Jeoffrey

Tak jsem konečně dokoukal čtvrtou sérii Outcasta… Trvalo mi to tak dlouho hlavně proto, že po prvních dílech, kdy se příběh věnuje hlavnímu hrdinovi a jeho partě, přišly takové, které mě vůbec nebavily a do jejichž sledování jsem se musel docela nutit a ani pár zajímavějších posledních epizod u mě nedokázalo znovu probudit nějaký výrazný zájem, který jsem uprostřed série ztratil. Aspoň že těch několik akčních scén, co se tu urodilo, působilo opět velmi slušně, jinak bych šel s hodnocení asi ještě o jednu * níž, takhle je to pro mě jen slabých 3/10 za tuhle řadu a jestli se pustím dál si budu sakra rozmýšlet - zatím si říkám, že spíš už asi ne…

Fruits Basket: Prelude je emocionálně hodně silný film, atmosféra se mění z minuty na minutu a vše je hodně intenzivní. Je to hořko-sladký příběh plný poučení, který mnoho diváků opravdu silně osloví. Přesto mě ale trochu štve, že první třetina filmu (cca 30 minut) je jen kompilací vztahu Kjóa a Tóru ze seriálu. Ano, je to velmi dobře udělaná kompilace plná vnitřních monologů a dokonalé vystižení všech důležitých aspektů a nuancí celého tohoto vztahu, ale není tam nic nového, co bych už nevěděl, neviděl a neprožil. Stejně tak přiznávám, že je dobře propojená s příběhem rodičů Tóru a že do celkového konceptu filmu a toho co chce říct dobře zapadá, ale pořád si říkám, že nejsem na sto procent přesvědčený, že byla v rámci narativu tak úplně potřeba. Příběh Kjóko a Kacuji by totiž mohl klidně stát sám o sobě, vyzněl by stejně silně a možná by měl i díky absenci téhle části i víc prostoru, aby se sám rozvinul. Takhle byl sice také silný, hluboký a emotivní, stihl říct vše, co potřeboval a ukázat vše, co chtěl divák (nejen původního seriálu) vědět, ale zároveň působil hodně uspěchaně, skoro jen jako kompilace z celého toho dramatického příběhu Kjóko a Kacuji. Takže i když je výsledek vynikající, přináší toho poměrně dost a doplňuje celkový obrázek a témata, která přinesl anime seriál, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem nedostal tak úplně to, co jsem si od filmu sliboval a že kdyby se celý zaměřil opravdu jen na rodiče Tóru, tak bych byl spokojenější. Ale i tak si tohle dílo plné opravdu silných emocí, pravdivých poselství a dobře napsaných postav méně jak 8/10 nezaslouží.

Tak první letní kousek nám kompletně vyšel a za sebe musím říct, že je to docela slušná záležitost. Podle toho co jsem se dočetl jsem očekával spoustu zajímavé konfrontace mezi světem mladých a přístupem dospělého člověka, protože řekněme si upřímně, já kdybych se teď ve svých 30 letech vrátil zpátky na střední jako třeba patnáctiletý, tak bych se nejspíš docela slušně vymykal. No bohužel na tohle v tomto anime zase až tak nedojde a Kaizaki se docela rychle začlení do kolektivu, kde se povětšinou chová úplně stejně jako kdyby byl "obyčejný student" a tak celá ta backstory o tom, že je vlastně 27 letý nevyznívá tak silně jak by mohla. Takže když tam není žádná hluboká konfrontace mezi dvěma světy o čem to vlastně je? V podstatě je to studentský, lehce komediální slice of life, kde se řeší mezilidské vztahy a hledá se ztracené sebevědomí některých zúčastněných. Toto je však vcelku slušně zpracováno, takže se na všechny ty zápletky docela dobře kouká a občas jsem se i zasmál. Charaktery byly docela zajímavé a skoro všechny i vcelku sympatické. Animace se mi líbila. Co se hudby týká opening i ending mi přišel docela vhodně zvolený, ovšem většinu hudebních motivů v seriálu obstarával klavír a ten byl místy hodně hlučný, takže mě to občas trochu rušilo. Ve výsledku je ReLIFE takový docela příjemný a pohodový letní kousek, který ale není nikterak intenzivní, zajímavý, nebo vtipný abych měl potřebu mu dát lepší nálepku než lepší průměr. 6,4/10

