DH3Factor

Myslím, že se to musí zaručeně líbit všem (sem patřím i já), kterým se líbila jednička. Celé mi to přišlo, jako kdyby si režisér, kameraman a další členové štábu jen odskočili na pauzu a pak nám plynule naservílovali dvouhodinový přídavek. Hlavní hrdina časem roste a sílí a stejně tak je na tom i samotný film. Dvojka nabídne víc krvavých bitek, hrdinů i padouchů, žraloka, celou kupu rasistických nadávek a dalších sprostotin, ale také příjemnou sebeironii a jistý nadhled. Řekněme, že to je takový starší brácha toho nevyspělého, ale zábavného spratka jedničky. Velmi důstojné a pro mě potěšující pokračování, které se nezvrhlo v neužitečný brak. Po třech letech mám opět chuť uštrykovat si obepnutý komplet a vyrazit do ulic napravovat záporáky. Takže pane Wadlow díky, trojce bych se vůbec nebránil.

Tak nová Bayovka stojí za shlédnutí už jen tím, že tam nejsou žádné velké plechovky dávájící si po papule. To jen tak na úvod. Jinak se jedná o poměrně (vlastně dosti) nenáročnou podívanou, kde je hodně potu, krve a další tělesných tekutin. Ústřední trio svalovců co chějí "něco víc" je úplně vymletá. To jen tak pro ty, co by čekali intelignetní humor a briskní mluvu. Mozkovou kapacitu však představitelé dohánějí objemem bicáků a tvrdostí prsních svalů. Celý jejich pokus o realizaci amerického snu (aneb fuck and rob rich guys) stojí pouze na absurditách a fitness. Tempo to má více než slušné a velkou pochvalu si Bay určitě zaslouží za kompozici a technickou stránku filmu, ze které čiší jakási mazlivost a až puntičkářský přístup k jednotilvým scénám. Vcelku to pak sice není veledílo, ale dvě hodinky tomu s radostí obětujte. Možná vám to občas vykouzlí úsměv na rtech tak jako mě. To jen tak pro ty, co by váhali.

Začíná to jako sen jednoho zbohatlíka. Kamera pomalu pluje prostornými místnostmi plnými barev, třpytu a trsající smetánky. Tento neutichající zářící ráj je podkreslen slušnou hudbou od Jay-Zho, mixující jazz a moderní odrhovačky. Mezi kalícími hosty se nám potuluje několik hlavních postav, které pomalu poznáváme prostřednictvím Tobeyho ex-Spidermana. Všichni jsou zpočátku veselí, energičtí a opilí. Všichni ale také víme, že toto nevydrží navždy. Skrze několik dalších pěkně vykreslených scén (některé se mi obzvlášť líbily - například záclonové představení blonďaté glamour krásky nebo její perlové neštěstí) se dostáváme k jádru pudla a zjišťujeme, že to s tím Gatsbym není vůbec jednoduché. Sen pomalu ztrácí dech. Film však nikoliv. Druhá, temnější část vyprávění, je možná ješte více hypnotická. Dějová gradace je správně načasovaná a zbývá tedy počkat, jak toto snění mladíka z chudých poměrů dopadne. A dopadne dobře, tedy po filmové stránce. Režisér se nedostane na pomezí zbytečných klišé, naopak Gatsbyho pokus stát se někým jiným dokončí honosně. Nevím jakou zásluhu na tom má sám (mně málo známý Luhrmann) a jakou samotná knižní přeloha. Tak jako tak jsem si občas připadal, že koukám na něco z jiného světa. A řeknu Vám, nebylo to vůbec špatné.

Lekačky ohrané již v předchozích dílech + vesmírná odyssea v obýváku + je to pořád strašně creepy and weird + vymaštěná blonďatá teenka, nerd, dva malí chlapečci a několik postav předurčených ke zkáze + kočka + dílo satanovo. Vhodné maximálně k pobavení skupiny podnapilých delikventů. (Pokud to opravdu musíte vidět, tak doporučuji ve slovenském znění. Čudák Robbie je totiž do pekla nepřekonatelný!)

Mám rád filmy, kde si tvůrci hrají s psychikou. Přesněji filmy, kde si tvůrci hrají s psychikou a vznikne z toho něco, na co se dá koukat. Trans je, k mé nesmírné radosti, tím druhým případem. Po omamném Butterfly Effect a snovém Inception, je to další kousek do sbírky "Sakra jo!" filmů. Jistě by se k němu dalo napsat mnoho zajímavých přídavných jmen, já si však vystačím s těmito: Je to naprosto hypnotické, násilnické a v závěru přímo extatické. Vždy, když už si myslíte, že je vše vysvětleno režisér přitvrdí a přihodí další verzi. McAvoy, Cassel i Dawson jsou na výbornou a předčí je snad jen vynikající hudba bez, které by byl můj zážitek poloviční. Je to věc, která se ne každému zalíbí, ale já sem při tom byl jako v transu. Thank you Mr. Boyle.

