Eddard

Komedii, ve které od začátku do konce souzníte s postavami, kde se nadsázka efektivně prolíná s věrohodně znějící historkou, kde naprostá většina humoru vychází z motivace postav a situací, ve kterých se ocitají, kde neznámí herci propůjčují svým postavám jedinečně vtipné charaktery, způsobem, jakým by to dokázala málokterá hollywoodská hvězda, komedii, jejíž příběh je vyprávěn vkusně a šíleně zároveň tak, že do sebe nakonec vše smysluplně zapadne... prostě, bych se výmáčkl - takovou komediim která mě rozesměje, pobaví, dojme a něco ve mě zanechá, takovou je dnes, přátelé, třeba hledat teleskopem. Díky pánům Lucasovi a Moorovi (scénář), Toddu Philipsovi a v neposlední řadě ústřední herecké trojici je na světě o jeden výše popsaný exponát více. Jděte a využijte ho. P.S.: A ať vás ani nenapadne odejít před koncem titulků, holoto. Připravili byste se o zážitek odpovídající intenzitě pravého háku Mikea Tysona. You spin my head right round, right round, when you go down, when you go down town... 90%

Tarantinovi nelze nezávidět. Celý život točí filmy, které ho podle všeho točit k smrti baví... a když ho k tomu nádavkem baví točit TAKHLE vydatné věci, není divu že se chlubí jedním z nejmohutnějších cult-followingů ze všech žijících režisérů. Hanebný pancharti (kreativci v distribuci si konečně dali práci a přišli s chytrým překladem) jsou snímkem pro všechny fanoušky jeho stylu, témat a trademarků; filmem pro všechny ty z nás, kteří za ty roky sledování Schindlerových seznamů a Pianistů nespočetněkrát zatoužili pustit k vodě své superego, vsáknout se skrz celuloid do filmové diegeze a pálit, mučit a ničit nácky, způsobem ze kterého by se jim samotným dělalo zle. Jak je u Tarantina zvykem, jsou Pancharti také cinefilským pamlskem - a nemyslím tím jen nespočet odkazů na před/válečné evropské kinematografie. No a především a hlavně - Hanebný pancharti jsou skvělý, zábavný a ó sou chytrý film, který vás rozesměje, rozpumpuje a rozpřemýšlí - když už o ničem jiném, tak o tom, kde sakra Tarantino bere tak úžasné hračky - to jest herce. Michael Fassbender je novým přírustkem do mé sbírky oblíbených britskch postaviček, Mélanie Laurent dosavadním symbolickým vrcholem Tarantinova pantheonu osudových filmových krásek a Christoph Waltz je děsivý, strašlivý a strašidelně talentovaný pan herec. Bylo-li tak pro mě ve filmu něco mírným zklamáním, pak asi to, jak nevýrazně oproti nim působilo samotné komando panchartů. 90% ale rozhodně si neodpustím: "Au revoir, Shosanna!"

Fin. Joe. Olivia. Just hangin'. Malý velký... film :-) 90%

Hugh Jackman byl a stále je skvělým Wolverinem. Liev Schreiber vystřihl pozoruhodně poutavou postavu. Většina ostatních věcí v tomhle snímku nestojí za komentář, velice podprůměrný komiksový film. Take a pass. 40%

