ostravak30

V první řadě se sám sebe ptám, jakou motivaci měla Helena Třeštíková, aby se zabývala životem feťačky, jejíž výpověď má jedinou vypovídající hodnotu - tohle s vámi udělají drogy. Z tohoto pohledu je film ceněný a normálně bych se nebál jej pouštět na ZŠ druhém stupni a na SŠ. Nic jiného než děsivé záběry, za něž by se nemuseli stydět ani leckteří maskéři Hollywoodských hororů, by asi na žáky a studenty nepůsobilo tak silně, aby si udělali jasný obrázek, kam to celé vede. Jinak je ale život mladé Katky pořád na stejné vlně. Bere drogy, chce přestat, jde na odvykačku, nevydrží, bere je dál. Její zdánlivé motivace jsou jen slova, vyřčená do prázdna. Nedodrží žádné dohody, sliby, ani dané samé sobě. Dokonce ani těhotenství jí nepřiměje ke změně. Své dítě nevídá, nemůže se o něj postarat, zaplať bůh, že v tomhle úřady fungují spolehlivě. Jenže i tak, proč to dítě chtěla? Přivedla na svět feťáka, který za to ani nemůže a o kterého se jeho matka nepostará, pakliže se jeho dětství vůbec dožije. Mluví do ní sociální pracovnice, úřednice, dokonce samotná Třeštíková má tu trpělivost vymoci si na hlavní hrdince nějaký úplně bezvýznamný slib, který stejně nedodrží. A stejnou trpělivost s ní musí mít a má systém. Veškeré peníze za léčbu, kterou mimochodem hradí daňoví poplatníci přišli vniveč. Neschopnost systému poradit s takovými existencemi, které společnosti ničím nepřispějou a zároveň využívají jeho výhod, ale také kradou a povalují se po ulicích, její partner je jeden odsouzen, druhý je násilník, je do nebe volající. Katka je při vší úctě k H. Třeštíkové krom důsledků drog, k čemuž slouží pár záběrů a scének, jinak nic neříkajícím dokumentem o fetce, která nemá co říct a zhruba od poloviny už možná ani nevnímá, že je natáčena.

Po podprůměrné minisérii Případ pro exorcistu přichází totálně zpackaná šílenost v podobě Modrých stínů. Ani nevím, co je vlastně horší. Celá pointa se táhne kolem podivných zakázek pro univerzitu a po shlédnutí čtyř dílů si myslím, že do dvou, maximálně třech dílů by se to vešlo. Bohužel krom hlavní zápletky si hrdinové řeší i své vlastní problémy, které ale okrajově s případem souvisí. Takže zatímco předtím šlo o fakt, že šéf byl v podstatě rasista, xenofob a trpěl předsudky, zde policisté porušují v podstatě veškeré nařízení a pravidla,  překračují pravomoci a velmi často se chovají jako naprostí diletanti a amatéři. K tomu si připočtěme neskutečně špatnou kameru a jas v mnoha záběrech jsem také nepochopil. Už samotný scénář byl příšerný, ale překonaly to dialogy, které se v podstatě nedaly poslouchat. Další věcí je též zvolené téma. O provázanosti podsvětí, politiky, veřejné instituce a podnikatelského prostředí. Jenže to víme...minimálně od 90. let. Otázkou je co s tím. I zde skončilo vše více méně po česku. Ministr rezignuje z nějakých důvodů, vedoucí pracovník v tichosti odstoupí a aby se nenarušila pověst instituce, všechno se v tichosti tutlá. Otázkou tak je, co s tím? To ale žádný autor a ani filmaři neřeší a řešení nenabízí. Jenže takových témat tu je již dost a nic objevného ani zde vymyšleno nebylo. Snad jedinou chvalitebnou věcí je fakt, že tvůrci správně upozornili na to, že řada socialistických policistů a estébáků převlékla kabát a klidně si pokračovala dál, třeba i na vysokých postech a týkalo se to i politiků či různých podnikatelů. Ale v kombinaci s umělecky pojatým způsobem filmařiny, která do kriminálky či detektivky nepatří, jde o těžko koukatelnou záležitost.

Táta nebo milenec je taková komedie, která za sto minut baví i nudí zároveň. Vedle povedených a relativně zábavných scén jsou i takové, které patří mezi ty ukecané nebo i takové, kdy je dcera vyloženě otravná a člověk by jí už nařezal sám. A že má ten otec trpělivost. Pravda je, že každý táta možná s dcerou zažívá své trable, takže asi tuší, co může André prožívat, když mu pomalu dochází, že Véronique už není jeho malá holčička, ale čumí po ní kluci. Nebýt toho příjemného prostředí, šlo by hodnocení ještě níž.

Bílá oblaka rozvíjejí příběh partyzánů a jejich boje rok necelý rok před koncem války. A také vzájemný vztah Petera a Zuzky při putování. Bohužel povětšinu času jde právě jen o jejich rozvíjející se vztah, který se postupem času mění. Samotný závěr pak přinese trochu dramatu a tragické rozuzlení. Stejně je zajímavý i úvod. Jenže samotné putování nepřináší prakticky nic. Pouze Peter neustále rozmýšlí nad nutností splnit svou povinnost, slib, že se k partyzánům připojí v závislosti na třináctiletém děvčeti, které sebou vláčí. Krásné horské záběry jistě zaujmou, ale zbytek se táhne než se vůbec něco začne dít. Navít tu hrdinové neřeší žádné podstatné problémy, morální otázky a nemají ani příliš překážek ve svém putování. Ladislav Helge přitom v jiných filmech vždy nastolí téma k zamyšlení, sociální či politické drama. Problémem může být i spojení s Jurajem Špitzerem, který napsal jediný filmový scénář...

