cashplouch

I když se budeme snažit neporovnávat nové digitální Titány s těmi narozenými více než před 30 lety, jako nezávisle, sám za sebe stojící Leterrierův film stejně nedokáže obstát. Scénář je zmatený slepenec scén s prostoduchými dialogy, které odříkávají unylé postavy, z nichž některé se v příběhu objeví jen proto, aby umřely nebo prostě odešly pryč (nejspíš do jiného filmu). Ano, některé úseky filmu, tj. “akční” scény jsou dynamicky sestříhané. Na filmu jako celku je však zarážející absence atmosféry, nemluvě o diskutabilním vizuálním ztvárnění monster (Medusa, Kraken). Tím pádem vlastně nemůžou mnoho zachránit ani herci, na které jinak bývá obvykle spolehnutí.

Je zajímavé a zvláštní zároveň sledovat filmovou tvorbu Sama Mendese. Po řemeslné stránce nelze žádnému z jeho dosud realizovaných filmů ( do r. 2009) v podstatě nic vytknout. Vždy máme co do činění s jeho poctivou režií, parádní kamerou, hudbou a hereckými výkony. Když se dostaneme k samotnému příběhu či scenáristickému zpracování, už to není tak jednoznačné. Poprvé to byla trefa do černého (vzorové satirické drama American Beauty), podruhé však překvapivě sešup směrem k akademické nudě ( Road To Perdition je zdlouhavá, schematická gangsterka, a navíc dost přeceněná), následoval výborný Jarhead s netradičním pohledem na válku nebo spíše čekáním na ni, ale pak přišlo Revolutionary Road – rodinné drama „o americké kráse“ v 50.letech, ale při vší úctě ke všem zúčastněným hercům ani zdaleka nedosáhlo kvalit Mendesova debutu. A tak tu máme jeho pátý film. Away We Go je road-movie o páru, kterému se má narodit dítě a než dvojice učiní důležité rozhodnutí, kde se usadí, křižují Ameriku návštěvami příbuzných či známých. Scénář není dějově přehnaný a nevadí to - opírá se o dobře napsaný mix vtipných i vážných dialogů. To je vhodná příležitost pro herce a herečky (casting je bezchybný) ve všech rolích včetně epizodních, ve kterých se naštěstí - z mého pohledu - vyhnuli figurkaření. Celkem vzato je moc fajn, že Mendes natočil nehvězdný a nezávislým nádechem obdařený snímek, který stvrzuje jeho režijní kvality. Uvidíme, co provede s dalším dobrodružstvím agenta 007.

GO mě prostě baví. Tenhle vy-víte-kým-inspirovanej film o mladejch, který řešej svoje trable přes kšefty s drogama, je vtipnej, chvílema drsnej, zato slušně odsejpá a nenudí. Sešla se tu šikovná herecká sebranka, která za doprovodu dobře vybranejch songů tomu všemu dodává tu správnou atmosféru. Jediný, co filmu skutečně chybí, je originalita. Myslím ale, že to není zrovna ten důvod, proč bych se neměl bavit.

Nesmírně působivý film o obyčejných lidech a jejich neobyčejných životních osudech má za základ výborně napsaný scénář. Jeho hlavní klad vidím v úspornosti dialogů, kdy někdy stačí říct pár slov a ty vystihnou mnohem víc, než by člověk čekal. Může to být i výzva i pro hereckou sestavu, která pak vytvoří nezapomenutelné charaktery. Všechno zmíněné v předchozích větách se fantasticky podařilo, a proto tehdy vznikl jeden z nejlepších amerických filmů (nejen) 90.let a jednoznačně nejlepší film Lasse Hallströma. Co dál napsat? Nechám za sebe promluvit postavu Arnieho, který v tu správnou chvíli poví: "Řekni děkuju, Gilberte. Řekni děkuju."

Velmi povedená komedie s typicky britským, sarkastickým humorem, který prostupuje celý film. Knihu Nicka Hornbyho zadaptovali a natočili sice Američani bratři Weitzové, tahle komedie se jim prostě povedla po všech stránkách. Dialogy jsou vtipné, plné trefných postřehů nejen hlavního hrdiny. Hudební doprovod od Badly Drawn Boye je výborný a do filmu padne jako ulitý. A samozřejmě herci a herečky - i když jsou všichni skvělí, tenhle film je jasný sólo pro Hugh Granta, který zde zúročil zkušenosti ze svých předchozích filmových vztahů. Řekl bych, že je to jeho nejlepší role.

Další Smithův příspěvek k jeho pohledu na romantiku mezilidských vztahů, odehrávající se tentokrát při natáčení amatérského porna. Tempo filmu sice trochu drhne, ale jsou to hlavně dialogy a konverzační hlášky, které hodně zachraňují a baví. Herecké osazenstvo sedne, a nejlepší je jasně neodolatelná Elizabeth Banks.

Když vyrůstáte v rodině se 2 matkami lesbičkami, dříve či později si budete pokládat otázky spojené s vaším původem, a zřejmě tou zásadní bude…kdo je vlastně můj otec? ‚Děcka jsou v pohodě‘ ukazují jednu z možnosti, jak by proces hledání a sbližování s otcem mohl probíhat. Ukazuje také (třebaže diskutabilní) konflikty, které při tomto objevování nepochybně vyjdou najevo. Důraz na (v mainstreamovém filmu) neobvyklé téma vykresluje bohužel docela fádní scénář, který chvílemi vplouvá do nezajímavých situací. Snímek naštěstí „vylepšili“ svými výbornými výkony ústřední dvojice matek Moore-Benning za výrazné podpory šikovných potomků Wasikowska-Hutcherson, a ani ten biologický táta Ruffalo rozhodně nezůstal ve stínu.

Film o odcizenosti lidí. Může to být jejich povahou, prostředím, ve kterém žijí, i tím, jak nudně plynou jejich životy, které se snaží změnit – to vše je spojuje dohromady. V závěru díky nečekaně nabytým penězům získají naději na změnu, ale využijí toho vůbec? Tento Jarmuschův film považuju za základní pilíř americké nezávislé kinematografie. V něm ukázal režijní styl, který pak různě obměňoval a obohacoval v dalších snímcích. Za zmínku určitě stojí černobílá kamera (Tom DiCillo – později také nezávislý režisér) a přirozené herecké výkony.

Skvělý mix fantasy, pohádky a komedie. Tento film byl pro mě velkým a velmi příjemným překvapením, a to vlastně po všech stránkách. Příběh je docela originální (tak je to fantasy, že ☺) a nebyl předvídatelný, bylo tedy fajn se nechat unášet dějem a nevědět, kam bude směřovat. Scénář je povedený a dialogy vtipné, které svými výkony oživili výborně obsazení herci a herečky ve všech rolích - a ti si to očividně užívali (viz např. proti svému obvyklému typu obsazená Michelle Pfeiffer). V závěru filmu (= doupě čarodějnic) už tempo přece jen trochu drhne, ale je to naštěstí výjimka. A knížku Neila Gaimana jsem sice nečetl, ale myslím, že film pohádkovou atmosféru zprostředkoval věrohodně, alespoň pro mě.

Výborný animák, který vypráví příběh o přátelství 2 rozdílných lidských povah, které přestože pocházejí z různých koutů světa, jsou si vlastně dost blízké. Mary a Max mají precizní animaci, humorné (a někdy až drsné) a přitom docela osudové situace jsou podávány převážně díky monologům hlavních postav, které skvěle namluvili Toni Collette a Philip Seymour Hoffman. Vtipný film s vážnou příchutí.