Tenhle komentář začnu velice nekorektně a neprofesionálně: (ne, že by se tady na něco takového hrálo, eh? :) Fakt, že je tahle slátanina hodnocená lépe (tj. zde na csfd) než v relativně podobném žánru a prostředí odehrávající se Royal Tenenbaums je dle mého názoru dostatečně kategorický důkaz o lidské... přirozenosti (ano, chtěl jsem použít jiné slovo). Jednotliví rodiní příslušníci jsou buďto příšernými karikaturami (němá rodina Alice, Skipovi nevyhovaní spratci), neslanými, nemastnými mátohami (Daniel Hanka Azaria, bohužel i Katie mé milé Zooey Deschanel, kvůli které jsem se k filmu dostal) či přehrávajícími (navíc opravdu špatně) hysterkami (Alice, Lucy). To celé samo o sobě však ještě není nic, ve srovnání s bezradností a nanicovatostí scénáře (SPOILER: jehož pointou je zřejmě smíření excentrické rodiny způsobem deus ex machina a jehož jediným zvratem je závěrečná VHSka od vychcaného rodiného dědy) a neschopností režiséra a herců přinutit nás soucítit s kteroukoli postavou - natož se jejím osudem bavit. Nepochopení, zvednuté obočí, bezradnost a nechuť. 20%

Vynikající pocta romantické představě rytířství v rozkošně (post)moderním stylu. Záměrně nepíšu středověku, o žádném náznaku historické věrnosti se zde mluvit nedá - ale to přece ani v díle Waltera Scota či Artušovských legendách. Zde prostě tvůrci romantickou nadsázku těchto legend posunuli ještě o trochu dál (i tím, že vytvořili dle mého názoru vhodnou paralelu rytířství a rockové hudby) a výsledný efekt může být urážející snad jen pro malou skupinku škrobených, úzkoprsých historiků či spíše pro daleko početnější skupinu lidí, kteří si na takové historiky hrají. Dost dobře nechápu, co tady všichni sáhodlouze blouzní o Queenech, když od nich ve filmu zazní jedna píseň (i když uznávám, že při úvodní We will rocku you jsem se ještě i já cítil nesvůj). Scéna, kterou si mě film definitivně získal byla shodou okolností veskrze nerytířská a absoulutně nastylizovaná - je to ona taneční scéna, ve které se středověký tanec pomalinku mění v rockové dovádění na Bowieho Golden Years http://www.youtube.com/watch?v=l6KGgaI-WuI&feature=related. Mňam. Co se týče hereckých výkonů... Mám jen slova chvály. Heath Ledger je v roli mladého nerozvážného rytíře s rockovým srdcem špičkový castingový tah a Heath už tehdy dokazoval, že je na prvním místě herec a teprve potom hvězda. Mark Addy a Alan Tudyk jako Roland a Wat jsou tak dobří přátelé na život a na smrt, jaké si jen můžete přát, Paul Bettany je intenzivní a vynikající... A dámy (jak by tu jen mohly chybět) jsou krásné jak se do takového příběhu sakra patří. Jenom jsem se divil, že se nikdo neujal půvabné kovářky Laury Fraser. Vřelé dík Brianovi za tenhle vtipný (zmiňoval jsem se o tom jak je tenhle film vtipný? ten je vám tak vtipný :-P), zábavný a originální filmový zážitek. 80%

Kdybych tak jen věděl, co se z Proroctví vyklube, velice obezřetně bych se mu vyhl obloukem. Troška toho know-how by se mi tehdy hodila. Pro mě je už pozdě, vy ostatní však slyšte: Vydáte-li se na tento film do kina, hrozí vám nemalé nebezpečí. Ve filmu hraje Nicholas Cage. Je poměrně hloupý ( platí pro film). Je dosti nudný (platí pro oba). Obsahuje plus mínus dvě tři scény, které vás vytrhnou ze série mikrospánků (nepočítaje povedený, jiným filmem zavánějící hororový úvod). Budou vás možná rozčilovat velice kostrbatě a papírově působícími dialogy (pokud jste jako já typ, který si na jejich kvalitu potrpí tak rozhodně). A na konci vás překvapí (možná příjemně) velice nehollywoodský konec. Tak. To by bylo. Jestli se chcete přesvědčit, jestli je moje proroctví směrodatné, směle do toho. Za sebe radím, abyste své peníze (čas) investovali lépe. 30%