Zajímavý fakt, že roku sedmdesát jedna spolupracují USA a Československo na filmu. Výsledkem je psychologické drama o tom, že když se muž zamiluje, respektive když si žena podmaní muže, tak ten je slepý a málokdy se tomu ubrání. Napůl drama a částečně poetický film, protože stojí mj. i na kráse celého okolí. Pro Jana Kadára a Elmara Klose to ale byla poslední společná práce. V jiných filmech si pokládají určité morální otázky, v tomto už ale tak precizní nejsou a jde spíše o čisté drama než o jakési zamyšlení. Ty předchozí filmy byly rozhodně lepší nejen zvoleným tématem.

Pyramida boha slunce je přeci jen kapku povedenější než předchozí Poklad Aztéků. Je zde více akce, napětí a Doktor Sternau rozdá i nějakou tu ránu. Byť je samotné téma, stejně jako hlavní herci a charaktery, které představují, docela vyždímané, tak se přeci jen podařilo ještě vytvořit solidní film, který není až takovým zklamáním. Jasné je, že po vytěžení Divokého západu a Orientu už bylo poslední relativně zajímavé téma Mexiko... I když se  tvůrci odhodlali ještě k jednomu filmu, nakonec jim správně došlo, že co je vytěženo, je vytěženo!

Filmařský tým (režie + scénáristi) se podíleli už na jiných dobrodružných filmech, takže ta práce je víceméně stejná. Já bych ale řekl, že Poklad Aztéků se víceméně nevymyká průměru. Opět jde o zlato, v zápletce figurují i indiáni, kteří poklad střeží, chtějí ho bandité a padouši v cestě za ním musí odstranit ty hodné, kteří se jim v tom snaží zabránit. Podobný námět už byl použit v Pokladu na Stříbrném jezeře. Tento díl mi navíc přijde jako docela nudný, nezáživný. Zajímavé nejsou ani souboje a Lex Barker tentokrát ztvárňuje hrdinu, co do rvaček příliš nechodí a je to hlavně proto, že to ani moc neumí. Nakonec ani Andreas Hasenpfeffer není až toliko zábavný. A aby toho opáčka nebylo málo, tak Rik Battaglia hraje padoucha už pokolikáté a to se taky trochu omrzí.

Ani osudy po pětatřiceti letech nejsou nezajímavé. Páry byly zachyceny jako mladí při svatbě a končí po padesátce a před důchodem. Mají vlastní děti, někdy i vnoučky. Teď už není mnoho cest, kam se hrdinové mohou ještě posunout, takže jde spíše o následovníky. Jaké problémy mají jednotlivé páry s dětmi, to především. Jaké startovní podmínky mají dnešní mladí v porovnání s rodiči? Je jasné, že jsou uvědomělejší a neberou se příliš mladí, ani si zbytečně brzo nedělají děti. Na druhé straně řeší prakticky tytéž problémy s vlastní existencí, bydlením či dokonce prací. Zatímco nedostatek bytů byl v komunismu jedno z černých témat, rodiče dochází poznání, že nová doba je v tomto stejně těžká, přidávají se ještě starosti se sehnáním práce. V socialismu nepochopitelná věc - každý musel pracovat, nyní práce není. Navíc se mladí lidé musejí vyhýbat nástrahám v podobě drog, automatům a dalším... Nezdá se mi, že by to dnešní děti a mládežníci měli jednodušší než jejich rodičové, ba právě naopak. Nastává též čas pro bilancování. A když celkově zhodnotíme, že spolu zůstaly jen dva páry, tak je to dost málo...

Náhled na manžele po dvaceti letech má přeci jen větší přínos. Z mladíků už jsou čtyřicátníci, většina dělá jinou práci nebo podniká. Je to zajímavé, kam se osudy mladých lidí posunou a jak moc vyzrají. Tím spíše, že většina manželství nevydrží. U jednoho osudu dokonce dojde na tragédii. Ještě si lze všimnout jednoho nesmírně zajímavého detailu. U většiny lidí velmi rychle pomíjí opojení z revoluce a demokracie a nostalgicky vzpomínají na výhody socialismu...

Helena Třeštíková je asi nejlepší dokumentaristka u nás a její časosběrné dokumenty často svou hodnotu mají. V tomto případě jde o to, že manželé se za socialismu brali hodně mladí, často ani nedokázali říct, proč se vlastně berou a častý byl i případ těhotné osmnáctky či dvacítky, takže se prostě tzv. brát museli. Asi nejzajímavější je fakt, jaký problém bylo sehnat bydlení, což řešily prakticky všechny páry. Je to úsměvné, když vám dojde, že tohle byla jedna z kritizovaných věcí na socialismu a dneska je problém s bydlením pro mladé opět. Další je pak častá rozvodovost, která zrovna v této době vcelku narůstala, byť dříve sezdané páry, většinou naši rodičové, naopak tvrdí, že manželé se často kvůli blbostem nerozvádějí a byli spolu celý život. Přeci jen je ale škoda, že v 80. letech si H. T. nepomohla barevnou kamerou v níž by řada věcí vynikla lépe.