DH3Factor

Tak nám do kina vypustili krakena! Teda Maxe, ale to je ve výsledku stejný. Pokud jste kdy chtěli vědět, co že to slovíčko šílený doopravdy znamená, podívejte se na tenhle vyhrocený pouštní nářez. A to z toho Hardy se svým mlčenlivým charakterem, který v první čtvrtině zastává roli krvácejícího nárazníku, vychází ještě jako beránek. Celá plejáda psychopatů, magorů a Guinejské kanibaly připomínajících maniaků totiž nezná žádné limity a navzájem se trumfují kousky, ze kterých stříká adrenalin, krev a benzín na všechny strany. Když k tomu připočítáme i velmi zdatnou kameru, naspeedovaného střihače a dobře odladěný vizuál máme tu nefalšovanou kinojízdu pro ty co nechtějí příliš přemýšlet. Miller se prostě nezkouší divákovi zavděčit a pouze servíruje zvrácenou zábavu způsobem, ze kterého vám lezou oči z důlků. Podle všeho mu to vychází na jedničku s hvězdičkou. I přes všechny tyto klady pro mě však akční modlou numero uno stále zůstává exotický The Raid.

Na dvojce Avengers je vidět, jak se strašně snaží být epičtější než předchůdkyně jednička. Bohužel je ale nutno říci, že jí to strašně nejde. Výsledek je totiž jen přeplácáný, méně vtipný a příběhově mdlý recyklát jedničky. Film navíc trpí nešvarem posledních marvelovek a to nevýrazným ba leckdy přímo nudným záporákem. Ultron sice hláškuje jako zjednaný a za zády má hromadu dobře vizuálně odladěného železa (jaká to změna, minule to byla armáda emzáků), jenže všechno je to tak nějak špatně načasovaný, že těm hrůzostrašným hrozbám nevěříte. Na plátně je také často tak přehrdinováno, až z toho jde hlava kolem, což ničemu příliš neprospívá a pouze to prodlužuje závěrečné titulky. Na pětku do žákovské to Whedon díky několika pěkným scénám a úsměvným prupovídkám nedotáhl ani tentokrát. Příště by bylo ale lepší kromě boření mrakodrapů zamakat také na scénáři, ať z Thanosových úst neslyšíme výhružky podobné balastu z poslanecké sněmovny. Ono to zničení země už je celkově ohraná písnička a jak víme k její záchraně stačí namísto legie superhrdinů jeden Bruce Willis.

Podivně roztomilá úchylnost ve výstředním Johannesburgu vyladěném do nejmenších detailů a současně moderní pohádka o střídavé péči u mladého robota. Má to posuny vpřed: Kamera už nedělá trojité salto s pěti vruty a celkově se to bere méně vážně než Elysium. Má to zaškobrtnutí: Záporák s účesem na debila, geek z chatrče ani Die Antwoord herecky zrovna neexcelují, počet morálních dilemat a vyhrocených dojáčků stále vesele bují a závěr trochu padá na hubu. Má to ale i parádní soundtrack, pěknou akci a asi milion úsměvných serepetiček od barevných zbraní až po velké zahradní nůžky na lidi. Dohromady je to tak mluti-žánrový mišmaš, kterým mě Blomkamp potěšil i do třetice. Protože: I´m Chappie. I´m alive. You fuckmother!

Když je miluješ, tak není co řešit.

Eastwoodovi nelze upřít několik pěkných zářezů do pažby celosvětové kinematografie, ale Americký sniper se mezi ně bohužel řadit nemůže. Po zhlédnutí naprosto chápu hysterický úspěch v amerických kinech. Má to totiž všechna ta prvoplánová cukrátka, na která národ za velkou louží slyší. Patriotismus, reálný základ přinášející možnost soucítit s hlavním hrdinou i dojemné chvilky, jenž potěší srdéčka opálených rednecků z Texasu i kypré černošky z New Orleans. Náročnější akademiky pak možná uspokojila příjemná kamera, precizní střih a obstojný, nikoliv však nezapomenutelný výkon Coopera. Jenže žádný z těchto faktů nemění nic na tom, že je to šikovně předkládaná reklama na armádu, ve které Eastwood posílá do kopru Obamu s celým demokratickým ansáblem. Republikánům rázem přibývají stoupenci po desítkách, a to i v řadách filmových kritiků. Mission accomplished. A přitom je na výběr tolik lepších životopisů, než o frajerovi co střílí lidi do hlavy. Neupírám tomu jistou filmovou kvalitu, ale oscárka si to prostě nezaslouží už z toho důvodu, že se nemají míchat jablka s hruškami. To by bylo jako kdyby Českého lva vyhrál spektákl o vzestupech a pádech ODS.

Jupiter vychází je taková luxusní bonboniéra bez pralinek. Oko se na velkém plátně jistě popase do sytosti, ale nic jiného ve vás nezůstane. A není to pouze suchý asi tisíckrát převyprávěný příběh o princezeně a jejím rytíři (tedy zparchantělém vlko-andělovi pardon), který diváka rozladí. Největší fail je totiž obsazení. Mila Kunis na všechny čumí jak tele na nová vrata, pořád se někam propadá a jejím hereckým vrcholem jsou tvrdá morální rozhodnutí připomínající emotivní výběr panenky v hračkářství. Tatum je na tom snad ještě hůř. Nejen že je stále skejtující "páté kolo u vozu", ale navíc má pořád tentýž výraz. Více než podsouvaného vlka však připomíná štěňátko. Ben Affleck by měl v novém batmanovi vytasit nějaké psí eso, protože mu roste silná konkurence. Na ploché záporáky je potom úplná škoda slov. Wachovští tak tentokrát vystřelili dřív, než stačili nabít. Ano, jejich novinka je vymazleným vizuálním rájem. Jenže zápletka vydestilovaná ze spojení Matrixu a Atlasu mraků, kde všichni ti sloni, lizardi a okovaní lidé tvoří pouze nevýrazné loutkové divadlo je spíše k povzdechu než k pobavení.