Po After Earth další letošní zklamání na poli sci-fi. Né že by to byl nekoukatelný film, ale na můj vkus se to strašně vleče. Na každou pořádnou scénu si musíte počkat a mezitím sledujete jen neobyvatelné pustiny, moře nebo nejčastěji Cruise v letounu. Ten je s tím svým stále podmračným výrazem nevýrazný a nudný a jeho naprogramovaně působící zrzavá kolegyně nesympatická. Obsazení jakž takž zachraňuje veterán Freeman, (toho si ale dlouho neužijeme) a ten frajer, co ho všichni znají jako Jamieho Lannistera. Tomu role málomluvného kanonýra s future flintou přes celé záda celkem sedne. Samotný příběh bych pak přirovnal k výrobě koktejlu. Režisér nejspíše strávil několik dní sledováním starších scifáren. Z těch si pak vybral několik nápadů (ingrediencí) a ty pak hodil do shakeru, kde je řádně promíchal (aby se to nepoznalo). Výsledný produkt nám pak předkládá v Nevědomí a mě tenhle fresh příliš nejede. Celé to tak zachraňuje pouze slušný vizuál krajiny, baráku a Cruisových hraček. Především ten bazén, jim nepokrytě závidím. Damn it! Snad se dočkám, alespoň v tom famózně vypadajícím Elysiu.

Kdo by si nechtěl chytit svojí mořskou pannu?

Do našich kinosálů dorazilo nečekaně vtipné letní překvapení. Od tohoto kusu jsem toho popravdě příliš nečekal, protože Emmerichovy v posledních letech postupně docházel dech. Tahle odlehčená a sebeironizující etýda, dotýkající se Amerických top témat (patriotismus, militarismus, byrokracie), se mu ale vážně povedla na výbornou. Foxx si to v roli prezidenta jede s grácií (mimochodem tenhle černoch herecky roste jako kvalitně hnojená řepka olejka) a hláškující čahoun Tatum do toho tak nějak pasuje. Výjmečně promíjím i jindy otravný prvek dětí, zde v podání 11leté chytré horákyně. Akční pasáže pan režisér také ukočíroval, tudíž fiasko se nekoná. Je to taková akční šachová partie, kdy na jedné straně máte černého a bílého krále a na té druhé zpočátku plné, ale postupně zredukovávané hrací pole. Dobrá věc, doporučuju!

Tak tenhle dlouho očekávaný Torův blockbuster ve mě vyvolal rozporuplné pocity. I přesto, že emzáci vypadají jako z Cloverfieldu a oblečky Jággerů jako z G.I.JOE musím konstatovat, že je to prostě a jasně brutální nářez. Brýlatý mexičan vytáhl celkem 4 roboty a 2 z nich v začátku nechal roztřískat na součástky. Na můj vkus jich do epických mega největších a nejmónstroznějších bitek aspoň tak 10 chybí, ale kasa asi nebyla bezedná. Pokud bych hodnotil pouze to, na co jsem přišel, tedy těch několik standartních tanců, kdy nablyštěné plechovky decimují floreskující mastodonty, hekám blahem. Tyto momenty jsou však vystlány zbytečnými prostoji, ohledně budování jakýchsi charakterních (lidských) postav. A právě tady nám dochází olej (nebo uran?). V kosce se v těchto scénách jedná pouze o kvanta soucitu mezi jednotlivými roboťáky a jednou čínskou roboťačkou a několik teambuildingových a velice plamených projevů. Bohužel se nevyhneme také několika klišé (ala to jsme fakt nečekali), ale ty si raději najděte sami. Shrnutí: Pacifik Rim je výborná rubačka, parádní kinozábava a digitální inferno. Osobně jsem ale čekal, že se k tomu ten kluk ušatá postaví trochu lépe.

V této podivné parafrázi na šťastného Romea a sjetou Julii rostou granátová jablka v zasněžených horách a lidé musí mít denodenně problémy s bolestí krku. Samotný příběh je taková slaďárna, že i plešatým aktivistům zajisté ukápne slza dojetí. Jednotlivé scény jsou tak nějak nešikovně spojeny a úplná zrůdnost je hudba, která s celkem vůbec neladí a divákovy se tak zdá, že si soused právě pustil rádio. Velké fiasko zachraňuje jen pěkně udělané dvojměsto, kdy nevíte kde Vám právě hlava stojí a zajímavá barevnost celého snímku. Výborný nápad však podle mě zůstal takřka nevyužitý. Slabší průměr baby.