oli009

Po dlouhé době film, který mě donutil přemýšlet, pokládat si nelehké otázky a marně se na ně snažit najít odpovědi. Díky za to i za skvělého videoprůvodce krásami americké divočiny.

Staré čínské přísloví praví: "Čím lepší trailer, tím horší film." Ne že by na tom u mě WW84 byla tak špatně, vlastně jsem se nenudila, ale rozhodně jsem nedostala to, co sliboval pravděpodobně nejlepší trailer, jaký jsem kdy viděla (člověk, co ho připravil by měl dostat něco jako mini plešouna za trailery). Atmosféra osmdesátek, která z toho mohla udělat grandiózní a zároveň správně šílenou vizuální i hudební záležitost byla trestuhodně nevyčerpaná, až mám pocit, že přídomek 1984 měl nahradit neoriginální označení druhý díl, které by ale filmu vzhledem k jeho výsledné podobě sedělo daleko víc. Stejně tak se zbytečně šetří vtipem, ačkoli příležitostí by se nabízelo nebo dalo snadno vytvořit několik. Wonder Woman tak do průměru vytahuje hlavně Gal Gadot, ani nevím, jestli hereckým umem, ale rozhodně svojí krásou a svými parádními civilními outfity.

Taková česká středověká variace na Na Hromnice o den více, která mě příjemně překvapila a hlavně pobavila. Neoplývá sice kouzelnou atmosférou starých českých pohádek, ani nedisponuje kvalitami hollywoodského bijáku, ale je mi ve své snaze přinést do českých filmových vod něco neotřelého, byť co se originality příběhu týče nijak převratného, nesmírně sympatická, zvlášť když se nebere přehnaně vážně. Zvláštní pochvalu si pak zaslouží především výběr lokací, hudba a Simona Zmrzlá, která roli záporačky hraje sice minimalisticky, ale zato s takovou přesností, že je na ní radost pohledět. Víc takových odvážných projektů, které se berou s nadhledem by nám jenom prospělo.

Daniel Plainview by si klidně mohl sednout na jeden ze svých barelů ropy a umístit ho přímo mezi růžové křeslo Dolores Umbridgeové a Železný trůn Joffreyho Baratheona. Problém filmu pro mě pak spočívá v tom, že se soustředíme výhradně na příběh Daniela, a když už jeho černé království přeci jen naruší nějaká jiná postava, naději vzbuzující sympaťák to tedy zrovna taky není (zdravíme fanatického kněze Eliho). Takže vlastně dvě a půl hodiny koukáte na nikdy nekončící mizérii, enormní koncentraci špatných lidských vlastností a v půlce si pro jistotu dojdete pro kýbl, protože je vám z toho všeho už vážně na zvracení. Natočeno i zahráno to může být bravurně jak chce, ale když máte chuť to už v půlce vypnout, protože další nával šmejdství je téměř neúnosný, tak je to prd platné. Hvězda navíc za vtipnou hlášku na samém konci a výborný hudební podkres závěrečných titulků.

Vzhledem k závěru a celému vyznění dokumentu mi opravdu citelně chybělo alespoň malinké nahlédnutí do tábora nevoličů nebo voličů sociální demokracie, protože je to pro mě vážně nepochopitelné. Jistě, určité náznaky "vysvětlení" film nabízí, ale já bych prostě od někoho doopravdy potřebovala slyšet proč. A pak by to byl vynikající dokument.

Slovy Carrie Mathison: "... in between the black and white, there is a lot of gray. A lot." A zase má ta holka pravdu. Stejně jako Claire Danes, která v jednom z rozhovorů označila seriál za zrcadlo naší doby. A nemýlil by se ani Shrek, kdyby Homeland přirovnal k cibuli, protože má taky spoustu vrstev. Především zpočátku jsem tím nepřestávala být ohromená. Tolik paralelních témat, dějových linek, společenských otázek, zajímavých postav a u žádné nemáte pocit, že by byla na úkor jiné upozaděná, nedokončená nebo naopak uspěchaná, každé se dostává přesně tolik prostoru, kolik vyžaduje a práce s nimi je pokaždé stejně kvalitní. A to všechno nepřetržitě po dobu osmi (!) sezón. Homeland je se svojí neklesající kvalitou skutečná fata morgána seriálů. A tenhle fakt je třeba zvlášť ocenit zejména proto, že si na mušku vzal témata rezonující současným světem (terorismus, americký vývoz demokracie, ochrana soukromí, whistleblowing, fake news, rozpolcená společnost nebo pochopitelně fungování bezpečnostních a informačních složek), ačkoli se jedná o fikci, vskutku pojednává o naší době a reflektuje (mnohdy dokonce předvídá) skutečné události, problémy a otázky. A dělá to sakra dobře, protože z něj vůbec není cítit politická agitka, naopak vytváří různorodé postavy bez klišovitých šablon, které jistou rukou vede po jejich uvěřitelné cestě až ke smysluplnému, byť často bolestnému závěru. Skoro se mi ani nechce věřit vyjádření tvůrců Alexe Gansy a Howarda Gordona, že vždycky plánovali jen jednu sezónu dopředu, protože upřímně takhle dobře naplánovaný seriál, který se nezačal točit v kruhu, nedošli mu nápady, nepřestalo to někoho bavit a ani nepřestal dávat smysl jsem ještě nikdy neviděla. Práce s detaily, které se tvůrci nebojí připomenout nebo pořádně využít třeba i dvě nebo tři sezóny poté, co o nich padla první zmínka, je vážně brilantní a nádherně ukazuje, že Alex a Howard ani na chvíli neztratili vypravěčskou nit. Zároveň i v těch na první pohled bezvýchodných situacích dokáží přijít s řešením, které je pro diváka uvěřitelné a kontroverzní politická témata zobrazují s empatickým náhledem. A pak tady samozřejmě máme herecké výkony. Tři ceny Emmy a tři Zlaté glóby jsou za představení, které nám herci po dobu osmi let předváděli vážně trestuhodně málo. Především výkon Claire Danes se zapsal do historie televizní tvorby. I když na to nikdy nebyla sama a měla skvělé společníky, utáhla osm sezón seriálu naprosto s přehledem. Nakonec snad jen dodám, že jsem se tak dlouho chystala na Korunu, až jsem se nakonec podívala na Homeland. A ani na vteřinu toho nelituju.

