oli009

Můžeme Švýcarsku závidět opravdu mnoho věcí, ale fakt, že daly ženám volební právo o více než půl století později než my, mezi ně určitě patřit nebude. Ačkoli časová dotace nedovoluje rozehrát o něco hlubší partii, i tak se jedná o vcelku vyvedený a uvěřitelný pohled do minulosti s vynikající dobovou atmosférou.

Scény mohly být dramatičtější, rodinná atmosféra syrovější, vztahy hlubší, doba strávená ve výcvikovém kempu a na misi v Iráku delší a boj Megan o Rexe urputnější a dojemnější. Tak si říkám, že na tenhle film by šlo napsat parádní jízlivou sarkastickou kritiku. Vlastně má film poměrně hodně nedostatků nebo spíš částí, ze kterých šlo vyždímat více. Ale mě se z těžko vysvětlitelných důvodů překvapivě opravdu líbil. Bohužel se nedokážu vyhnout srovnání s Mariňákem. Ten si jako hlavní záměr vytyčil ukázat, jakou nudu vojáci na misích zažívají, protože představa o tom, jak po sobě oba tábory dennodenně střílejí a vrhají se do nebezpečných akcí je mylná. Mendesův styl vyprávění mi ale příliš nesedl, protože jsem během sledování filmu prožívala stejnou nudu jako vojáci na misích a to by se asi stát nemělo. A tak jsem víc ocenila Megan Leavey, i přestože netvrdím, že je to film kvalitnější nebo lépe reflektující skutečnost. (Nicméně je zajímavé, že zde na ČSFD má lepší hodnocení Mariňák, ačkoli jak na IMDb, tak zejména na Rotten Tomatoes dostala víc hvězd Megan Leavey). Každopádně 2 hodinky uběhly jako nic a ačkoli přišla gradace už v polovině, film měl i poté stále co nabídnout. Zásluhu na tom bezesporu má postava Megan, která mi, jakkoli je to podivné vzhledem k jejímu chování a povahovým rysům, přirostla k srdci. Snad jen, že celý proces přípravy během výcviku i následné akce na misi mohly dostat víc prostoru. Je škoda, že film budí dojem, že Megan si na 2 týdny odskočila k armádě, kde za týden zvládla výcvik, během druhého misi v Iráku a mezitím se ještě stihla sblížit se psem, aby se pak následně po jedné nehodě rozhodla pověsit khaki na hřebík a dostala za to purpurové srdce. Její příběh by si určitě zasloužit víc než tohle zkratkovité zobrazení, ale nakonec jsem ráda i za něj.

Skutečný příběh o tom, jak se z ráje stane během vteřiny peklo. V hlavní roli boj o holý život. Když jsem film Nic nás nerozdělí viděla poprvé, nebyla jsem k němu schopná napsat komentář. Jenom jsem věděla, že to tedy bylo opravdu něco, a že si tento kousek zaslouží místo mezi desítkou mých oblíbenců. Teď, přesně na den o tři roky později, jsem se rozhodla, že je na čase zopakovat si tuhle emoční bombu, abych ji mohla nějak ohodnotit i slovy. Děj i se svým těžko uvěřitelným koncem mi byl znám, přesto jsem veškeré pocity beznaděje, zmaru, strachu, smutku ale i radosti prožívala s hlavními hrdiny stejně naplno a hluboce jako poprvé. Bonusem při druhém shlédnutí však bylo, že jsem si tentokrát mohla všímat i všelijakých drobností a detailů, které z filmu dělají ještě silnější zážitek. Třeba scéna, v níž Lucas pomáhá hledat příbuzné dalším obětem tsunami a volá jedno jméno za druhým, způsobila, že jsem si ještě palčivěji uvědomila, jaká hrůza to pro všechny ty nešťastníky musela být. Docela mi připomněla scénu z posledního dílu Harryho Pottera, kde také slyšíme z rádia několik jmen pohřešovaných. Protože pojmenovaná mrtvola vždycky vypadá jako větší tragédie, než když zůstane anonymní. Symbolickou se stala věta: ,,Zavři oči a mysli na něco pěkného.", použitá pokaždé někým jiným i let letadlem, kterým film končí i začíná. Jakoby ono letadlo představovalo strůjce celé katastrofické kapitoly života hlavních představitelů a zároveň i jejich vysvobození. A bezesporu k nejlepším a nejdramatičtějším scénám patří ty ve vodě, které jsou opravdu precizně a výstižně natočené, byť v nich nevidíme skoro nic. Pocit, že se topíme také, ale zvládnou vyvolat docela hravě. A tak jediným zádrhelem, kterým se nesmíte nechat vyrušovat, je fakt, že Lucase hraje Spiderman.

