ostravak30

Druhá verze Jánošíka je rozhodně zajímavá a působí výpravně, což u filmu třicátých let je něco ne zcela obvyklého. A když si k tomu dodáte takové herce jako Jaroslava Marvana v podstatě epizodní roli, pak je tento film ještě zajímavější. Filmaři celkem správně kladli důraz na folklór a tomu se i přizpůsobuje hudba. Podstatným mínusem je ale pro mě fakt, že se přeci jen jedná o docela archivní kousek, který má veliké problémy se zvukem a tak je hercům rozumět každé druhé, ne-li třetí slovo. Zub času se prostě podepsal a je to škoda...

O Draculovi už toho bylo natočeno tolik, že by možná mohl konečně přijít na přetřes pravdivý příběh. Jenže upíři jsou aktuálně v oblibě a Drákula jen tak bavit nepřestane. Rumunsko a její krajina je navíc neprobádaná země, takže ve spojení s touto legendou jde o velmi tajuplný příběh. Pro Garyho Shorea jde navíc o první film, který ale nedopadl příliš zle. Logicky se spojil se scénáristy, kteří sice na tomto filmu také začínali, ale jistý talent pro fantasy tématiku prokazují i nadále. A když přidáte kvalitní kostýmy, masky a efekty, pak to vždycky na nějaký lepší průměr vyjde. Pravdaže některými scénami mi film připomínal Pána Prstenů. Celkově ale spojení části pravdy z historie a zčásti legendy ve skrze funguje. Na druhé straně ne tak moc, aby to bylo úchvatné.

Oddělení Q a jejich případy prostě jen tak neomrzí. Tím spíš, že jsou to zápletky temné, seversky mrazivé a drsné. Zde navíc přichází na přetřes nechvalně proslulá dánská minulost, o které mnohem víc ví právě Dánové než zbytek Evropy. Dánsko je totiž vůbec taková ta země, o které toho není zase tolik známo a o minulosti už vůbec ne. Tím spíš tedy dostává celá hrůznost reálné obrysy, když se ví, že se to opravdu dělo. Samozřejmě to odkrývá temné stránky hlubin lidské duše obecně, protože naše nahlížení na některé skupiny obyvatel se asi příliš nezměnilo, jen je dnes nesterilizujeme. A s příchodem muslimů do Evropy se toto téma může zdát zase o něco aktuálnější. Vždyť ve filmu podobné zákroky prováděl lékař i v současnosti. To celé je navíc podtrženo nízkou porodností Evropanů a naopak vysokou přistěhovalců...

Po výměně režiséra se mi zdá, že je dvojka dokonce malinko zábavnější než jednička. Rozhodně je ale akčnější a má větší spád. Hlavní zápletka ale není příliš originální a byla již mnohokrát použita - program, který odhalí tajné databáze nebo citlivé údaje nějaké bezpečnostní organizace. Celkově ale film nepřináší nic extra nového. Snad jen to, že jde tak trochu i o hlídání dětí a organizování jejich programu. Ve skrze jde ale o totéž. Ona je otázka, zda při tak specifické masce mohou ještě filmaři přijít s něčím novým. A světe div se...oni si to mysleli a tak o pět let později šli do bábiny do třetice.

Taková malá pitomůstka, která ale odráží dobu. Sice nevěřím, že by se podobným způsobem někdo zasnoubil nebo opravdu sezdal, ale lidé se hodně brali po krátkých známostech a často neuváženě. Na druhé straně Ondřej Havelka a Jana Boušková jsou tak sympatičtí herci, oba zde navíc mladí, že tu krátkou stopáž a hru na seznámení a svatbu, která tak i končí, člověk s mírným úsměvem přijme.

Občas mi přijde, že Zdeněk Podskalský st. trochu blábolí. Ale co je v pořadu to nejcennější je právě ukázka mladých umělců, kteří vlastně teprve začínali. A také chvílemi až skoro otevřeně kritický pohled na kulturu a život v Československu po okupaci.

