JimmyII

Postava Freda Hamptona se už mihla v Chicagském tribunálu, tady dostává svůj plnohodnotný prostor, který naplno využívá skvělý Daniel Kaluuya. Sekunduje mu taktéž výborný Lakeith Stanfield v roli informátora a společně rozehrávají příběh illinoiské buňky Černých partnerů a bohužel stále živé téma rasové diskriminace. Slušný film, ale mezi oscarovými nominanty patří k těm slabším, možná je vůbec nejslabší.

Mám takový pocit, že v textu Augusta Wilsona se asi hodně škrtalo (ačkoliv jistě to nevím). Věřím totiž, že na divadle to fungovat může, ale tahle filmová adaptace žalostně skřípe. Filmu chybí jakýkoliv konflikt či motivace postav pro jejich chování, a to co má asi konfliktem být, působí příliš šroubovaně a nereálně. Ma Rainey se chová jako nesnesitelná kráva, ale není vysvětleno proč. Levee je nesympatický floutek, opět nevíme proč - snad až konec naznačí, že je to asi trošku jinak. Proto mám problém i s herectvím na Oscara nominovaných Violy Davis a Chadwicka Bosemana - je až moc afektované, divadelní. Může to souviset s faktem, že George C. Wolfe je především divadelní režisér a je zvyklý takhle herce vést. Ale upřímně, nominaci si nezaslouží ani jeden a jak tu napsali jiní, nebýt Bosemanovy smrti, neměl by ji. Ma Rainey je slabý film.

Celkem chápu, proč si tohle A24 (a Brad Pitt) vybrali po hitech jako Slunovrat a Drahokam; je to totiž úplně odlišné. Minari je autobiografický, křehký a lyrický film o rodině, snech a kulturní identitě. Ale jakkoliv se na něj hezky dívá a herci jsou výborní, nevyvolává tolik emocí, kolik by chtěl a neulpí v divákovi dlouho. Z oscarových nominantů slabší kousek, 3 a 1/2 hvězd.

Země nomádů je důležitý film: obrazově překrásná (Oscar za kameru je imho jasnej) sonda do nedobrovolné i dobrovolné chudoby v bohaté zemi, ale ještě víc intimní meditace o ztrátě, smrti a malých radostech. S civilním a soustředěným výkonem Frances McDormand a skutečných nomádů ve vedlejších rolích. Jsem zvědavý, jak se Chloé Zhao po třech podobně introvertních filmech popasuje s marvelovkou Eternals.

Chicagský tribunál je klasické hollywoodské pompézní courtroom drama, které je ale tak brutálně dobře napsané, že si ten scénář přečtu ještě na papíře. Několikrát jsem s otevřenou hubou nebo smíchem reagoval na některé repliky, hlášky a finty. Sorkin prostě píše jak pámbu, a když dostane takový cast, jde to skoro samo. Ale že by šlo o nějaký převratný film nebo vrchol roku 2020, to zase ne.

Barevná, vystajlovaná, vtipná a drsná jízda s cílem pomsty všem prasákům. A k tomu taky seriózní příspěvek režisérky a scenáristky Emerald Fennel k tématu metoo. Carey Mulligan je boží a navíc tam hraje můj “idol” Bo Burnham, takže maximální spokojenost. Fandím tomu v Oscarech minimálně za ten scénář.

Pomalý, intimní a syrový portrét ticha a vyrovnání se s hluchotou. Malý velký indie film, který se obrací do nitra hlavní postavy úchvatně ztvárněné Rizem Ahmedem a tuhle cestu doprovází perfektním sound designem. Na debut skvělé.

Pivní pupky, povislé paže, parný den a typické češství. Dokonalé zachycení jedné tragédie (jen velmi volně inspirované skutečným případem ze Lhoty), kde se manifestuje lidská povaha - radit, kritizovat, zlehčovat a nic nedělat. Vše je podané jistým režijním vedením, zajímavou kamerou (detaily, při dialozích záběr jen na jednoho z herců) a skvělými hereckými výkony (Špalek, Šeda). Ceny kritiky i lvy zcela zaslouženě, Martinec je velký talent.

Nemám Mankovi co vytknout a nerozumím těm rozporuplným reakcím. Fincher natočil osobní, zcela svůj film, který je paradoxně možná nejmíň fincherovský. A přesto tak jasně nese jeho rukopis. Mank je pocta Fincherovu otci, zlaté éře Hollywoodu, herectví, psaní, současně kritika smetánky, elit a politická agitace. Způsob nápodoby filmů třicátých a čtyřicátých let je obdivuhodný, strhující a imerzivní; od kamery a svícení, přes skvělou hudbu Reznora a Rosse až po neskutečně přesný zvuk. Herectví je kapitolou samo o sobě: Oldman je fenomenální a oskarový, ale výteční jsou i herci ve vedlejších rolích, zejména Seyfried, Howard, Burke, Collins... Po technické stránce je Mank veledílo, které ale dosahuje stejných kvalit i v příběhu a jeho postavách. Jen je třeba mít dobré povědomí o době a světě, v němž se odehrává.

Intimní portrét mizejícího otce, ale také smířlivá úvaha o smrti i překvapivě poťouchlá poslední zábava. Výborný a osobitý dokument.