ostravak30

Osobně si myslím, že cirkus je skutečně týrání zvířat. Ta se musejí učit a vykonávat věci, které by v divočině a volné přírodě dělat nemusela. Tyto navíc dělají nedobrovolně a není tak divu, že ve světě přibývá situací, kdy se zvířata vzepřou. Na druhé straně tradice cirkusů je tu hodně dlouhá, vždyť o tom vypráví třeba Cirkus Humberto, a tehdejší cvičitelé se těšili veliké slávě. Celá řada archivních fotografií a záběrů a k tomu komentář Karla Kludského o slavné éře i méně slavném konci, to je v krátkosti popis krátkého dokumentárního filmečku. Pravda, leccos zajímavého jsem se o cirkusu dozvěděl. Na druhé straně je též pravda, že jsem se jen utvrdil v tom, že pro mnohá zvířata, hlavně šelmy, jde jen o trápení.

Je to příběh, který v různých obměnách zažil asi každý rodič. Dítko lže, protože si chce s kamarády udělat party. Asi nejzajímavější je rozličný přístup rodičů, kteří obcházejí diskotéky, jako že jich ve městě muselo být kupa, jakožto i na nich nalézt své potomky muselo být jako hledat jehlu v kupce sena, ale též účast mladých herců. Třeba Michal Dlouhý už se ve filmu objevil, za to Daniel Landa stál před kamerou prvně stejně jako David Novotný, kterého, přiznám se, jsem vůbec nepoznal.

Vánoce na poušti působí jako vcelku povedená komedie, u níž se opravdu dá zasmát. Nakonec to není zase tak nejasné téma. Kdysi slavných kapel a z toho leckdy dodnes těžících osob se v Česku pohybuje řada. Hlavní hrdina už ale po slávě netouží. Spíše naopak. Turkmenistán je navíc Čechům prakticky neznámá lokalita. Musím však souhlasit s kritikou, že řada vtipů je zazděných silným přehráváním hlavně ze strany Martina Stránského. Tam kde se dá očekávat pak přijde a není už tak silný jako nějaký překvapivý vtipný moment. Na druhou stranu představení mnohdy působí jako situační komedie, která navíc disponuje lehce překvapivým koncem a řadu vizuálně dobře působících momentů. A nakonec i scéna vypadá zajímavě se svým popojížděním.

Filmová premiéra jak režiséra Foukala tak scénáristy Jecelína dopadla rozpačitě. Tvůrci si vzali na paškál syndrom, o kterém jsem v životě neslyšel, ale člověk se zase něco nového dozví. To, čím trpí Eliška totiž opravdu existuje. Jenže kvalitní herecké výkony za mě degraduje převážně fakt, že postavám není často vůbec rozumět. Také mi chybělo nějaké vysvětlení. Martin a Eliška se místy ocitli tu někde na koncertě, tu v Česku, tu v Norsku, tu se znali a tu zase nikoli. Chaotické vyprávění společně se špatným zvukem mi kazilo celkový dojem ze snímku, který obsahoval zajímavý námět skvěle zahraný a pohybující se dokonce v severském Norsku, což není zrovna hojně navštěvovaná lokalita českých tvůrců.

