Stanislaus

"Baby nebude sedět v koutě!" Dodnes máme doma, byť možná už dávno nefunkční, originální VHS s Hříšným tancem, který člověka neomrzí ani při opakovaném zhlédnutí. Když jsem byl dítě, vůbec jsem si nevšímal různých detailů, které se točily zejména okolo postav Penny a manželů Schumacherových - v dětství či mládí jsem se soustředil zejména na onen "hříšný tanec" a nejeden (často možná i nechtěně) humorný moment, který mě však dokázal pobavit i s odstupem času. Je sice pravda, že některé scény působí až moc kýčovitě, a že některé dialogy zní vyloženě hloupě - ale to k této klasice tanečních romantických filmů prostě patří. Navíc, jak už jsem napsal výše, zaobírá se film i chytlavými sociálními tématy. P.S. "Přinesla jsem meloun."

Tři veteráni v sobě umně snoubí pohádkový příběh s vytříbeným scénářem dua Svěrák-Lipský, kterým se do oné "frňákovníkové" atmosféry podařilo chytře vložit spoustu moderních nápadů, které z filmu udělaly klasiku svého žánru. Kdo by si nepřál, mít alespoň na chvíli jeden z těch kouzelných dárečků? Z hvězdného hereckého ansámblu mě nejvíce oslovili mistr Hrušínský a Svěrák. Nadčasová humorná pohádka (nejen) o tom, co vadí či nevadí.

Kdo by neznal nejznámějšího českého amatérského "doktora" Dařbujána a lakotného Pandrholu, jemuž se stala osudnou chuť na jitrničky. Člověk už zná tuto pohádku v podstatě nazpaměť, nicméně se jedná o film, který se jen tak neokouká a má stále co nabídnout. Ať už jde o plejádu skvělých herců (nejvíce mě pobavil Stanislav Neumann), pěkné kulisy či humorně pojatý příběh plný vran, jitrnic, kurýrování a v neposlední řadě jednoho velkého "moribundusu".

Dvanáct měsíčků coby tradičního pohádkový příběh (dobro vs. zlo) v sobě mísí líbivé exteriéry - ať už šlo o zasněžený Rožnov či (uměle vytvořené) sídlo Měsíčků - s (na můj vkus) rozpačitým hereckým obsazením. Macecha s Květuli(-li-)nkou byly hezky na ránu lopatou přes hlavu, zároveň byl ústřední pár Maruška-Karel takový nemastný neslaný. Chvílemi to zachraňovali někteří z Měsíčků, když teda zrovna nekouzlili, neházeli loknami atd., a mile očarovaný Nosek. V rámci vánočních pohádek se však ale stále jedná o jeden z těch povedenějších kousků.

Okolo vánočních svátků lze v televizi narazit na nejednu méně známou pohádku a Tajemství mořské panny je jednou z nich. Na malém prostoru - co do stopáže i interiérů - je divákovi nasevírován jednoduchý a přímočaře odvyprávěný příběh s jasným poselstvím (dobro vítězí nad zlem), které však poněkud hyzdí materiální závěr. Vzhled mořské panny sice koresponduje s TV rozpočtem, určitě se ale dala ztvárnit lépe a přívětivěji - její blažený úsměv byl celkem creepy.

Norové si s adaptací jedné z našich nejmilejších pohádek utrhli velké sousto a svým modern(ějš)ím přístupem k tradičnímu příběhu si - minimálně v Tuzemsku - nařízli pod sebou větev. Tři přání pro Popelku v sobě mísí scény, které se věrně drží předlohy, a které se od ní naopak odklánějí - někdy v pozitivním, jindy zase spíše v negativním slova smyslu. Linie se sháněním šatů pro Doru s afektovaným stylistou a přebíráním flitrů se minula svým účinkem a působila spíše rušivě, než aby příběh oživila. Podobně se jevil i "učůraný" miništěk Kristofera Hivju. Naopak si ale cením inovace v případě třetího přání/žaloudku a závěrečné konfrontace mezi Popelkou, princem a macechou. Příjezd a příchod Popelky na ples a mile pozměněný závoj měly rovněž své kouzlo. Českým publikem jistě hodně zahýbe obsazení různých menšin do děje, které na mě osobně působilo rozpačitě - chápu tvůrčí záměr, ale jeho realizace mi (alespoň v případě dvou princových společníků) přišla poněkud nešikovně uchopená. Z hereckého obsazení mě vedle titulní dvojice zaujali nejvíce "lady-tremainovská" macecha a Alfred (skrze nějž na nás v Popelce poprvé promluvil i Trávníček). Ve výsledku jsou Tři přání pro Popelku odvážným počinem - na nejedné frontě - který mj. osloví jistou kamerou a nádhernými přírodními scenériemi zasněženého Norska.

