raroh

Herz má rád německý romantismus, zároveň k němu přistupuje s jemnou černohumornou ironií (která k němu zvláště u E. T. A. Hoffmanna patří). Vstup do světa Weberova Čarostřelce, jehož se nám ve filmu také dopřává, je přesně v tomto duchu.

Je to sice pořád ten klasický životopisný Hollywood, přesto scény z Moulin Rouge barvité a mizerných hospod autentizující. Vím, že podobné romantické biografie jsou jen představami, ale proč se nezasnít. Nicméně Renoirův Francouzský kankán je snad i díky rodinným předpokladům pro mě víc dobově zasazený.

Snímek bych nevnímal jen v jeho stránce zobrazení lesbických tužeb, ale i v tom, že typ školství představený ve filmu formoval v Německu generace, které vítaly právě v těchto letech nacismus. O to víc absurdněji působí školní nastudování Schillera, jehož romantické bouřliváctví je v dosti velkém protikladu s autoritativností zařízení, kde děvčata pobývají (třebaže i romantismus byl jedním ze zdrojů nacismu).Niterný realismus snímku podkreslují i expresionistické dozvuky interiéru.

Představy tvůrců o době jsou značně mlhavě černobílé (když se už tedy snaží o "historický" seriál). Snad nejvíc mě zdeptaly scény z fabriky, je holt vidět, že jsou hodně vzdálení dělnické třídě a nepotkala je ani krátká praxe v tom drsném prostředí. A to pomíjím to, že nechápu, proč toto někdo vůbec tvoří.

Adaptace Gorkého hry Dačniki (alias Letní hosté) v duchu raného dekadentně laděného němého filmu.

Upřímně, všechna ta Vyprávěj, První republiky, Ordinace apod. jsou daleko horší po všech stránkách.

To, že Rita zazpívá několik podmanivých jazzových písní, z filmu nedělá muzikál v tom smyslu, jak je obecně chápán. Od začátku jde o drama střetů životních hodnot a filozofií, zároveň reakcí na mccarthysmus (kombinovaném v postavě nesympatického fanatika i s pokrytectvím), ale i - což je podivuhodné na dobu počátku 50. let (film se neodehrává za 2. světové války, jak by vypadalo z popisu distributora, ale několik let po ní) - vykreslením snah o útěk (dá-li se to tak nazvat) z blahobytných USA. Jak bývalá prostitutka Thomsonová, tak hospodský (ten mluví otevřeně o tom, že svět honby za mamonem je mu cizí) hledají štěstí jinde. Režisér Curtis Bernhardt zůstává věrný tradici komorních dramat s mírnými pozůstatky expresionismus (zde spíše ve výrazu herců, černobílou kameru nahradila už barva), začátkem 50. let už takový Kazan přinášell více realismu, který je mi bližší.

K. J. Beneš je autor, který je pro mě představitelem toho typu literatury, který označuji za čtivo pro buržoazní paničky, takový opožděný romantismus. Nicméně ve filmové podobě má švih, i když by mu více svědčil expresionismus 20. let, kdy by zarostlý malíř byl mnohem větší drsňák a bydlel v kutlochu o mnoho větším, než ten jeho, co se zdá brlohem jen pro snobky, které o umění jen četly nebo slyšely.

Abrhám (výtvarně nesmírně zajímavě nasnímaný) tu převzal postavu, které ve filmu (u Schorma) do té doby spíš hrál Kačer a Třebická podobné od Brejchové. Zločin a trest v úvodu excelentní, pokračování divadla v civilu (ovšem s tím, že postavy do značné míry hrály samy sebe, proto i křestní jména stejná pro herce a postavy, stejně Abrhám na konci se setkávající s reálným Vlastimilem Brodským) funguje. K plnému počtu mi jen mírně nesedělo, že Třebická vytvářela poněkud odstup od sebe, který určitě fungoval v jí hraných divadelních hrách, k civilismu třeba takového Gustava Nezvala (který tu jako překladatel z italštiny vytvářel dalšího jejího partnera) ani potlačované výbušnosti (vypadající jako civilita a nebojovnost) Abrháma jakoby nepatřící.

21. ledna 2014 v Galerii města Louny - http://www.gaml.cz/ - doprovodilo freejazz/noiseovými improvizacemi trio Jan Grunt (saxofon), Vojtěch Petržilka (theremin) a Napalmex (hluky). Na filmu je zajímavé, že do japonského prostředí implantoval evropské látky (Gorkého Na dně, které později zpracoval i Kurosawa, a u nás neznámého W. A. Schmidtbonna s Mutter Landstrasse) - ty ovšem zústavají stále evropské (nejen atmosféra vánoc, pro Japonce dosti netypická citace Evangelisty Lukáše) včetně pietistického pohledu na život (žádná kruťárna ve filozofickém životním světonázoru, třebaže smrti se film nevyhne). Pokud je zde něco japonského, tak pouze oblečení určitých postav a zařazení tradičního divadelního a tanečního umění do rámce filmu. 8. dubna 2014 v pražském klubu Rybanaruby film doprovodili Vlastislav Matoušek (japonská flétna šakuhači, japonská loutna biwa), Seizan Osako (šakuhači), Jan Grunt (saxofon), Jaroslav Kořán (perkuse) a Petr Vrba (trubka) imrovizacemi na pomezí jazzu, klasické japonské, evropské folklorní a moderní evropské vážné hudby. http://www.rybanaruby.net/program-klubu/akce/3179-vlastislav-matousek-seizan-osako-jan-grunt-jaroslav-koran-petr-vrba-minoru-murata-rojo-no-reikon-8-4-2014-koncert