Awer

Film hodně dobrý a ten závěr je mistrovství

Dokonalé entrée, druhé nejlepší, co znám. První půlhodina je extrémně intenzivní, úplně jsem si po ní uvědomil únavu v sedadle. A pokud někdo není připravený tohle prostě přijmout a nechat pracovat ve své mysli, ať se nedívá, tohle je z definice intenzivní a barvitý film, který jen zdařile plní misi. Čtvrtá a pátá pětina už na pár okamžiků zabředne do ryze komediální polohy, což mi bylo nepříjemné po všem tom pousmávání se spolu s hrdinstvem. Taky mi tam čím dál víc vadily ty vypravečské/opatrovatelské postavy sluhů/vrátných. Zrovna tady! Bavíme se o tom, jak každá postava má být maximálně živá, ale ne - zase nudně očividným způsobem použijeme ten motiv, lidi úplně zbavené osudu a jen instrumentálně použité pro roli. Podobně je pro mě trochu zklamání, že vlastně nedospějeme k žádné lepší odpovědi, než jaká je řečena touto postavou na počátku: jsou dva druhy lidí - normální lidi a pak ti intenzivní, umělci. A ať si je jediný rozdíl (podle něčího názoru) v kadenci, ať si ta mladá dívka v zrcadle (aka zabijácká Nadia Tereszkiewicz) odpoví, že prostě zestárne a umře, v principu stejně jako její milý. Jenže chce tohle ten film opravdu říct?! A pokud ano, není to i tak opět přehnaně schematizující? (Respektive až nebezpečné, alias "musíš to vydržet".) Nicméně, krom té poslední závorky, dost brebentění. Ten standard, ta estetika, ta chytlavost, ba rovněž ta pravdivost - to můžou Les Amandiers jinde jen závidět. All in all fantastický

Jsem nějak pořád váhal, jestli je to dokument pro velké plátno, ale zatraceně je! Geniální věc, ve které není hluché místo. Obrazové porno Špicberk (hezky nasnímané a nastříhané); charisma, autenticita a relatabilita "antropoložky Zdenky"; perfektní propojení soukromé story se systémovými problémy sociologicko-politické povahy; a velký přesah až k metafyzickým otázkám národního šovinismu (s trochou paušalizace: Norsko jako protiobraz Spojených států - tiše, ale úplně stejně "nejlepší" země) a konzervativního (tribálního?) versus liberálního (konzumeristického?) pojetí identity domova, globální klimatické změně a jejím dílčím dopadům či vůbec smyslu outsourcingové ekologie bohatých. Ale sama o sobě je to taky dobrá etnografická/antropologická sonda. Je toho tam prostě tolik a tolik, z každého toho podtématu by se dal udělat nový dokument (dost možná i jen s využitím už natočeného), ale zároveň to žádné z nich lacině nekřičí. Přesně: až člověk má pocit, že to bude nějaké pozérské dumání, nějaký zviřátka a kopce v pozadí a na konci inspirativní citát od Johna Lennona. Není.

Na tomhle filmu se mi hrozně líbí jeho drzost - ať už formální, nebo ta vtělená do hlavní hrdinky. Její příběh je ambivalentní, v jistém smyslu průměrný, leč velmi bohatý na pixely. Je jich tam tolik, až se chvílemi fakt díváte víc na svět před kinem než na svět v promítačce. Ale zároveň nejde o pedantský pseudodokument, který by vlastně z povinnosti nudil, mazal scénář a zříkal se všech dokumentaristicky neproveditelných scén. Je to dokument, hrané drama a alegorie v jednom. A ačkoli se jmenuje Zešílet, spíše říká Přese všechno nezešílet. Jak nezešílet a nevynulovat své ambice ve světě, v němž se člověk často má chuť stáhnout. Vlastně taková Běžná selhání, akorát katastroficky zvnitřnělá a dovedená ne k opětovnému budování tichých míst, ale k tomu making trouble. "Teď budete žít můj život." Protože žít vždycky znamená i trochu frajeřit

"Není to nejlepší film," říkal ten pán z Polského institutu a lze chápat, co tím myslel: hlavně, že existuje; tak jako Zygielbojm chtěl být prostě slyšen a chápán. A aspoň takovýhle varovný epitaf si určitě zaslouží. Jen se bojím, že je ten příběh snadné znovu nedocenit a vykládat jako "obraz smutného tehdy". Holocaust je dnes tak jasný fenomén, že za jeho popírání posíláme lidi do vězení a málokdo to rozporuje. Říkáme dětem "hlavně to neopakovat". Ale zároveň se zdá nemožné spáchat takovou koninu znova. Jenže ono to v té době prostě není tak snadné. A do současného polského kontextu, kdy země zaplavená uprchlíky po 80 letech znovu tlačí Evropu do akce, zapadá tahle epistemická linka stejně jako Zygielbojmovo existencialistické zoufání "co dělat, jak přimět svět k činům?" s nechtěně děsivou precizností. Je snadné nedoceňovat bolest druhých a ve zmatku zpráv odsouvat na poslední stránku / konec timeline - o tom hlavně to pro mě je (víc a trefněji než spousta jiných filmů o holocaustu)... Čistě filmařsky: skvěle sedne Jack Roth a v podstatě všechny role dobře nacastingované. Má to atmosféru, i když by ji podle mě přece jen povyšoval větší minimalismus. Proč dramaticky nechat chytat klíčového svědka hodinu před odletem? Proč neprotáhnout Zygielbojmovu sebevraždu na dvojnásobnou délku a bez hudby - bylo by to mnohem silnější, nezvratnost a neuniknutelnost činu by vynikla... Takovéhle malé "škody" tam nacházím. Ale sdělení funguje i s nimi

Skvělý, otevřený a zároveň milý projekt režisérky-matky autistického syna o její snaze mu porozumět - a o tom, jak zkoušet porozumět dětem a lidem s autismem obecně. Interaktivní prvky nejsou samoúčelné, jako někdy u VR bývají, fakt to funguje.

Rada všem floristům: nenoste ženě kytky, poslouchejte, co říká

Překvapivě rafinovaný počin, žádný levný feel good. Až surrealisticky působící mnohoznačný portrét doby od velkého talentu polské dokumentaristiky

Na mě moc lyrické a esejistické (ve festivalovém kontextu umenšeno diskuzí), ale v principu unikátní a neskutečně důležitý film

Neměl jsem prakticky žádná očekávání, původně na to ani nechtěl jít. Čím to tak může překvapit? Krátký dokument, jehož dějová osa je předem víceméně zřejmá a ještě je z části přiblížena skrze instagramové posty samotného hrdiny. Ale právě jako mikrohistorická sonda uvařená prakticky na koleni mi dokument dává smysl a skoro mě dojal. Jednak jsme takhle zblízka o té mizerné situaci opravdu zdaleka všichni neslyšeli. Zároveň bylo silné cítit to, co zbylo z "větru změny", a být v pražském kině s exilovou režisérkou točící o exilovém dobrodinci, ale stále "jako se sestrou". Hezký hudební doprovod, čarokrásné titulky. Smutné i veselé. Rusko