Rok 2018 je neobyčejný a nezapomenutelný, protože jsme oslavili sté výročí vzniku Československa. A taky protože v roce 2018 obživl Freddie Mercury. Byť "jen" na 130 minut, byl to úžasný zážitek. Po dlouhé době se objevil film, který mě dokázal vytáhnout do kina a i díky tomu jsem z něj tak nadšená. Jelikož hudba, která je v tomto filmu tak důležitá, nikdy nemůže znít stejně dobře doma u počítače jako zní v kinosále z obřích reproduktorů. Bohemian Rhapsody je pořádný a nefalšovaný kus dřiny, poctivé kvalitní filmařiny, která se nesnaží experimentovat v extravagantnosti (protože od toho je tady Freddie), ale raději se drží osvědčených prvků a metod. Díky tomu dává prostor vyniknout originalitě a genialitě skupiny Queen v celé svojí kráse. Divákovi se tak dostane základních a důležitých faktů, ale i zajímavostí (včetně pohledu do zákulisí vzniku některých skladeb), strhujícího a dojímavého životního příběhu Mercuryho a samozřejmě v neposlední řadě i pořádné porce nejznámějších hitů kapely. Ikonou jsou Queeni, ikonou je Freddie a ikonou může být i tento film, především v tom, jak skvěle jim vzdává hold.

Je to jako když vejdete do obýváku, který je plný krásných doplňků, je v něm spousta dekorací, obrazů, květin, sošek, hodin, ale chybí v něm základní vybavení jako třeba gauč, televize nebo knihovna. Stejné je to i s filmem Černobílý svět. Plná kupa naťuknutých témat, která by obyčejně vydala i na samostatný film, ale tady je jim věnováno jenom pár scén. Potraty, domácí násilí, péče o rodiče, smrt dítěte, špatná matka, maloměšťáctví... Od všeho trochu ale od ničeho dost na, aby mě film přesvědčil, že si zaslouží plnou palbu. A samotné hlavní téma diskriminace černochů, které mělo představovat onen gauč, televizi či knihovnu v obýváku, už jsem viděla pro mě osobně lépe a zajímavěji podané například ve filmu 42.

Ačkoli celý film doufáte v menší zázrak v podobě happyendu, je vám tak nějak už od začátku jasné, že nic takového se konat nebude. Přece jenom kdyby ano, tak se asi žádný film o karvinských havířích nenatočí. Ale přesto doufáte, že alespoň někdo, něco. A on (skoro) nikdo a nic. V hlavním námětu, kterým je tragédie v dole Dukla, je film silný, protože už čerpá z neskutečně silného příběhu. Mě se ale přesto možná mnohem víc líbily pasáže, které spíš celý kolorit dokreslují, hlavně psychické problémy Marka Taclíka a potom především samotné prostředí karvinských havířů. Prostředí drsné, temné a hluboko pod kůží zaryté (stejně jako jejich práce) je podle mého pražáckého pohledu vystižené perfektně a nemalou měrou k tomu přispívá (podle některých přehrávající) Martha Issová, o níž jsem si zpočátku myslela, že je snad nadabovaná. Film výjimečný z mnoha důvodů. Zaprvé protože se jedná o kvalitně natočené české dílko, kterých je v poslední době po hříchu málo, a tak je třeba každý podobný nový přírůstek opečovávat jako diamant. Zadruhé protože si vybírá velice zajímavý příběh, na který by se nemělo zapomenout. A zatřetí protože nám poskytuje sondu do prostředí lidí, kterým se moc pozornosti nevěnuje a to je velká škoda.

