Yaan

Nielsen úžasná, ale zbytek příšerně konvenční (už tenkrát).

Musím sice říct, že se mi znovu potvrdilo, že "Doktor Živago" je asi jediný anglofonní film, jehož "neruskost" nepůsobí rušivě, a že Ralph Fiennes mi na Oněgina ukrutně neseděl; Na druhou stranu Liv Tyler byla jako Tatiana překvapivě skvělá (chvíli mi trvalo si zvyknout, ale hrála úžasně osobitě a tak nějak zvláštně "vnitřně" se mé představě Tatiany podobala). Také několik experimentů (různá poetická zpomalení času, změny lokací některých scén apod.) a dokonce přidání několika scén oproti knize se, řekl bych, (ač bylo určitě riskantní se takovým způsobem odchýlit od klasiky) vyplatilo. Nemyslím, že mi film prohloubil dojem z knihy... naopak, zachránilo ho jako film právě to, v čem se od knihy odlišoval - Jako adaptace byl dost špatný, ale jako samostatný příběh rozhodně ucházející - jen ta Tatiana by byla (alespoň z mého pohledu a mé představy) "adaptačně použitelná".

Důstojná adaptace Bulgakovovi geniální předlohy - to je pochvala! Ale žádnou velkou tvůrčí invenčnost nečekejte.

První půl filmu si říkáte: hezké, ale tohle přeci není Bergman. Druhá vás přesvědčí, že to Bergman je. V čem však spočívá největší síla, je poslední scéna (jakoby se jí teprve začínal -i končil- samotný film) ... a celé je to jen krásnou vzpomínkou.

Co mě překvapilo je, jak moc Henry Fonda přehrává Audrey Hepburn. Co mě naopak nepřekvapilo je, jak "mimo" se tenhle film zdá být - hollywoodský bol a ruský bol jsou prostě dvě naprosto odlišné a nespojitelné věci; což jedna strana stále nechápe a druhá se o to snad ani nesnaží... (Asi nejlepší, přesto však zdaleka ne dokonalé, imitace dle mého zatím dosáhl Doktor Živago 1965...) Z "mimosti" je na jednu stranu opět nutné vyjmout Henry Fondu, na druhou je ale nutno říct, že s postavou kosmopolitního Pierra Bezuchova (který je především člověk, a teprve potom Rus) to měl notně lehčí než ostatní.

Film má tu správnou nasládlou těžkost, jež patří k příběhům antiky - byť už dohořívající. Avšak Hypatii (ostatně i Cyrila, ale to je vedlejší) jsem si vždy představoval jinak. Natolik jinak, že jsem měl problém tuhle lehce hysterickou kostnatou fyzikářku přijmout celé dvě hodiny. / A opět mám starý problém: Hodnotit v širším kontextu vedlejších informací (ať už o námětu, nebo o procesu tvorby), či se od nich všech oprostit a uvažovat filmový mikrokosmos? ...tak jako tak, něco málo přes padesát procent se mi zdá adekvátní hodnocení.

Film který sám nemůže být klišé, neboť všechna myslitelná klišé stvořil! ...jediná záležitost, kterou nemohu zahrnout do této vzletné věty, je trapný Yunioshi.

Tři atributy HBO seriálů: těžká politika, sex a násilí. Koho by napadlo je v takové míře (snad až na to násilí) hledat ve fantasty světě. A přece je právě ten vlastně ideálním místem: kde chybí kauzalita reality, může se stát cokoliv; hlavně v té politice nemůže divák moc předvídat, a to je dobře. Příběhová linie plynule plyne (nejsou trapně nastavovány -ve smyslu 'nastovavování kaše'- další zápletky, to je taky dobře). Jen možná plyne až příliš plynule... Lord Stark by neměl mít tolik dětí... Když k nim totiž přidáme i všechny ostatní postavy, lehce se nám může stát, že pro samé 'střídání pohledů' se za celou sérii nestihne nic stát... Nemluvě o tom, že pokud se někdo (jako já) upne na jeden nebo dva z množství osudů, může si na jeho pokračování počkat třeba taky několik dílů (protože se k ostatním už prostě nevešel...)...

"Buďme přítulní!" (v dabované verzi okolo 55 minuty)

Pohádka s filosofickým podtextem a hamletovskými monology. Asi jen pro extrémně náročné děti. V mých dvaceti letech se mi líbila.