Jan Prušinovský je pro mě vskutku rozporuplná postava. Vedle skvělého Okresního přeboru či filmu Kobry a užovky bohužel stojí takové paskvily jako Dobré ráno, Brno! Či Trpaslík. Chyby tak trochu reflektují moderní dobu. Ačkoli porno už dneska není takové tabu a možná ani tak zajímavé mezi mladými lidmi. Přeci jen různé sociologické výzkumy naznačují, že mladí lidé mají o sex zájem stále méně. Ovšem leckterá studentka si na studia ráda přivydělala, v 90. letech a na začátku milénia, kdy mělo porno svou zlatou éru rozhodně. A dneska se jí to může vymstít. I o tom je film Chyby. Jenže…hrdinové filmu jsou neskutečně naivní. Po jedné strávené noci a krátké známosti se spolu stěhují a už si pomalu slibují věrnost až do konce života. Také lidé z vesnice se podle mě moc reálně nechovají. Ano, věřím, že starší ročníky by se dívce vyhnuli obloukem, ale většina chlapů by zůstala nejspíš jen u nevhodných poznámek a vtipů. Opravdu si nemyslím, že by vše šlo až do takového extrému. Tím spíš, že hlavní hrdina byl nakonec sám morálně dole, když svou partnerku ve zlosti podvedl. Velmi negativně ale vnímám velkou porci vulgarity, která kolikrát ani není na místě a režisér tak má jedinou motivaci – přiblížit film mladším ročníkům, kteří by o něj logicky asi jinak moc zájem neměli. Nejspíš i proto je ve filmu velké množství sexuálních scén, nahoty a perverzních narážek. Jenže kvalitu filmu to táhne dolů stejně jako šíleně naivní konec…

Bylo jasné, že pokud se tato bizarnost odehraje potřetí, tak do třetice si už filmaři jen s jedním převlekem nevystačí. Chtělo to silnější kalibr. Zapojit se musel i syn. Zápletka je opět taková všelijaká. Místo, aby syn svědčil a dostal běžný úkryt, začne se maskovat na dívčí škole jako studentka. Což o to, maskéři se opět vyznamenali, ale jinak snímek běží v zajetých kolejích, kdy hlavní hrdina (ten mladší) řeší hlavně problém s tím, jak se přes maskování vymočit a nevyhne se mu ani láska. Jenže ani přes dvě přestrojení už zkrátka opakovaný vtip není vtipem. Místo rozverných dětí tu máme studentky. Filmaři také zapojili více hudby, vcelku poslouchatelné, nejspíš ve snaze oslovit mladší publikum. Jenže co naplat. Vždyť kde vzali scénáristu, když ten do té doby žádný scénář nepsal a ani po tomto filmu se nevyznamenal.

John Sturges před natočením svých slavnějších westernů udělal tento snímek ještě se mírně ohlížející za válkou. Hlavní hrdina právě z ní přijíždí, aby našel otce toho, jenž mu zachránil život. A i se zraněnou rukou se bude muset postavit téměř půlce městečka, které buď přihlíží nebo se nepřímo podílelo na zločinech určitých jedinců. Film je to zajímavý řadou věcí. Ať už western reflektující období konce druhé světové války, či téma menšin (konkrétně Japonců), které si vzali na paškál američtí obyvatelé za Pearl Harbor. Také tím, že hrdina není klasický hrdina a nevypořádá se se všemi jen tak snadno. Nejprve si musí získat na svou stranu ty, kteří mlčky nesouhlasí. Je to film nadčasový, protože i dnes se najde řada lidí, kteří raději mlčky přihlížejí, aby měli klid a přežili, než aby sami konali tím spíše proti přesile. Ale takových motivací může být hodně. Nakonec v okupovaných zemích by se našlo nejvíc takových příkladů.

Radek Bajgar po výborné Teorii tygra a Teroristce přichází s žánrem trochu odlišným. Totiž…opět jde o komedii, ale tentokrát i s přesahem do kriminálky. A znovu se kvůli tomu spojil s Mirkou Zlatníkovou, kterou dobře zná z rozličných projektů. Ostatně třeba Černé vdovy jsou hodně podobným žánrem – komedií, ale s přesahem kriminálním. Film se v první řadě vyznačuje dobrým obsazením, to zaručuje, že nenastane úplná nuda, ačkoli snímek na toto úspěšně aspiruje. Tím, že jsou některé věci dotaženy do extrémů (policistka musí někoho zatknout, Stanislav Majer musí být opravdu u úplně všeho apod.) už komedie přechází v silnou absurditu, kdy divák neví, zda se smát nebo nechápat, co se to na obrazovce vlastně odehrává. Z toho všeho mi nejvíc vychází jako logická role Vojty Kotka, který ji hraje přesvědčivě, ale též střízlivě. Pravda, jsou páry, které dělají vše společně a drží jim to, jsou takové, které mají volnost a taky jim to klape. Na to asi neexistuje univerzální recept. Záleží na povahách jednotlivých párů a na tom, jak si to zařídí k oboustranné spokojenosti. Někdo se rád objímá často, jiný ani moc ne. Kurz manželské touhy tak na mě mnohdy působí jako sociální experiment a sonda do takových manželství, jaká občas nacházíme v rea\lity show Výměna manželek. Leckdy žasneme, kroutíme hlavou, ale nikdy nevíme, zda se smát, či zda to brát vážně. A co je nejzajímavější…ti účastníci to vážně berou…

