pan Hnědý

Podmanivá, vizuální festivalovka, která nejspíš zapadne prachem. Rozhodně ale ne v mých myšlenkách. [Film fest Zlín, 2019]

Nový film Carlose Reygadase nepojednává pouze o spirituálním, duchovním formátu a narativním utlumením, jako v předešlých filmech. Není to jestřábí oko, které sleduje chod země, které detailně prozkoumává dotek přírody, zvířat, západu a východu slunce a člověk je až na druhém místě. Reygadas jde do hloubky postav a především manželského vztahu, který se rozpadá a budoucnost připomíná blížící se galaxii Andromeda k naší soustavě a jejího drtivého následku. Nejzásadnější rovinou zde tvoří samotný způsob pohledu kamery, v němž se zračí jak tiché pozorování, tak ponor do subjektivity. Cítíme úzkost z pohledu Juana nesmírně blízko. Začátek pozorování v řece s dětmi je meditativní. Široký formát tvoří dotek absolutna. Každým filmem Carlose Reygadase přichází poselství.

Poetická očista. Dokonalý vývoj všech postav - každá postava má nesmírný charakter, který vyzařuje na stříbrné plátno. Všechny příběhy (každá má svou nesmírnou váhu) se krásně střetávají. Délka filmu krásně plyne jako nejčistší vlna průzračného moře. Když budete sledovat MAGNOLIU pocítíte nesmírnou krásu. Paul Thomas Anderson je velký režisér - jeden z milionu.

Pedro Almodóvar má nesmírný dar, který vyzařuje ve svých obrazech. Námětově geniální. Když jsem připravoval tenhle film pustit, měl jsem podobné pocity jako u filmařské esenci Parfém: Příběh vraha - tajemně neočekávané, po skončení díla naprosto úchvatné. Almodóvarova KŮŽE vnitřně zobrazuje nádhernou poetiku ženského půvabu, podobně jako Tykwerův Parfém.

Těžko se mi dýchalo. Další silný zážitek ze severu. Film, který nepotřebuje příliš slov, film, který vypovídá obrazem, námětem a silnou myšlenkou. Myšlenkově silná záležitost vtahující moderní špinavé doby, ve které i když v malém množství vysvítá nová naděje, a zde rovnou ta největší - láska.

Perfektní statika, která nabourává vědomí. I love avant-garde.

Gosling over the top. Vztah otce a dcery úžasně vtahový, možná i přesto lze vyčíst dotek Interstellar, ale ten je verze 2.0 a pro mé oči a duši emocionálně a myšlenkově dokonalejší.

Stále jsem měl před sebou obrazy filmu 3-iron od Ki-Duka. Zatímco 3-iron ve mě rezonuje mnoho let, tak Stvořeni pro lásku už ve mě nezanechává jediný silný okamžik den po projekci. Až na vizuální práci Kar-wai Wonga, která je jako vždy vybroušená do nejmenšího detailu - doteky rukou stěn, zpomalených záběrů chůze, nebo pomalý pohled do deště.

Meditace.

Osobitý film Nuri Bilge Ceylana opět nevybočuje od existenciální roviny a jeho postavy mají hluboké charaktery. Tentokrát mě hloubka neodrovnala, jako u Zimního spánku, nebo Tenkrát v Anatolii, které přesahují všechny filmové standarty a plátno se stává metafyzickým prožitkem, který přetrvává, jak v očích skrz vizuální optiku, tak v myšlenkách pro svůj obsah. Ceylan poslední roky čerpá hlavně ze svého života a kultury v Turecku a nesoustředí se plně na svého diváka, jak už vyznělo - do vlastní mnohomluvnosti viz.Marigold. Přesto Ceylan vytváří unikátní rukopisní stopu, kterou budu moc rád číst, až začne psát knihy.