Birdman je přesně tou artovkou, na kterou akademici celý rok netrpělivě čekají s okousanými nehty, aby u ní pak mohli nadšeně povykovat a jako pokaždé si ji procpat mezi hlavní kandidáty. Tím spíš když je pod ní podepsán milovaný filmový psycholog Iñárritu, kterému dokáže v množství zbytečných obrazů konkurovat snad jen texaský senzibil a obdivovatel přírody Malick nebo dánský emocionální troll Lars von Trier. Hned po kladných recenzích z řad kritiků se slova ujme povětšinou okouzlená veřejnost, která snímek vynese do oblak jako mnohovrstevnatý a inteligentní snímek nafutrovaný filozofickými a sociálními narážkami, které samozřejmě všichni do detailu chápou. Extáze pak vrcholí slavnostní předáváním. (Trochu se divím, že tam nikde nefiguruje žádný černoch, který by plešouna pojistil) Přiznám se, že mě tento opakující se stav trošku dráždí. Birdman není vyloženě špatným filmem. Oceňuji Lubezkiho kameru a příjemný střih na jeden zátah. Ani Keaton s Nortonem nehrají druhé housle, ale na oscara tahle dlouhá a výstřednostmi narvaná esej prostě nemá. Chybí tomu ta něžnost a atmosféra starších věcí, nutící vás přemýšlet, zda je na světě opravdu všechno v pořádku. Ostatně jak se to může podat s grácií, nám předloni ukázal Walter Mitty. Iñárritu podle mě tímhle svůj stín rozhodně nepřekročil.

Letos jsem to s těmi favority akademické smetánky pořádně zanedbal! Ve snaze napravit toto politování hodné selhání jsem proto začal s Whiplashem. Český distributor se opět vytáhl velice jadrným překladem "Nejlepší bubeník světa", který hned v úvodu odnáší veškerou dynamiku originálu. Co shazuje název, však dohání snímek sám. Osobně nejsem zrovna věrným fanouškem jazzu, ale v tomto případě bych mohl s klidem přivřít obě oči a nechat se unášet zběsilým tempem Tellerových paliček. Jenže to není pouze bubnování, které filmu vdechuje ten správný říz. Whiplash staví hlavně na staccatových dialozích a až masochistickém souboji učitele s žákem. V některých pasážích se sice už lehce přehání, ale jinak je jak Teller, tak především Simmons čistá extraliga. Už dlouho jsem neslyšel tolik originálních nadávek jako právě z úst holohlavého démona, motivující své ovečky k výkonům až za hranice všech možností. Úplně největším knokautem je však samotný závěr, jenž je krvavější a hutnějších než většina soubojů na život a na smrt. Má to všechno. Napětí, spád, herecké exhibice i elektrizující pointu. Zdá se, že někteří plešatí by se na tenhle koncert opravdu mohli zastavit.

Slídil není filmem na prosluněné letní odpoledne. Jeho námět se hodí spíše do depresivního času brzkých nocí, kdy hyeny podobné Lou Bloomovi vyráží na noční lov. To, že současný svět nepřipomíná růžové poupátko, je těžko nějakým tajemstvím. Ostatně internet a televize nám denně servíruje úpadek a násilí toho nejhrubšího zrna. A je to právě televize, která pomáhá k vzestupu takovým cílevědomým mrchožroutům jakým je Bloom. Heslo "Krev prodává!" totiž platí už od středověku. Dan Gilory ve své novince přináší kupu pěkných záběrů na velmi věrohodného Gyllenhaala, který ukazuje, že ani sociopat, manipulátor a svým způsobem i úchyl mu nejsou cizí. Co mi však chybí je nějaký výraznější moment, jenž vás chytne pod krkem a nepustí. V kině si sice užijete dobře vystavěnou ukázku toho, čím vším se dá v dnešní době živit, ale prvotní rozčarování časem vystřídá všednost, která se snímku drží až do bezzubého závěru. Slídil prostě nešokuje tolik, jak bych mohl. Nevím, jestli v tom hraje prim moje sloní kůže nebo spíše stažený ocas distributorů. Každopádně na pilu se netlačí a z řady se nevybočuje, což je škoda. Gyllenhaal by si totiž za toho ulíznutého dobytka oscarové naděje rozhodně zasloužil.

1. série Je příjemně osvěžující. Něco běží přes čáru, ale v rámci konkurence, kde je vrcholem bububu vyvrhávání střev a stříhání pindíků je to úkaz. Keep rollin baby. 2. série Je to šílený, ale to asi jde ne? Ňami. 3. série A máme tu abraka-dabra. Coven se i přes jistá zaškobrtnutí drží a přináší další kupu výstředních nápadů. Mrzí mě jen to, že jsem tam nepotkal Hermionu, která asi mezitím někde žrala slimáky. 4. série Zrůdičky, zrůdičky a zase zrůdičky. Jako jednotlivé eskapády dobré, jenže celek nedrží pohromadě. Tak či tak, je to pořád lepší průměr. Finn Wittrock a Dvojčátka klasa! Pětka?