Awer

Na mě moc lyrické a esejistické (ve festivalovém kontextu umenšeno diskuzí), ale v principu unikátní a neskutečně důležitý film

Neměl jsem prakticky žádná očekávání, původně na to ani nechtěl jít. Čím to tak může překvapit? Krátký dokument, jehož dějová osa je předem víceméně zřejmá a ještě je z části přiblížena skrze instagramové posty samotného hrdiny. Ale právě jako mikrohistorická sonda uvařená prakticky na koleni mi dokument dává smysl a skoro mě dojal. Jednak jsme takhle zblízka o té mizerné situaci opravdu zdaleka všichni neslyšeli. Zároveň bylo silné cítit to, co zbylo z "větru změny", a být v pražském kině s exilovou režisérkou točící o exilovém dobrodinci, ale stále "jako se sestrou". Hezký hudební doprovod, čarokrásné titulky. Smutné i veselé. Rusko

Asi to nejsyrovější, nejprofánnější "dívejte se, je to hrozně atraktivní", jaké jsem kdy viděl. Přebassovaná sluchátka. Naprostá nuda "plná akce"

Vtipný, tragický i relatable portrét influencerské rodiny a největší fanynky jejího top produktu (dříve též známého jako dcera). Geniální je, jak relativně nedbale, nenásilně se mu daří tyhle nesourodé polohy p(r)odávat. Je to dokument o "lidech jako my" (majících obavy, snažícíxh se o zisk kontroly nad svým životním (ne)úspěchem, toužících po vztahu a ocenění v silně anomické době, bláznivých i hledajících jistotu), dokument o současné realitě teen života - ale taky nabídka katarze skrze příběh Melanie. Jež se nakonec směje, zatímco influencerská rodinka stoupá níž a níž za hádek nad každou z těch výnosných prkotin, jimiž zaplnila svá bytí.

Skvělý, poměrně intimní portrét aktivistického bytí člověka, pro hodnotu filmu "příhodně" natočený v jediné a poslední možné chvíli. Diskuzi nicméně dokument změnit nedokáže. Mluvit (toliko mluvit) o protirómském rasismu umíme a jsme zvyklí. Jsme zvyklí zahlédnout záběry nejubožejších z ubohých. To, že Rómové nemají v genech patologickou zahálčivost, snad každý, kdo se na to dobrovolné podívá, chápe. Dozvíme se tedy, že jeden řidič kamionu toho už měl dost a že žil s temperamentní "strážkyní domácího krbu". Celkově však dokument spíš uklimbává, že ten aktivismus se nějak aktivismuje a za pár generací to snad i samo od sebe bude fajn. A to je na 78 minut prostě málo...

Po technické stránce přiměřená hravost a svěžest. V poměru skrytost:aktuálnost jedno z top témat vůbec. Je téměř nemožný úkol vyhnout se všem možným obviněním: málo odborného ukotvení, přehnané závěry ze vzorku n=1, marginalizace a "podvedení" ústřední dvojice, marginalizace diváka do pozice školáka, jehož režisér šokuje, poučuje a moralizuje... Ale o tom být precizní to není. Není to "pravda o pornu". Je to velmi potřebný krok k tomu, aby abstraktní / neviditelný problém chytl konkrétní kontury (byť třeba na úrovni otázek, ne odpovědí) a abychom konfrontovali a měli vůbec čím nahradit vlastní předsudky (např. že herečka v pornu je automaticky promiskuitní žena). Takže jo, stokrát imprecizní a kritizovatelné - ale "good enough".

Tak musím k Marii Antoinettě přidat další krásnou (osobnostně) nepochopenou aristokratku, další "jednu z nás", pro niž přes její relativně obrovské štěstí přišla pravá (post)moderní éra příliš pozdě. (Teda pokud je ta umělecká licence nějak v mezích, což asi i v tomto případě je.) Tyhle příběhy nejmocnějších z bezmocných jsou brutální a skvostný, jak líp to popsat. Dějově tam toho nad základní půdorys až tak moc není. Tempo není nijak zběsilé. Ani hudba není rozvedená zdaleka na pokraj možného kýče. Ale to je právě to skvělý, a někdy hrozivý. Když se začnete hystericky smát dvě vteřiny předtím než císařovna, pochopíte, že ten film k vám prostě mluví. Sissi v jeho podání není éterická, dokonalá, "jen jinak, než jak její doba chtěla". Je tam ale současná. Je tam lidská. Je v ní ta (post)moderna, dech feminismu druhý vlny. A dech vás (ne třeba přímo vás - ale vás-mě) dneska v kinosále, když přemýšlíte a doufáte o životě, světě a společnosti.

