decouble

Všechno je to jeden velký dlouhý prolog naplněný tunou dějové vaty. Osmá epizoda byla docela fajn. Kdyby tu vatu z prvních sedmi zkrátili na dva díly, byla by to vlastně super fantasy (ty peníze jsou fakt vidět), byť s nesympatickou frackovitou hlavní hrdinkou (opravdu by nesmrtelný elf trávil věčnost hledáním pomsty?). Takhle je to spíš otravná fantasy variace na seriál z díly J. J. Abramse, zmatený vyprávění (v jaký části Středozemě jsme většinou netušíme), který každou půlhodinu předkládá další kus nezajímavé záhady (např. kdo je postava x?, k čemu slouží předmět x?) a kupí (spíš) očekávané zvraty, které do tolkienovskýho světa vůbec nesedí.

Strašně těžko uchopitelný (a bohužel nedoceněný), protože k tomu všichni přistupujeme jako k další devadesátkový taškařici s Jimem Carreym. Pak se ale vynoří i mírně dramatická linka o divným stalkerovi z doby rozkvětu kabelový televize. Carrey tu hraje postavu bez vyloženě vlastního charakteru, někoho vychovaného televizí (v dětství nedotčeného patřičným sociálním kontaktem), který umí jen napodobovat, co za ty léta stokrát viděl v televizi, ale v jádru vlastně opuštěnýho malýho kluka, co hledá kamaráda. A ta možnost někoho imitovat je voda na mlýn pro jeho herectví, takže Cable Guy je konstruován jako Carreyho one man show nejen, protože tu je obsazen komik na vrcholu svých sil, ale protože si to přímo žádá jeho postava (a mimochodem jeho cover verze Jefferson Airplane je boží!). ___ Přesto si Cable Guy troufnul jít dál, než většina jeho ostatních filmů z 90. let, ne protože se zdá být vážnější, ale protože do tohodle žánrovýho mixu nacpe nejbláznivějšího komika svý doby a zároveň se nebojí něco říct o soudobý americké společnosti. A to že je vlastně závislá na nepřerušovaný možnosti přijímat konstantní proud informací a zábavy v dobré obrazové kvalitě a udělá pro to cokoliv (v Carreyho parodicky vizionářských monolozích lze i cítit předvoj závislosti na internetu). ___ Zároveň se na to dá koukat taky jako na hyperbolický obrázek americký společnosti postavené na povrchních "small talcích". Tyhle drobný vyprázdněný dialogy se člověk musí v průběhu života naučit, aby ve společnosti dokázal fungovat, ale běžné filmy a televizní seriály vlastně tenhle denní mikrosvět vůbec nereflektují, a tak se člověk, kterýho vychovala jenom televize (Carreyho Chip) nikdy neměl šanci naučit, že když vám někdo řekne "kámo", neznamená to, že jste přátelé. ___ Krom toho potěší obsazení vedlejších rolí a různých camei (Jack Black, Kyle Gass, Bob Odenkirk a Ben Stiller jeho dvojrole, která běží na pozadí celým průběhem filmu, aby se zdůraznila pointu)

Ano, došlo i na citaci Společenstva prstenu: "They are coming". Ale jsme v půlce a pořád nikdo nepřišel! Ale za to se nám rozběhla třicátá dějová linka, kterak sestra jedné z vedlejších postavy začne navazovat vztah se synem jedné ještě víc vedlejší postavy. Bravo! Třeba se někdy dočkáme i prstenů!

Celkově strašně divná koncepce aneb proč proboha do 104 minut musí vecpat, na jakej díl vzpomíná David Beckham? Nejzajímavější bylo vzpomínání producentů na to, jak dělali casting hlavní šestky, dokázal bych si představit povedenej dokument s nějakým starým footage z 90. let, ale to by to HBO nemohlo prodávat jako školní sraz celý party po patnácti letech. Každopádně by to mohlo být zábavnější, než tenhle polobulvární mišmaš moderovanej podlézavým nekonfliktním medvídkem Cordenem. Jinak je to spíš bolestný koukání na to, jak si polovina herců botoxy zmrvila obličeje. Paradoxně jediný dva normálně a pohodově působící lidi byli Matt LeBlanc a Lisa Kudrow, tedy ti, co byli v seriálu o něco víc komický figurky. Perryho svítící chrup mě děsil ještě víc, než ztuhlý kachní obličej Courteney Cox. Otázka zní, jestli to nebyla úmyslná narážka na epizodu s Rossovými vybělenými zuby. :D

Policajt nebo rošťák vypadá jako takový předvoj amerických vysokorozpočtových guilty pleasure béček z 80. let o nezkorumpovatelným drsňákovi, co se s nikým a ničím nepáře. Je to dobrý řemeslo s hvězdnými herci, ale je to tak ustřelený z reality, že to už balancuje na hraně parodie na svůj žánr.