Jsou filmy, na které zapomenete po šesti dnech. A pak jsou filmy, jejichž památné scény se vám vybaví i po šesti letech jako živé. Divoké historky jsou zářným příkladem druhé kategorie. Jsou vskutku nezapomenutelné pro svá absurdní a komická zakončení, která ale pokaždé vycházejí z mrazivě skutečných situací a pocitů, které z nich často míváme. Od reality je dělí malé, skoro až mikroskopické popostrčení hlavních postav za společensky akceptovatelnou hranici stavu šílenství, zuřivosti, touhy po pomstě a chuti na všechno už se prostě a jednoduše vykašlat. Trefná a výborně zobrazená pointa, která spojuje všechny povídky do kompaktního a vzájemně fungujícího celku, a která je zvýrazněná vynikajícími hereckými výkony vám zaručí, že tohle představení jen tak z hlavy nedostanete a při podobných životních situacích si na jeho jednotlivé epizody s úsměvem vzpomenete a možná i zalitujete, že nemáte tolik kuráže jako hlavní protagonisté Divokých historek.

Asi jsem na tenhle kousek příliš velký filmový a seriálový plebs, ačkoli se neřadím mezi fanoušky Ulice, Ordinace ba ani Soudkyně Barbary. Ale tenhle údajný klenot vskutku nedokážu i přes veškerou svojí snahu docenit. Kdyby byl celý seriál tak dobrý jako uhrančivé intro, tak bych ani necekla, ale on ani zdaleka není tak cool. Namlsaná intrem i slávu provolávajícími recenzemi na "nejlepší kriminálku posledních let" jsem se vrhla do louisianských bažin s královskou společností Woodyho a Matthewa. Očekávání byla nesmírně vysoko a já si byla téměř jistá, že si je můžu dovolit, protože tohle mě nezklame, jak by taky mohlo? Vždyť hlavní role dostali moji dva oblíbenci, trestuhodně opomíjená hutná a specifická atmosféra Louisiany konečně dostává prostor, ve kterém ještě navíc budeme sledovat mysteriózní detektivku a vrahem je pravděpodobně nějaký vyšinutý satanista? Na papíře už to asi lepší být nemohlo. Ale při sledování výsledku na plátně jsem trpěla jako zvíře. Kdyby měla první série poloviční stopáž asi bych se přidala ke zdejším oslavným hodnocením. Jenže já první tři díly měla co dělat, abych udržela otevřená víčka. Poděkovat za to, že jsem to předčasně nezabalila, můžu nakonec hlavně rodinným vztahům, což není příliš dobrá vizitka pro údajně nejlepší detektivku posledních let. A když se to konečně v polovině čtvrtého dílu rozjelo, bylo už příliš pozdě na to, abych byla v hodnocení shovívavější. A to ani nemluvím o filozofických proslovech Rusta, které mi hlavně v počátku, kde zabíraly poměrně velký prostor, neskutečně pily krev, protože se jimi snažil působit jako chytrák, který je povznesen nad běžné lidské přemítání o existenci a sám toho o ní ví mnohem víc. Ale upřímně, pro mě to prostě byly jenom depresivní nesrozumitelné kecy jednoho mrzutého nafoukance. Obdobné smýšlení mám nakonec i o samotném seriálu, který se očividně snaží hrát navenek na něco, čím není, i když by vážně moc chtěl.

Kdyby se tady k sobě postavy nechovaly jako hovada, možná by to byl docela fajn snímek, ale takhle za mě vážně ne, kult nekult. Navíc má film vážně problém s tím, čím chce vlastně být a jaký příběh chce vyprávět. Má jít o romantickou taneční oddechovku? To asi těžko vzhledem k celkovému vyznění filmu a vzájemnému chování ústřední dvojice. Chtěl nám snad autor naservírovat sociální a psychologickou sondu do oblasti bílé chudiny z Brooklynu a snímek pojmout jako společenskou kritiku? Na to tomu chybí větší propojení, zasazení do kontextu a hlubší vysvětlení motivace chování postav, v téhle podobě je to jen chaotický slepenec událostí. Když to porovnám s geniálním Hříšným tancem, který dokázal ve výrazně sympatičtějším balení perfektně skloubit obě ambice, po kterých zcela marně sahala i Horečka sobotní noci, tak není téměř nic, co by tenhle film mohl nabídnout. Snad jen s výjimkou parádní disco atmosféry a Travoltových tanečních čísel, ale obojí je proklatě málo.

Očividně mám slabost pro sociální dramata o dysfunkčních rodinách, v nichž se sice často nenávidí, ale ještě častěji odpouští, protože pokrevní pouto nezmizí zavřením dveří. Těžko se mi chápou všechny ty negativní kritiky, a že jich není málo, ale nejspíš mi Hillbilly Elegy prostě zabrnkalo na tu správnou strunu, která je, jak se zdá, plná subjektivních pocitů. P.S. Pokud Amy Adams nevyhraje Oscara, jsem ochotná to překousnout jen v případě, že ho získá Glenn Close.