Postžánrový film, který s neomylností Jobu Tupaki činí všechny klasiky zbytečnými. Trocha Matrixu (samozřejmě mnohem akčnějšího), trocha Policejní akademie 15, trocha morálky kalibru Pošli to dál. Buñuel bez Buñuela, Beckett bez Becketta. A k čertu s Nietzschem i Schopenhauerem. Protože žít jako že... stojí za to. I guess, netuším proč, ale jistě musí. Proč se nezabít? Protože Ježíš vás miluje tak dementní, jako jste. Musí! "Kdo by nás pak spasil?" Do toho frcnem člověka, co s pravděpodobností až 90 % netoleruje laktózu, ale cravuje mléko (tenhle motiv doslova nemůže nebýt úmyslný, ale absolutně mi uniká jeho smysl), prostřiháme tam tři triliony záběrů a snad, snad se všichni dojmou nad tou nutnou, nijak neprokreslenou, nejprůměrnější z průměrných láskou. Prostě přijímejte, protože život je tak velice krátký. A nesnažte se o nirvánu. Ne že by k tomu snad byl důvod. Ale musí! Když se podíváte na tenhle krajně nepravděpodobný kinematografický počin a zakloníte hlavu, třeba pochopíte proč... [Ano, je to velmi hravé a za vytrollení všech těch lidí, co stejně jako já přišli mrknout, co to zničilo Oscary, a na rozdíl ode mě pak znechuceně opouštěli sál, to stálo za natočení. I když fakt nevim, jestli za ty Oscary lol. A jméno Ježíše ve filmu samozřejmě vůbec nezazní. Ale implicitně je ten souboj východní "ať už utrpení skončí" vs západní "ať nikdy neumřem" spirituality zjevný a téměř rasistický. Skrze to a naprostou absenci dějového napětí (je zcela zřejmé, že "dobro zvítězí nad zlem") ale taky považuju za nesmysl vidět film jako vrchol dekadence. Ta message je extrémně, pro mě nesnesitelně konzervativní.]

Ten plakát... To je prostě jak od někoho ze střední průmyslovky, sorry. :D Ale k filmu. Já vím, že to bude v každém detailu divné přirovnání, ale připadá mi jako 20th Century Women přiměřené české kotlině. Taky paradoxně (nešťastně?) ne "ženy ženám", ale skrze postavu režiséra "muž o ženách", ovšem jinak snad neznám cz film, který by měl tak feminizovaný štáb a meritem zájmu se opět stává to nehmatatelné něco, co může žena jako žena člověčit. Opravdu neskutečně se mi líbila kamera a zvuk. Všechno je remix, nicméně tohle pojetí prostě oslovuje. A když otevřete duši a vzdáte se racionálních úhybů, najdete v tom filmu vypracované polohy tak realistické a lidsky hluboké, že se řadí mezi horní jedno procento. Jasně, támhle musíte místo sekvence, která stroze kriticky hodnocená je jen zoufalým kýčem, prožít její nepřevratné, leč silné a fakt citlivě seskládané poselství. A onehde zase nedostanete vůbec žádnou odpověď a můžete to po právu vnímat jako pokrytectví. Jenže kde je v životě pravda? Jaká je pravda o životě? Je snad jednoznačná? Prostě to do vás bimzne. A poraďte si. O tom je, mimo jiné, A pak přišla láska...

Provokativní (a aktuální) téma zpracované... tak nějak neprovokativně. Jasně, že přímo v dokumentu slyšíme "kritický dialog" režisérky s protagonisty/kami a pár jejich hot takes. Ale co si člověk z té série kvalitativních studií na vzorku n=1 vlastně má vzít? Obzvláště u nedobrovolných singles, milenek a intencionální monogamie/andrie, kde skoro každý zná sám vzorek o větší velikosti, je poněkud směšné snažit se ukázat touhle formou jakési "reprezentanty" daných skupin. Destigmatizace těch méně obvyklých soužití je celkem hezká, ale automaticky se vnucuje otázka, jestli není výsledná (dez)interpretace o to horší. A je vůbec správná ona implicitní, diskurzivní úvaha, že romantické vztahy se klíčově dělí dle míry volnosti soužití? Dokument sám tuhle snad celkem plodnou otázku vlastně vyvolává a třeba právě v tom je jeho pravé poslání. V postupce Generace Singles : Nerodič : ŠANV přesto jako by stoupala povrchní atraktivita a klesala míra skutečné analýzy fenoménu