Goldbeater

Aniara je vesmírná loď převážející tisíce kolonizátorů směrem na Mars. Po nehodě však přijde o palivo a kvůli vychýlení z kurzu nevratně namíří přímo do hlubin vesmíru. Malá pravděpodobnost návratu existuje, avšak cesta se z několika dnů protahuje na roky. Nudu a depresi si tedy pasažéři léčí ve speciální místnosti „MIMA“, kde díky zvláštní technologii s umělou inteligencí mohou oživovat své vzpomínky ze Země, čímž se dostávají do euforického transu. Jakmile však přetížená „MIMA“ začne stávkovat, začíná se společnost na lodi rozpadat a měnit. Instantní švédská existencialistická deprese s mnoha silnými momenty bohužel kvůli větším dějovým skokům v druhé polovině mírně postrádá gradaci. A některé otázky zůstávají na konci nezodpovězeny. Celkově jde však o velmi silný počin s nesmířlivým závěrem. Takhle nějak by vypadali Pasažéři, kdyby v Hollywoodu měli koule. [Sitges 2018]

El Ángel je příběh mladíka s andělskou tváří, pro nějž majetek, peníze, city a později i životy ostatních neměly žádnou váhu, a tak si je bral, jak se mu zachtělo. A dost dlouho mu to v Argentině 70. let procházelo. Obsazení je přesné, režie stylová - i když si to chvílemi až dost okatě hraje na Scorseseho v plenkách - a přiměřený černý humor funguje. Ve finále dostáváme bezpečně natočený životopisný snímek, který baví a má příjemnou retro atmosféru (zejména díky dobře zvolenému soundtracku), což naplnilo očekávání, jaká jsem od tohoto filmu měl. [Sitges 2018]

Předem neobeznámen s kulturně-historickými událostmi zobrazenými ve filmu jsem byl vcelku překvapen, jakých šíleností jsou schopni lidé, kteří to tak trochu přehnali s vyhraněnými názory a snahou za každou cenu bořit konvence. V tomto ohledu Lords of Chaos překračuje hranice pouhého životopisného hudebního snímku a nastavuje zrcadlo generaci, která v 90. letech v Norsku stála u zrodu jednoho hudebního žánru, zapalovala středověké kostely, bodala odpůrce do zad a nenáviděla všechno a všechny - zvlášť pozéry. Rory Culkin skvělý. [Sitges 2018]

Věrohodná a mrazivá ukázka toho, jak by asi mohlo probíhat spiknutí a napadení národa (nechci prozradit kým a proč) s kvalitním napětím, solidními efekty a dostatečně funkční dramatickou linkou o rozvrácené rodině. Mírně mě rozptyloval snad jen fakt, že ve chvílích, kdy by postavy měly držet nejvíc pohromadě, na sebe stále vytahují letité křivdy a rodinná traumata, čímž neustále sabotují potřebnou spolupráci a hází si klacky pod nohy - no možná je to metafora toho, že Švédi v době krize neumí držet pohromadě, možná. V každém případě je The Unthinkable solidně mrazivá a nápaditá podívaná bez jednoznačných hrdinů a poražených, ale za to s jednoznačným politickým poselstvím. [Sitges 2018]

Laciný asexuální erotický horor, jehož děj (dá-li se tak nazvat ta titěrná snůška kravin, co zřejmě byla vymýšlena za pochodu) by vydal na desetiminutový kraťas, ale protože Jesús Franco potřeboval běžně dlouhý film, vycpal ho všemožnými dlouhými záběry na moře, palmy, domy, gramofon a tupé obličeje - to vše v neskutečně špatných barevných filtrech, které si neumím vysvětlit jinak než jako naprosto naivní snahu o jakýsi videoart. Pro jaké publikum to Franco natočil? Toť neřešitelná hádanka. V principu mdlé, zlé, zbytečné a nesledovatelné. [Sitges 2018]

