Recenze (1 010)
Monos (2019)
Spíše vyšší hodnocení za formu, než obsah. Kamera fascinující, až jsem cítil při první půlhodině Reygadase se Zabém. Potom ale přišla akční sekvence, která už tu byla několikrát (Apocalypto) a která není mým šálkem kávy. Výkon neherců dechberoucí. [Cinematik 2019]
Tenkrát v Hollywoodu (2019)
Vizuálně ten nejkrásnější Tarantino. Láska k 60s jde cítit. Části s Pittem jsou pro mě zajímavější, než s DiCapriem. Detaily kamery a střih si QT vychutnává dokonale. Scéna Pitta v autě s Pussycat považuji za Tarantinův vrchol a poctu všemu, co natočil.
Řeka (2018)
Baigazinův drsný, esteticky vyvážený drama s další krutou výpovědí. Nikdo nemá kazašskou optiku takhle blízko. Záběr na řeku a odrazu slunce od vln je úžasný. [Lfš 2019]
The Dante Quartet (1987)
Avantgarda z jiného světa. V roce 1987, přišla nahrávka z jiné galaxie. Stan Brakhage je naprosto geniální umělec, který posunul filmovou optiku daleko za hranici vědomí a vizuálního rozsahu barev. Kompilace, která vyžaduje experimentální vnímání. Tmu, větší obraz a sluchátka nejlépe verzi s music by Michael Paul Surber 2011. Viděl jsem obě kompilace silent stopu i druhou s Surberem a obě úžasné.
At Hand (2017)
A mirror that tears to thousands of pieces through the optics and gains consciousness into the experimental plane. Paul Clipson is elsewhere.
Parazit (2019)
Stále ve mě dýchá film Pečeť vraha a věděl jsem, co přijde... tady je zlatá palma z Cannes zcela zasloužená. Joon-ho Bong tvoří dokonalou mozaiku zvratů, humoru a krásných záběrů (mezi nejlepší považuji slow-motion záběr s kýblem vody a v podtónu klavíru, který rezonuje dalších deset minut do další sekvence). A taky závěr, který nelze prozradit. [AFF 2019]
Mladý Ahmed (2019)
Pro mě osobně nejslabší Dardennovi. Finále je banální, nevypovězený až absurdní. Nelze litovat Ahmeda a už vůbec nemůže očekávat odpuštění za to co spáchal. I přes mladý věk a fanatismus. Podle mého mohla být výpověď jasná a to je zabití, ale Dardennovi jsou politicky ovlivnění a pro světového a evropského diváka, a hlavně pro oblíbené Cannes všechno zahodili pod stůl. Cena v Cannes za režii je zlý vtip. [AFF 2019]
Nech mě padnout (2018)
Čistá festivalovka. Nezávislý, depresivní, místy hypnotický film. Tvrdá výpověď, která zaslouží divácké oko. Ruční práce s kamerou na výborné úrovni. [AFF 2019]
Narušitel systému (2019)
Nejdepresivnější film z AFF. Klobouk dolů před hereckým výkonem malinké Heleny Zengel, při závěrečné scéně s dítětem a dotekem tváře mě mrazilo. [AFF 2019]
Vzplanutí (2018)
Empatický dotek do milostného trojúhelníku vytváří Chang-dong Lee dokonale. Pomalou esteticky vyváženou kamerou zachycují každý detail. Kamera plyne svým časem a prostorem, kdy se stává obraz vizuální galerii, která mě fascinuje dlouhé roky. Scéna se západem slunce a tanci Hae-mi považuji za hypnotickou dávku na kterou jsem čekal velmi dlouho. [AFF 2019]