Ze začátku se mi Shenmue hodně líbilo, dějově to bylo jednoduché, přímočaré a s přídavkem trochy té fantasy a osudovosti, zároveň i tak nějak sympaticky béčkové, ale pořád s obstojnou animací a někdy i ucházejícími bojovými scénami. Hlavní hrdina je docela sympaťák, takže i k němu jsem si rychle našel cestu. Co mi ale začalo pozvolna kazit dojem bylo vyobrazení samotné cesty hlavního hrdiny. Vadilo mi, jak se jednotlivé úseky a postupný posun hrdiny kupředu neustále opakují a jak jsou pořád stejné. Co tím myslím? Hlavní hrdina za někým přijde, protože potřebuje pomoct, dotyčný mu však pokaždé řekne, že na posun kupředu není připravený, a tak musí hrdina nejdřív udělat XY vedlejších úkolů, které vedou k jeho vlastnímu rozvoji, než se konečně vrátí před původní postavu, dokáže, že teď už je připravený a když má štěstí, tak ho postava posune někam dál, většinou k další postavě, která mu zase řekne, že na cestu dál není připravený. Co je horší, ne pokaždé to projde na první dobrou, a tak hrdina dorazí zpátky s tím, že už je připravený, jen aby mu bylo řečeno: „Ne, nejsi!“ a on se musel vydat na další cestu za sebepoznáním. A co je úplně nejhorší, je fakt, že i polovina těch zmíněných vedlejšáků je o tom, že hrdina potká nějakou novou postavu, která by mu mohla pomoct s jeho rozvojem a ta mu řekne --- že není připravený a že musí nejdřív jít… A tenhle koncept, jak hrdinu rozvíjíme, se tam opakuje neustále dokola, navíc ještě proložený ideálně flasbackem s hrdinovým otcem, který mu říká --- ano, že není připravený a že má před sebou ještě dalekou cestu!  Naštěstí pro Shenmue všechna ta vyobrazená poznání a rozvoj hrdiny pro mě byly většinou docela zajímavé, dozvěděl jsem se i něco o samotné filozofii bojových umění, takže to celé nebylo zbytečné. Stejně tak mnohé postavy, s kterými se Rjó během své cesty potkává, nejsou ploché, nebo nudné. Takže celkově to dle mého není špatné anime, na druhou sérii bych se klidně podíval, a i když mi to často přišlo jak neustále běhání pro vodu (tam a zase zpátky), dalo se to vydržet... 6/10