Vážně se to rozhodně brát nedá. Sam Levinson jako by vykročil dvěma směry - v první půli nám předkládá mírné společensko-kritické drama utržené ze řetězu a v půli druhé se snaží o prvoplánový teenage grindhouse masakr, který se rozjede jednou velmi dobře natočenou scénou přepadení domu, ale poté se utopí v nelogických motivacích postav a nemohoucnosti to celé nějak odvážně, nekompromisně a hlavně smysluplně uzavřít, takže dostaneme jen přitrouble bezpečné nicneříkající zakončení. V tomto ohledu struktura snímku mírně selhává. Navíc nevyrovnanou snahou o společenskou satiru na jedné straně a lákání diváků na přímočarou brutalitu na straně druhé to celé podkopává samo sebe. Nicméně za pár na dnešní dobu odvážně vyřčených myšlenek v první půli a fakt, že mě to pozdě večer při unavě z jiných festivalových filmů dobře bavilo, se ještě přikláním k hodnocení nad 50%. [Sitges 2018]

Z toho zmanipulovaného psychopata s mrtvým výrazem v očích jsem měl silné mrazení v zádech - a to nemluvím o titulním zabijákovi Strýčku Samovi, ale o tom malém klukovi, kterému bychom měli ve filmu fandit a který to svým nehereckým výkonem neskutečně stahuje dolů. Christopher Ogden byl opravdu castingová chyba. Ve všech dalších ohledech je Strýček Sam tuctové přihlouplé béčko, které vyloženě neurazí, ale sedla by mu daleko větší dávka humoru (jako ve scéně závodu ve skákacích pytlích) a hlavně jiný dětský herec v hlavní roli! PS. Text „nejlepší krvák 90. let“ na dvd obalu české distribuce je taky dobrý vtip. [Sitges 2018]

Psychologický thriller ve stylu Raimiho Jednoduchého plánu o trojici strážců majáku, jimž psychické vypětí způsobené osamělostí, unikající rtuť a jedna dřevěná truhla s pokladem poněkud přerostly přes hlavu. Kristoffer Nyholm (jeden z režisérů nedávného Taboo) se za svůj celovečerní debut rozhodně nemusí stydět. Jde o dobře natočenou a trýznivou námořnickou historku, jíž bych vytkl snad jen mírně vláčný závěr - poněkud ráznější a drastičtější zakončení by bodlo. Snímku nicméně dominuje přesné obsazení - hlavně Gerardu Butlerovi role sedla jak ušitá. Myslím si, že Keepers rozhodně stojí za vidění. [Sitges 2018]

Krátký dokumentární film mapuje kariéru uznávaného umělce Douglase Trumbulla, režiséra science fiction snímků Silent Running a Brainstorm a zároveň tvůrce obdivuhodných zvláštních efektů, mezi jehož nezapomenutelná díla patří zejména 2001: vesmírná odysea, Blade Runner, Blízká setkání třetího druhu a mnoho dalších. Přibližuje také aktuální Trumbullovu snahu o vyvíjení nových kamerových technologií, revolučních koncepcí kinosálů a plány týkající se jeho návratu k filmové režii, s níž před 35 lety po neblahých zkušenostech z natáčení filmu Brainstorm skončil. Mezi dotazovanými tvůrci se v tomto dokumentu objevují například Gaspar Noé a Denis Villeneuve. Pro mě to byla rozhodně přínosná a zajímavá exkurze do dílny skutečného pionýra světové kinematografie, kterého jsem měl to štěstí potkat i osobně. [Sitges 2018]

Osobně přítomný Robert D. Krzykowski nás před projekcí tohoto snímku varoval, ať rozhodně nečekáme žádný béčkový exploitation film, jak může být patrné z názvu. Řekl, že jeho snímek je spíše něco ve stylu Hala Ashbyho a Roberta Altmana. A měl rozhodně pravdu, že šponovat očekávání by byla u tohoto díla chyba. Ačkoliv název není vůbec podvratný - ve filmu se opravdu zabíjí jak Hitler, tak i Bigfoot, snímek je prakticky o něčem úplně jiném. Podvratná je tak možná (ne)čitelnost jeho myšlenky, jestli vůbec nějakou myšlenku obsahuje. Mimo to jde o zvláštně vyprávěné citlivé drama o stárnutí, hodnotě vykonaných činů a okolo toho opředených legend o muži, který nebyl ničím zvláštní a přesto byl výjimečný. [Sitges 2018]