Je to katastrofický film, který nijak nevyčnívá z průměru. A to ani když se v něm pohybuje v té době už taková akční hvězda jako Sylvester Stallone. Ten se okolo tohoto roku pohybuje spíše v umírněnějších filmech, v nichž nevystupuje jako svalnatý vše mlátící hrdina, ale jako obyčejný člověk, který pomůže, když může. To je případ i tohoto snímku. Denní světlo splňuje všechny parametry takové nevyčnívající klasiky. Zde je zasypán tunel a v ohrožení se ocitne skupinka lidí mezi nimiž chybí už jen těhotná. Jinak tu máme černocha, člověka hrající si na hrdinu mimo hlavního herce, starší párek, rodinku, kriminálníka atd. Ti všichni se chtějí zachránit a jak už to, tak v podobných filmech bývá, musí se odněkud dostat někam, protože jen zrovna tamtudy vede cesta ven. A při této cestě postupně umírají jeden za druhým, do cesty jim šlapou problémy s hroutící se stavbou nebo arogantními úředníky schopnými je pohřbít zaživa. Denní světlo naštěstí vypadá vcelku dobře vizuálně a přeci jen je zasypaný, hořící a vodou se zaplňující tunel originálnější než dům v plamenech či prosekávání se džunglí nebo snad hororová výprava zasypaným dolem nebo vilou hrůzy.

Takhle nějak by to dopadlo s Rockym, kdyby se jeho příběh měl odehrávat uvěřitelně. Jenže Rocky mohl přežít všechno a zvítězit na všech polích. Šampion však pije, hraje hazard, a tak se na dostihové dráze tak trochu zahrabe. Synek mu ale stále věří. Ono se taky dlouho nic neděje. Příprava boxera na svůj zápas je tak trochu podceněná i od něj samotného, ale filmařsky je odbytá přesně ve stylu Rockyho. Během hudebního podkresu je zkrátka natrénováno a může se jít na to. A i zápas probíhá tak trochu v Rockyho stylu. Šampion nejprve prohrává, aby vše zázračně zvrátil ve svůj prospěch, ovšem zaplatí za to cenu nejvyšší. Franco Zeffirelli si odskočil od slavných děl k trochu překvapivému tématu, v té době navíc už boxersky podmaněnému již zmíněnému slavnějšímu boxerovi, kterého hrál Sylvestr Stallone. A právě tohoto roku vyšla dvojka. Navíc se jednal o poslední scénář Waltera Newmana a předposlední po dlouhé odmlce Francese Mariona. Neřekl bych, že se jedná o film špatný. Jon Voight zahrál dobře, i dětská role byla perfektní. Snímek má i své dojemné chvilky, a to nejen na konci, ale i v průběhu naivní hrdinské nepřestávající víry v otce, který je pro chlapce ten pravý a jediný hrdina, protože vlastně ani nemá, ke komu jinému vzhlížet. V tom se samozřejmě od slavné boxerské série liší. Tady je totiž i ten sociální přesah. Bohužel je snímek moc dlouhý, aby mě dokázal držet celé dvě hodiny…