Vždycky mi bylo líto, že v porcování rozpočtu hongkongských kung fu filmů nikdy moc nezbyde na maskéry, a tak tu lidi hrající starý postavy pobíhaj v legračních parukách a špatně nalepených knírech. :D Ale Sammy Hung a jeho student jsou fakt vtipná dvojka a některý frky a nápady v choreografii jsou skvěle vypointovaný a vyloženě pobaví i po letech. A celý ten bláznivej tón filmu pak asi nejlépe vystihuje závěrečný "buttcheeks to head KO kombo", vypadá to asi jako kdyby Jim Carrey v 90. letech dělal taky kung fu. :D

Strašná pecka! Trochu jako kdyby někdo vzal jeden z hlavních motivů z knih Michela Houellebecqa o úzkosti z dětství/dospívání, přitlačil víc na černým humoru a přidal navíc uspokojující rozuzlení. Jak si poradit s traumatem z dětství? Vytlačit ho jiným traumatem a předat to trauma dál někomu jinýmu. Celý kraťas má navíc animaci, který vypadá jako malůvky v sešitu znuděnýho dítěte z druhýho stupně základní školy a celkovou bizarnost filmu podtrhuje dokumentární voice-over, kterej zní jako anonymní úchyl, co obtěžuje lidi po telefonu, ale přitom si zachovává neutrální hlas vypravěče dokumentů o přírodě.

Všechny ty ubrečené bojovníky proti cenzuře, kteří si myslí, že brojí proti magnátovi ze Sillicon Valley, vlastně z éteru smáznula nějaká pobožná filipínská paní___ Ale k věci, téma vybráno skvěle (koho by napadlo, kdo vlastně všechny ty příspěvky maže?), ale trochu tu chybí jasná struktura toho, jak přesně se v daných firmách postupuje. Celkově je dokument příliš roztříštěný, skáčeme geograficky, to by bylo ok - kontrast lídrů sítí v USA vs dělníků mazání ve Filipínách dává smysl. Ale do toho se ještě přidávají příklady z některých jiných zemí (Turecko, Barma) a v nich se otvírají nová podtémata. A od údělu psychicky náročného života "mazačů" skáčou individuální několikaminutové příběhy lidí, které Facebook ovlivňuje a to se mísí s proslovy inženýrů sítí, kteří mluví o obecných principech sociálních médií (a jejich kritice) atp. Těch linek je prostě ke konci už příliš a je vlastně těžké přijít na to, co je tedy hlavní téma dokumentu, potažmo hlavní problém sociálních sítí. ___Příběh tý filipínský paní, jak se učila pornografický termíny je ale strašně legrační. ____A to co říká A. G. Martinéz (bývalý produktový manažer Facebooku) taky stojí za vyslechnutí: "V minulosti měl každý občan právo na vlastní názor, a dnes má právo na vlastní realitu, na vlastní pravdu i na vlastní fakta. Facebook tento stav zcela záměrně podporuje, tím, že vám ukazuje jen to, co chcete vidět, a odfiltrovává to, co vidět nechcete. Demokracie do jisté míry vyžaduje, abychom měli sadu pravidel, chování a jakousi základní pravdu, o které můžeme debatovat. Pokud tyto základní věci nemáte, pak demokracie přestává být možná."

Hudba je skvělá, animace super, nápady dobrý, má to spád, ale ta křečovitá stylizace mě většinu času (když se nezpívá) spíš nebavila.

Hair metal jako slepá větev a parodie na hard rock. Film vlastně nabízí přímý kontrast mezi staršími harcovníky hard rocku (Aerosmith, Alice Cooper a naprosto spontánní Ozzy Osbourne) a začínajícími kluky s tunou make-upu a cinkrlátek na ksichtu, kteří touží po slávě, penězích a sexu. Prvních dvou se jim příliš nedostává, ať se snaží sebevíc, ale mladých nadržených holek s penězi, co si vydržují mladý hair metalisty bylo tehdy v LA očividně dost. Prostor pro snění o velkým úspěchu ale zůstává, tyhle kluci si věří, protože pokud ve svůj americkej sen nevěříš, nemůžeš ho přece prožít. Frontman kapely Odin čeká, že velká smlouva jim na stole přistane za pár měsíců, ale jako člověk, kterej odezpíval celej koncert v kalhotách s dírama vykrojenýma kolem svých půlek a vidí se jako novej Robert Plant spíš překročil hranici komedie rovnou do oblasti tragikomedie. Jo, je to prostě sranda. A Ozzy smažící k snídani vajíčka se slaninou je vyloženě kouzelnej.