Eddard

Parnassus mě nejprve potěšil, pak zmátl a nakonec vyplivl velice zaraženého a až se to bojím přiznat - zklamaného. Asi už začínám stárnout, ale za celý film jsem nenalezl nic, za co by se dal příběh uchopit - to by však samo o sobě nemuselo vadit, kdyby mě film dokázal absolutně sfouknout silou své fantazie, originality, výjimečnosti... Nic takového se však nekonalo. Herecké výkony herců jsou sice lahůdkové (Ledger, Plummer, Waits...), aranžmá krásné a Gilliamovsky opojné a celé je to stylizováno moc příjemně a vtipně (rozšafnost Waitsova Pana Nicka například), ale jako celek to prostě nedrží, skřípe a zanechává velice nedokončený dojem. 60%

Nesmyslnost a nehodnotnost celého příběhu, která měla možná evokovat vyprazdňující se poselství punku, mě ubíjela. Nedokázal jsem se přinutit cítit s žádnou postavou (a když už s někým, tak s rovněž nechápavě-znechuceným Johnem Rottenem) do té míry, že když (SPOILER) na konci zakrvácená Nancy v koupelně zaklepala bačkorama, zatetelil jsem se vlnou spokojeného očekávání závěrečných titulků. Mladý Gary Oldman vystřihl Sida moc pěkně a Chloe Webb stvořila v Nancy jednu z účině nejprotivnějších hereckých kreací minimálně osmdesátých let. Mé výlsedné hodnocení je z větší části postavené na nich. 40%

Velice ostré - nejen kvůli po rybě smrdící kundě a půlmetrovému péru. Drsný koktejl hnusu, násilí, humoru, zloby, snobství, pokrytectví a v neposlední řadě punku natočený Koenem Mortierem nás diváky staví do podobné situace jako hrdinu Driese - stáváme se zhnusenými pozorovateli životů třech sociopatů a jejich okolí, abychom se nakonci filmu z tohoto světa vrátili do toho našeho a blahořečili si a byli vděčni za to co máme. Co se posouvání mantinelů zobrazitelnosti a provokativnosti ve světovém filmu týče, vlaje vlajka Evropské unie hrdě jak v málosčem jiném. Otázkou je, jestli je na co být pyšný :-) Každopádně zážitek, který je třeba vidět - tedy za předpokladu, že na něj máte žaludek. 80%

Být homosexuálem v Británii sedmdesátých let musela být mimo jiné pěkná nuda. Aspoň soudě dle prvního britského "otevřeně homoerotického" filmu. Legenda britské gay cinemy, Derek Jarman, v něm pracuje prakticky pouze s estetikou mužského těla (viz. pětiminutový slow motion záběr nahého hrdiny, polévajícím se vědrem studené vody), přičemž na jakýkoli náznak děje či akce (a to ne erotické, nýbrž násilné) si musíte počkat až na vágní závěr. V určitém smyslu tedy (a tehdy) opravdu punkově přelomový snímek, po třiceti letech však spíš jen obrázkový katalog pohledných gayů, kteří půl druhé hodiny spoře odděni skotačí na pustém ostrově, klábosí latinsky a snaží se donutit chudáka Sebestiána, aby neprudil a podržel. Hodnocení se zříkám, pokud by vás však zajímalo, bylo by to někde mezi jednou až dvěma hvězdama.

Je pravda, že jsem na začátku k Dobrému ročníku přivoněl značně podezíravě. Velká jména u obsahem tak komorního filmu dělají dobrotu jen žřídkakdy. Navíc ten námět... Že on ten zavilý kapitalista nakonec prohlédne a uvědomí si, v čem spočívá skutečné štěstí, říkal jsem si s náramě ošklivým cynickým úšklebkem. Přesto si mě film po chvilce začal získávat a někdy v půlce jsem si najednou uvědomil, že se skoro proti své vůli velice příjemně bavím, i když se na plátně v zásadě nic neděje. Režisér, který ještě nedávno definoval filmový chaos svým Černým jestřábem, totiž nyní nesmírně zručně propůjčuje Dobrému ročníku unylou opojnost filozofie spjaté s pěstováním a pitím vína: formálně i příběhově jde o absolutně poklidný, navýsost odlehčený, velice odpočinkový a pozitivní filmový zážitek. Co na tom, že jste ten příběh už xkrát slyšeli a jeho moralitu odhadnete pět minut po úvodních titulcích? Nechte Ridleyho ať vám dokáže, že i cesta může být cíl. 80% P.S.: Za scénu, při které hraje píseň "How Can I Be Sure Of You" bych nejradši přidal pátou hvězdu, ale to by asi nebylo fér :-) Tak ji jenom tak připomínám...

Ať si klidně žijí... ale neměli by se vydávat za něco co nejsou... za duchy, řekněme. Karel Janák tentokrát zamířil na ještě mladší publikum a vypálil produkt, který sice určité kvality obhájí, přesto zůstane někde na půli cesty mezi snímkem hodným pozornosti a přehlédnutelným gulášem namýchaným z žánrů fantasy a rodinného komedie, který zapomenete nejspíš ještě dřív, než po vás v kině vystydne sedadlo. 40%

Nic na plat, co se týká posouvání hranic politické (ne)korektnosti na televizních obrazovkách je Showtime v dnešní době ještě o pár koňských délek před konkurenční HBO. Po masovém vrahovi a těžce promiskuitním spisovateli v případě Weeds pasuje do role hrdinů matku-dealerku Nancy, jejího doslova úchylného švagra Andyho a jejich neméně vypečené přátele a známé z městečka Agrastic, kteří mají navzdory titulní písní proklamované uniformitě společnou jednu jedinou věc - velice vyhraněný vztah k marihuaně (brku, hulení, ganje, vyberte si).

Přespříliš zkratkovité, až polovičaté. Jak příběhově, tak ve většině ostatních ohledů. Vyzvednul bych snad jen velice profi formální stránku (kamera, kostýmy) a kvalitní hudební dramaturgii. 50%

Vorel vorá Vorla. Přepínám. 10%

Prosím za prominutí, ale nemíním z nějaké pochybné nostalgie šetřit plagiát Hvězdných válek (které sami originalitou právě neoplývají), který je hloupý, nudný a vtipný jako umělá hmota. Fantasy, ve které se střetne hrdina s úctou nazývaný He-Man s protivnicí jménem Evil-Lyn, může být buďto nepředstavitelně zábavné nebo nekonečně dementní a nesledovatelné. Přes veškerou dobrou vůli jsem ve Vládcích vesmíru neobjevil ani zrnko sebeironie a jen několik málo scén, které mě pobavily svou upřímnou blbostí . Co se týče hereckých výkonů - kdyby bývali tvůrci svěřili jednotlivé party dřevěným loutkám v rukou zkušených vodičů, dostali by z nich dost pravděpodobně živelnější a přesvědčivější (rozumějte nějaké) herectví. Byli jste-li kdy na pochybách co je a jak vypadá takzvaný "kýč", prosím nehledejte dále. 10%