Oproti veskrz přímočaře napsaným Ženám sobě je druhá scenáristická spolupráce Kristen Wiig a Annie Mumolo mnohem větší bizár, v němž se může stát takřka ledacos, přičemž se na sebe některé scény řetězí skoro jako v nějaké přístupnější verzi Mullholand Drive. Wiig si po druhém Zoolanderovi (a vlastně i loňské WW) zopakovala roli prazvlášní záporačky, tentokrát je však snesitelnější a uvěřitelnější. Atmosférou mi to silně evokovalo již zmíněného Zoolandera, říznutého libovolným Austinem Powersem. Chvílemi je to vážně humorné, zatímco o scénu dál to je (pře)trapný bizárek, přičemž se tyto dvě polohy ve filmu střídají takřka s pravidelnou kadencí.

Původní muzikál jsem (doposud) neviděl - shame on me - takže jsem ke Spielbergově filmu přistupoval s čistým štítem, zároveň jsem však měl jistá očekávání vzhledem ke jménu režiséra a náloži Oscarů, jež získal film z roku 1961. Na první, druhý, a vlastně i jakýkoli další pohled jde o moderní adaptaci zamilovaného příběhu Romea a Julie, kde místo šlechtických rodů máme pouliční gangy znepřátelených národností, jež si na chvíli nedají pokoj, což má fatální následky. Spielbergova řemeslná režie, chytlavá hudebně-taneční čísla a veskrz i sympatické herecké obsazení činí z West Side Story příjemnou podívanou, která se skvěle hodí na plátna kin. P.S. Rita Moreno - klobouk dolů!

(Spoiler alert!) "Pro dobrotu na žebrotu." - Po úspěchu animovaných a Oscarem ověnčených Paralelních světů se navzájem prolínající reality a různé verze "Spideyho" dostaly i do hrané podoby, což je vlastně tím největším lákadlem, proč jít na nejnovější Marvelovku do kina. Vzhledem k tomu, že po internetu kolovalo velké množství spoilerů a fotek z natáčení, tak ve třetím Spider-Manovi v podstatě nedojde - až na jedno vcelku nečekané úmrtí - k žádnému zásadnímu plot twistu. Přesto bylo úžasné, ba dokonce příjemně nostalgické sledovat postavy z předchozích "pavoučích filmů", aniž by to působilo ve výsledku jako jeden obří scenáristický bordel. Vytknul bych snad jen místy křečovitě podanou interakci mezi Spider-Many ("Kdo byl váš nejsilnější protivník?" atd.) a okaté hraní na city - i když ve scéně, odkazující na Gwen, jsem to sežral i s navijákem. Herecky to s přehledem nejvíce zandali ostřílení Molina s Dafoem. Mezititulková scéna byla tentokrát poněkud suššího rázu.

Milostná past je těžce předvídatelná vánoční romanťárna se sympatickým hereckým obsazením a pěkným, byť okatě podaným posláním o tom, že lež má krátké nohy a že upřímnost a důvěra nejsou jenom prázdná slova. Některé postavy měly trochu hůř uchopený vývoj (Natalie a Owen), což ale v rámci žánru vlastně není nic překvapivého. Během sledování jsem si nejednou vzpomněl na Jak ztratit kluka v deseti dnech. V neposlední řadě oceňuji zajímavý marketingový nápad se svíčkami.