Narovinu si řekněme, kolik děl reálně od Balzaca každý zná? Tolik jich zase nebude. Balzac to je především jméno. O jeho životě se více dozvídáme zde ačkoli střípky z jeho dětství také shlédneme. Mě by ale zajímaly jednotlivé inspirace třeba právě v dospívání. Mnohokrát ve dvoudílném filmu své povolání proklel a mnohokrát vychválil, těžko říct co jej k tomu tedy vedlo. Jen fantazie? Potřeba vyprávět? Předávat literárně obraz soudobé společnosti? Tak jako tak měl řadu dluhů a dělal je dál, jeho ženy to s ním měly těžké. Pravdu dí také úvodní text České televize, protože české reálie se vskutku dají poznat. Nakonec rejža Josée Dayan dělal s Gérardem Depardieum později třeba Rasputina, předtím Bídníky či Hrabě Monte Cristo. G. D. je tedy jeho oblíbený herec a historická témata také. Scénárista má pak ještě Napoleona, takže vyloženě špatně to dopadnout nemohlo. Britové umí dokonale viktoriánskou éru, Francouzi zase 18., 19. století.

Já osobně Příběhy obyčejného šílenství miluju. Petr Zelenka tyto typy filmů prostě umí. Předtím Rok ďábla, předtím Samotáři. Každý z nás je totiž ve své normálnosti tak trochu šílený a každý šílenec je vlastně tak trochu normální. Vždyť se podívejte na svět okolo sebe. Co je dneska vlastně normální a co šílené? Hranice se dost mažou v posledních letech a v tomto století. Naprosto skvělé obsazení doplňuje vynikající scénář, parádní kamera a skvělá hudba. Tento snímek je jedním z nejlepších zástupců míchání tragiky a komedie vedle sebe a přitom to stále dává logiku a postavy nejsou zase tak odlišní od běžného diváka. Petr Zelenka má prostě svůj standart, ale nutno dodat, že na kvalitách tohoto filmu se tentokrát podílí opravdu široké spektrum lidí, tedy nejen režisér a herci...dohromady to tvoří parádní celek.

Je otázkou, proč zrovna tito a jak byli vybráni. Nicméně jsme dostali možnost nahlédnout do rolí hereckých es a legend. A často vidíme díla, filmy a představení naprosto neznámá. Snad jen u Miloše Kopeckého a Václava Vosky dojde i na nějaké to zamyšlení se při vytváření jejich vlastních myšlenek a ne jen těch, které jim přisoudil scénář. A to je škoda. Určitě by stálo za to, kdyby i ostatní mohli třeba v závěru nebo průběhu epizody promluvit a vyslovit nějakou tu hloubavou domněnku.

O mě se neboj je taková trochu romantická, trochu komediální, ale hlavně naprosto nesmyslná a nereálná slátanina. Když pominu fakt, že matka si neustále stěžuje na peníze a přitom si vydržuje krásný pražský byt, přičemž manžel bere peníze bůhví odkud, je zde celá řada jiných, dalších nelogičností. Určitě k tomu patří i chování i soudu a neustálé zasahování do jednotlivých kauz Evy. Je to taková pohádka pro dospělé o tom, jak v jejím případě bez manžela s příjmem a bez práce nakonec k jedné krásné přijde, manžel se dá do kupy a vše se v dobré obrátí. Včetně všech právnických případů. Biser A. Arichtev přitom umí vytvářet kvalitní seriály, ale má i úlety v podobě seriálu V.I.P. vraždy apod. Když se podíváte na ostatní scénáristy, tak je to totéž. Vévodí Ordinace v růžové zahradě či Cesty domů. Kdyby si tvůrci dali tu práci a přeci jen hledali alespoň trochu skutečné problémy matek samoživitelek či podobných rodin, jistě by celý projekt vyzníval podstatně reálněji a tím lépe.