce odhodlal - nevypínat přijímač před koncem filmu. Když jsem usušil poslední slzu, musel jsem znovu konstatovat, že šlo o podraz na diváka.

Fred Wolf za a pánové Zahn, Covert, Hill, Heffernan, Long, Dante a jim podobní před kamerou. Z této kombinace nemohlo vzniknout opravdu nic jiného. Oč víc byli hlášky a gagy dementní o to více jsem se bavil.

Při sledování americké road movie o putování hlavního hrdiny po neexistující dálnici 60 plné bizardních míst a svérázných postaviček, mne napadá pouze jediný příměr a to dospělejší bratr Alenky v říši divů. Scenárista a režisér Bob Gale si k mé potěše kromě hlavního představitele v podání Jamese Marsdena vzpomněl i na své staré známé Christophera Lloyda a Michaela J. Foxe, mou platonickou lásku Amy Smart a především v tomto dobrodružství vynikajícího Garyho Oldmana. Jestli někdo tento film nevyděl, tak rychle sjednejte nápravu.