Oh, baby! Yeah! Další šleh dobré nálady a vkusně servírované pozitivity od mistra Curtise. Nejpěknější kinozážitek za jánevímjakdlouho. A čert ví, kdo či co za to může... Brilantní obsazení? Velmistr americké herecké elity Philip Seymour Hoffman v roli Vévody? Kouzelně britsky uprděný ministr Kenneth Branagh a jeho nohsled Jack Davenport? Rhys Ifans jako personifikace živočišné rockové esence, legendární DJ Gavin? Aristokratický rošťák Quentin Billa Nighyho? Řada milých, malých, ale bezezbytku skvěle obsazených rolí - ajťáci Chris O'Dowd a Katherine Parkinson, Nick Frost jako Doktor Dave a v (ne)poslední řadě Bob Silver Ralpha Browna a Mark Midnight Toma Wisdoma, aneb John Lennon and Jim Morrison reincarnated? Či snad zabijačkový soundtrack, vybroušený přesně pro nás oldies nostalgiky? Nechybí skoro žádné The. The Kinks, The Who, The Hollies, The Beach Boys, The Troggs, The Tremeloes, The Moody Blues... Když si k tomu přidáte jména jako Jimi Hendrix, Cat Stevens, David Bowie či Leonard Cohen (věřím, že ve scéně se So Long, Marianne se panu režisérovi podařilo jedno z nejvtipnějších užití soundtracku v historii filmové hudby) máte před sebou soundtrack, který vám bude šít se zadnicí od začátku úvodních titulků až do chvíle, kdy zmizí ten poslední v závěrečných. Pokud jste otráveni cukrkandlovitostí mého příspěvku, vězte, že tenhle komentář píšu dobré dva týdny po návštěvě kina a zachycuje tedy můj dojem z filmu v relativně nezkreslené podobě. Mohl-li bych si dovolit být s něčím tak úplně nespokojen, byl by to konec (Vévoda) - myslím, že trochu hořkosladké příchutě na závěr by tomuhle pamlsku neuškodilo a moc pěkně by akcentovalo onu smutnou skutečnost, že tahle éra se už zkrátka opakovat nebude. 90%

Těma třema hvězdama novému Potterovi trochu křivdím, ale co naplat, když se na to dívám kolem a kolem, jde o nejslabší díl série. Jako obvykle jde o vizuální pamlsek, ochucený o účiný humor a opírající se o kvalitní literární předlohu a nadupadné herecké obsazení (absenci Oldmana velice uspokojivě nahradil vynikající Jim Broadbent). Docela dost jsem se těšil na ohlášené Yatesovo zaměření na studentské vztahy v Bradavicích a právě tady to nový Potter asi nejvíc projíždí. Herečka Ginny, Bonnie Wright, bohužel ve velké míře naplnila mé obavy stran herecké dřevěnosti a její románek s Harrym postrádá jakoukoli chemii. Když k tomu uvážíme, že kromě závěrečných scén v Bradavicích ve filmu chybí akce (akční vsuvky útoku na Londýn a Doupě, vybočující z tradice věrnosti knižní předloze - osobně nic nenamítám - v tomto směru příliš nezachrání), znamená to poměrně špatné zprávy pro dynamiku vyprávění. I když hodnotím "jenom třema" (=relativně dobrý film), nezdráhám se vás na film poslat do kina. Pořád má co nabídnout. 60%

Americká pohádka... docela kuriózní záležitost sama o sobě. Tak či tak si dokážu představit, že kdybych viděl Princeznu patnáct let zpátky, byl by to film mého dětství... Takhle se sice ohlédnu, smeknu klobouk před velice svěžím humorem, který prosvítá jinak nijak zvlášť fantastickým (v obou smyslech slova) příběhem a propůjčuje mu punc výjimečnosti, krásnou Robin a charismatickými pány Elwesem a Patinkinem, ale nemůžu než nepřipomenout, že novější, žánrově podobné filmy (Stardust, Big Fish) si mé srdce získali víc. 60%