Asi se to ještě nikdy nestalo a dost pravděpodobně už se to nikdy nebude opakovat, ale tentokrát poprvé musím souhlasit s recenzí Mirky Spáčilové. Milada není úplně špatný film. Kdyby byl, tak mi v kině neuběhne tak rychle.Ale je pravda, že těží především ze silného tématu, z velikosti osobnosti Horákové. Bez ní by byl úplně podprůměrným filmem o známé osobě. Bez větší jiskry, tajemna, napětí, života. Jedná se spíš o sérii dobře nasnímaných a pěkně vypadajících obrázků, které tvoří hodně rozházenou mozaiku. Některé jsem sotva pochopila, protože podle mě do sebe tak docela nezapadaly. Anebo jsem prostě nedokázala ocenit jejich umělecký podtext, jestli tam nějaký vůbec byl k nalezení. Každopádně souhlasím, že jsme Miladu potřebovali. Dost dobře stále nechápu, jak je možné že předtím o ní nebyl nikdy dříve natočen žádný film a že jsme tyto ledy prolomili až letos. A v tom především je film důležitý a silný - je první. A alespoň snaha se ocenit musí, protože tak mizerné, jak někteří píší mi to nepřišlo. Možná je to skutečně jen díky silné osobnosti Milady Horákové, ale peněz za lístek do kina vážně nelituji.

Takové malé komorní drama o válce očima obyčejných lidí, které je mi ale daleko sympatičtější než kdejaký velkofilm až po okraj naplněný válečnou vřavou. Bez zbytečných vyšperkovaných frází nebo hrdinného přetvařování se nám ukazuje obrázek netradiční rodinky, jejíž nejdůležitější členkou se stává malá uličnice Liesel. Ačkoli faktem zůstává, že film těží především z fantasticky napsané knižní předlohy, pocit téměř dokonalého díla, který ve mě film vyvolává, je z velké části podpořen i precizní režií a skoro až k dokonalosti dovedenými hereckými výkony.

Ve válce nejsou strany dobré a špatné. Ve válce jsou pouze strany vítězné a poražené. A vítězové píší dějiny. A přesně proto je tento film takovým unikátem. Nejenže je napsán stranou poraženou a celosvětově považovanou za špatnou i se všemi jejími příslušníky bez jakýchkoli rozdílů, ale především je napsán s velkou pokorou, sebereflexí, pokud možno co nejvíc objektivně a hlavně lidsky. Němečtí tvůrci na sebe byli tvrdí, ale stejně tak na všechny ostatní. Kdyby se se svojí historií a zvláště jejími hroznými částmi uměly takhle dobře popasovat všechny země, byla by to nádhera. Hlavními hrdiny je pětice kamarádů, docela obyčejných mladých lidí, kterým měla patřit budoucnost. Prožívají neobyčejné příběhy, jejichž konec nám má ukázat, že ty skutečné zrůdy zneužívající systém a události pouze a jen ve svůj prospěch, ti co mají na svědomí ty největší zločiny, které dělali naprosto dobrovolně a mnohdy s nadšením nakonec ze všeho vyváznout úplně v pohodě. Stačí pouze včas převléct kabát. A normální lidé se svými dobrými i špatnými rozhodnutími na válku stejně doplatí ze všech nejvíc. Zničí jejich životy, ať už zemřou nebo přežijí. A nic už nebude jako dřív. Tleskám ve stoje a utírám si slzy. Už hodně dlouho mě žádný film nerozbrečel, ale této trojdílné minisérii se to povedlo. I to je známka mimořádně silného příběhu, jenž nám byl skvělým filmem zprostředkován.

Kde je můj Harry Potter?! Vy jste mi ho normálně sebrali, znehodnotili a zničili! Ne vážně, tohle se skoro vůbec žádnému z 5 předešlých dílů nepodobá a i já, jakožto skálopevný fanoušek, tady starého dobrého Harryho nepoznávám (a nemyslím tím postavu). Je to jako kdyby někdo vzal kousek Stmívání, přihodil parodii na Harryho Pottera a zamíchal to s průměrným fantasy s lepšími efekty. A tak se ptám, co se vlastně stalo? Tenhle dílek mi do skládačky Harryho Pottera asi nikdy úplně nezapadne.