Začnu tím, co musí být všem jasné, když vidí u nějakého většího projektu napsané jako hlavní animační studio WIT, je to prostě nádhera!  Po stránce animace je to krásná ukázka toho, co tohle studio dokáže a vzhledem k faktu, že je podstatnou součástí filmu i parkúr, tak tu animátoři doslova flexují, jak umí animovat pohyb a jak geniálně ho dokáží nasnímat. Ovšem ani ti, kdo měli na starosti pozadí se neflákali, a tak je tu strašná spousta záběrů, které by obstáli jako nádherný plakát, wallpaper, spořič obrazovky... Každý záběr ukazuje smysl pro estetiku, umění kreslířů, a tak divákovi prostě přechází zrak, užívá si nádherné finále, ale i běžný parkúrový závod. Studio WIT nezapomíná, co se naučilo během své práce na anime Atack on Titan, a tak mnohé scény vypadají, jako Leviho slavný „příchod do baru“ a celá závěrečná sekvence dává vzpomenout na ty nejlepší vzdušné souboje, protože ten pohyb postav je tu až tak ikonický. Vše je nádherně barevné, když se cokoli hýbe, tak to nemá chybu, když něco padá k zemi (třeba budovy) tak to působí náležitě epicky, vše je prokreslené do detailu. Podtrženo, sečteno, animačně je tohle dílko 10/10.  Co tu máme dál? Hudba – Hirojuki Sawano. Hudba funguje dobře, v některých momentech (finále) doslova výtečně, takže si jí opravdu často všimnete, navíc tomu pomáhá i fakt, že hudba, nebo spíš jedna konkrétní píseň, je ve filmu důležitým tématem. Na druhou stranu to není tak úplně nezapomenutelný zážitek, hlavně v první polovině jsem hudbu opravdu vnímal jen z části, skoro jako by se pan Sawano ze začátku zbytečně krotil. Na druhou stranu to vynahrazuje v části druhé, a především během již zmíněné dynamické finální sekvence ukazuje, proč je v rámci anime mnohými považován za jednoho z nejlepších japonských hudebních skladatelů současnosti. Hudebně je to za mě celé 8,5/10.  A co ten zbytek? K příběhu řeknu asi tolik – znáte Malou mořskou vílu od Hanse Christiana Andersena? Autoři jí znají, nestydí se nám to všem říct a vystavět kolem toho hlavní linku příběhu. Na to našroubují parkúrové závody jak vystřižené z nějakého sportovního anime, a i tahle linka jim tak nějak funguje a celé to proloží notnou dávkou docela zajímavé fantasy, kterou k tomu prostě musíte přijmout. A tady mi to trošku skřípalo, všechny ty bubliny a co se tu během pěti let událo na mě působily tak nějak až moc neuvěřitelně a chvíli mi trvalo, než jsem se s tím vším smířil. Stejně tak i ty parkúrové závody působili docela zvláštně, říkal jsem si, že bych chtěl vidět vládu, která by tohle povolila a moc jsem nevěřil, že když se jeden z týmu rozhodl hodně radikálním způsobem zdvihnout sázky, a ještě to vysílá na internetu, že by nikdo nějak nezasáhl. Prostě byly tu věci, které se mi přijímaly trošku hůř. Na druhou stranu tempo příběhu bylo dobré, rozjezd sice trošku pomalejší, ale film stihl ukázat a zpracovat to co zamýšlel a dokázal vše vybudovat tak, aby na mě fungovalo emotivní finále i se vším tím drobným filozofováním o zrodu a zániku. Atmosféra taky ušla, sice jistá romantická část mé duše říká něco o tom, že bych ocenil víc Malé mořské víly a trošku míň parkúru, ale i tak s tím dokážu bez problémů žít. Příběh, tempo, atmosféra za mě 7/10. Takže když si to shrnu, tak jsem si Bubble užil, doporučuji ho každému, kdo se chce podívat na to, jak má vypadat opravdu kvalitní animace, nebo těm, kteří jsou romantické duše se smyslem pro estetiku, ale asi i běžnému divákovi, který má rád anime. 8/10

Taková vědecko-fantastická pohádka, která způsobila, že se ve mě pere skeptik a romantik o to, jestli to byla dobrá podívaná a romantik nakonec vítězí. Skeptik pochybuje nad některými věcmi, které se tu udály a říká si, že někdy je to celé až moc nerealistické, hlavně ten pohádkový konec, kdy určité činy nemají reálné následky a nechce se mi věřit, jak to celé dopadlo. Hlavně finální rozhodnutí pana generálního ředitele mě zanechává nevěřícího stejně, jako jeho zástupce… Také spousta dějových zvratů přicházela přesně v ty nejvíce očekávané momenty, a tak překvapily jen málokdy. Dál si musím přiznat, že animačně to byl na filmovou produkci spíš jen průměr a hudba, ač tu byla jakkoli výrazná, mě zasáhla a oslovila jen sporadicky. Ovšem pak je tu ten romantik, který na tohle hned dodá, že v těch důležitých momentech to fungovalo, barvičky byly pěkné, když to bylo potřeba, a i to zpívání mělo ten správný efekt, když to situace vyžadovala. Byly tu i momenty, které mě chytly za srdíčko, nejvíc asi když se odhalilo jisté důležité a hlavní tajemství, které mi přišlo milé až dojemné. Byly zkrátka chvíle, kdy jsem se na to celé dokázal dívat mnohem víc jako na pohádku, než na film s nějakým sci-fi základem a tématy k přemýšlení. Také musím dodat, že mi vyhovovalo tempo příběhu. No a díky sympatické Šion mě to celé vlastně i docela bavilo. 7/10

K seriálu mě dostal jednoduchý fakt, že jde o sportovní anime, které se (konečně) neodehrává v prostředí střední školy. Byl jsem zvědavý, jak bude fungovat kombinace korporátního prostředí a sportovního klubu a jak dobře autoři dokážou pracovat na docela malém prostoru dvanácti dílů s oběma tématy. A docela se jim to povedlo. Tím, že zde máme v hlavní roli muže, vše působí opravdu dospěleji, některé problémy jsou zajímavější než klasická středoškolská "dramátka" a i ta bromance mezi postavami působí tak nějak sympatičtěji. Na druhou stranu neustále přeskakování mezi problémy v kanceláři a na hřišti mě osobně trochu rušilo, nepůsobilo to na mě celé moc kompaktně, prostě ta dvě prostředí (práce a sport) se mi tu spíš mlátila mezi sebou, než aby se vzájemně doplňovala. Byly chvíle kdy to fungovalo, přišly problémy, které obojí docela zajímavě propojovali, na druhou stranu se seriál nevyhnul některým klišé a třeba jeden z dějových oblouků, který měl za úkol zvednout sázky a zintenzivnit finále jsem čekal už několik dílů předem. Naštěstí samotné finále se docela podařilo, mělo atmosféru a bylo uspokojivé, docela mě překvapilo, jak moc jsem si ho užil, když si vezmu, že většinu předchozích dílu jsem sledoval s ledovým klidem a říkal si, že nějaká rivalita mezi jednotlivými týmy tu na mě moc nefunguje, a i když seriál ukazuje různé spletité vtahy mezi jednotlivými hráči (bývalý spoluhráči, sourozenci…), nepracuje s nimi dostatečně intenzivně, abych to já jako divák náležitě silně prožíval. Co mě taky až tak neoslovilo byl samotný badminton. Na můj vkus se tu hodně věcí děje mimo záběr, občas vidíme nějakou tu kratší výměnu, ale na sportovní anime, kde by měl být sport jedním z hlavních fokusů mi přišlo toho samotného hraní přeci jen tak nějak málo. I když zase musím říct, že to i docela chápu, prostoru moc nebylo, témat na ukázání tu bylo taky mnohem víc… A tak pro mě končí Salaryman’s Club ve škatulce lepšího průměru, to co dokážu shrnout dvěma slovy „dobrá podívaná“, nebo třeba „silné tři“. 6,3/10

Občas asi spočívá koncept "originálního" anime v tom, že si půjčíme pár nápadů z Minority Report, něco z Orvellova 1984 a proložíme to několika Trolley problémy. A do hlavní role dáme tři různé charaktery, které aby se nepletly označíme jako R(ed) G(reen) a B(lue) a každý z nich bude mít na všechny ty problémy, co se vyskytnou, různý názor, protože hlavní, co chceme divákovi předat (kromě občasného zamýšlení se nad morálkou) je to, jak rozdíly v úhlech pohledu správně řešit a že si každý musí převzít svůj díl odpovědnosti nejen za sebe, ale i za své okolí a ty co v něm s námi žijí. OK, zní to zajímavě, někdy to i funguje a nemůžu upřít, že tu bylo pár slušných nápadů, takže se našlo něco, co mě dokázalo u seriálu udržet. Na druhou stranu se ale nepodařilo vůbec vybudovat nějakou tíživější atmosféru, napětí, prostě něco, co by mi podávané myšlenky dokázalo zatraktivnit a proč bych si sledování užíval. A tak i když tu jsou některé věci k zamyšlení a je vidět, že se u celého seriálu aspoň někdo snažil, tak to stejně působí na můj vkus až moc neslaně a nemastně. Asi jako přednáška na téma, o kterém jste už slyšeli tolik, že vás nemá moc čím překvapit, přednášející občas nahodí nějaký zajímavý problém, ale rozvede ho stylem, že kromě hlavní myšlenky (kterou ale předem znáte) v hlavě nic neulpí, a tak je výsledný dojem jen takové to „OK a už je konec…“. Navíc s tímhle dojmem a když u vás ani nefunguje emocionální stránka, na kterou seriál občas hraje, tak ani snaha o silné a intenzivní finále prostě nemá šanci zabrat a jediné co jsem si ze všech těch závěrečných vyznání lásky odnesl, bylo připomenutí, že začíná jaro, což s anime ale absolutně nesouvisí… 5/10

Zvláštní, přesto poměrně silný a dojemný příběh, u kterého mi vadí hlavně to, že mi nikdo pořádně nevysvětlil prostředí, v kterém se vše odehrává, a tak ještě teď trochu tápu v tom co všechno jsem vlastně viděl. Po stránce emocí to funguje, Šiva je roztomilá, Sensei je sympatický a lidštější než mnozí ostatní a jejich vzájemná interakce je příjemná. Celé to má silnou mystiku a zvláštní hořko sladkou atmosféru, ale jak jsem už zmínil, musím si tu opravdu hodně domýšlet o tom, co se kolem děje, kde se příběh odehrává a jak všechno pracuje a autoři mi to vůbec neusnadňují. Ukazují, ale skoro vůbec nevysvětlují, asi jako by počítali, že znáte originální mangu, a tak víte, kdo jsou „Outsiders“, proč se světem pohybují vojáci, kam se snaží zdejší lidé dostat a proč se tu šíří ta zvláštní prázdnota. Možná je ve filmu ukrytá spousta symbolismu, který mi uniká... Každopádně i tak jsem snad pochopil to hlavní, užil si fungující emoce a docela jednoduchou kostru příběhu a pochopil, co mi chce říct. Animačně je to zajímavé, vše na mě působí jako hodně kvalitní retro (taková 80-90. léta). No asi se na to budu muset podívat v brzké době ještě jednou, abych vše plně docenil, nebo možná zkusím mangu, protože tohle je přesně jeden z těch případů, kdy si člověk říká, že pro úplné pochopení potřebuje vědět víc. Zatím 6,5/10.

O super sentai sériích vím velký koluvý a v minulosti jsem narazil tak akorát na Strážce Vesmíru (kteří ani nejsou ryze japonští) a s těmi jsem taky po čase praštil, protože mě přestali bavit, takže moje očekávání od této série nebyla nijak vysoká a v prvních pár dílech jsem se i trošku ztrácel. Ovšem seriál si mě získal svým humorem, vtipnými paralelami na přísné korporátní prostředí, zajímavými a sympatickými charaktery a vůbec celkovým příjemným laděním. Postupně jsem si vše začal opravdu užívat, našel si tu hodně oblíbenců (Megistus, Wolf, Cannon, Mizuki…) a bavil se nečekanými, povedenými a originálními nápady, které dokázali autoři během příběhu vymyslet. K super sentai sériím mě to asi nepřivede, ale musím uznat, že třeba poslední díl a pár dalších momentů bylo vlastně i docela cool a možná teď tak trošku pobírám, co Japonci na těch svých barevných hrdinech v elasťácích vlastně vidí. Takže jsem rád, že jsem dal seriálu šanci, i když by měl jít naprosto mimo mě a jsem překvapený, jak jsem si ho nakonec užil. 7/10