sofiapetra

Něco jsem se dozvěděla, na televizní inscenaci to šlo. První půlka byla prkenější, moc se tam toho ještě nedělo, až jsem si skoro říkala, proč to vlastně točili. Finále odpověď poskytlo - dopadlo to příznačně době. Zpracování, včetně dialogů mohlo být ale lepší, o tom žádná.

Viděla jsem to v kině (kde kromě nás tam jako již tradičně byli jen tři další lidi), takže podívaná to byla velkolepá. Na více než dvě hodiny jsem vypřáhla čas - a bylo to příjemné. A spojení 1. světové války se Zeusem a Áresem? Jen hnidopich by na tom hledal nějaké mouchy. :) Pobavil mě též casting - Gal Gadot, vypadá úplně jako mladá Angelina, jen je sympatičtější, jestli bude Chris Pine nový Brad, to se ještě uvidí... myslím, že se ale marketéři dost snažili, aby zrovna je dva dali dohromady.

Mami! jsem chtěla vidět v TV, kvůli tomu jsem včera odešla i dřív z hospody - a byla jsem po zásluze potrestána. Přiznávám, že sledovat tenhle snímek pro mě bylo téměř od první minuty utrpení. Na nic mučivějšího jsem se už snad roky nedívala. Kromě hmatatelné a valící se jakoby utržené energie z řetězu, která ovšem byla aspoň originální, mi fest vadila ta nekonečná koncentrace slovní vulgarity - jestli to mělo působit autenticky, tak to se tedy minulo účinkem; na mě to bylo až příliš nucené a totálně přes čáru. Scénáristicky nedotažený mi také připadal příběh třetí hlavní postavy - sympatické sousedky Kyley. Bylo sice zřejmé, že je také po nějakém velkém traumatu, ale nebylo vůbec sděleno po jakém (dle vícero fotek v rámečcích v jejích pokoji se dalo sice usuzovat, že se stala nějaká tragédie právě na tomto poli, ale nedozvěděli jsme se to.) Celkově se však nedá říct, že by se tam nenašly silné okamžiky, to určitě ano, a asi bylo i dobře (z reálného pohledu), že to se skončilo, jak to skončilo. Já si ale stejně pořád myslím, že umělecká díla by měla přinášet naději či řešení, ne jen konstatovat beznaděj.

Film vybrán naslepo - a příjemně překvapil. Pěkně to tam svištělo.

Vypadalo to na nudné holčičí tlachání, ale poměrně brzy se z toho vyloupl dost originální projekt. Mou pozornost si to každopádně získalo - a sedm dílů uteklo jako nic. Ale nevím, co na to chlápci... :) Název se mi taky líbil, leč vystihující zrovna moc není - oproti jiným žánrově podobným záležitostem se tam lhalo vlastně jen velice maličko.

Komorní, silné. Zajímavý scénář. Uvěřitelné charaktery. A vlastně to bylo i nadčasové - na třídních schůzkách se i v současnosti při řešení málem jakéhokoliv problému rodiče chovají dost podobně.

Nechtěně, ale ovlivněna mediální masáží, jsem čekala silný zážitek. Dočkala jsem se však jen nekonečné impotentnosti. Dlouho jsem věřila, že se to třeba ještě nějak zajímavě vyvine, když už dialogy stály za starou bačkoru, ale ani náhodou. Nebyla tam ani jediná scénka, která by stála za řeč či za zapamatování. Hovězí scénář. Nelogičnosti, nula emocí. Průser.

Jan Masaryk je moje oblíbená lidsko-politická persona, proto jsem si velmi přála, aby se mi líbil i tento film. Kdybych si to tolik nepřála, asi by mi ten film připadal jen průměrný. Ale mé očekávání bylo natolik zklamáno - a to ve všech směrech, že víc než dvě hvězdy nedám. I kdybych nehleděla na výmysly, kterých tam bylo nad rámec životopisného filmu neslýchaně mnoho, úplně nejvíc mě zaskočilo, že ve mně tvůrci za 113 minut nedokázali vyvolat ani jedinou emoci. Prostě nic - pusto, prázdno, nuda. A to si Jan Masaryk opravdu nezasloužil.

Celkově spíš rozpaky, na tři hvězdy to snad ani nebylo (první sérii jsem dala čtyři - a byla stokrát lepší). Ale poslední díl ten chaos aspoň vyjasnil - což už se mi začínalo zdát skoro nemožné.

Po prvních dílech jsem měla pocit, že to tematicky podobnému seriálu House of Cards nebude sahat ani ke kotníkům, že tam jen postupně vystřídají všechna klišé, která se okolo politiky a médií dají podojit, ale postupně jsem se do Vlády - tedy hlavně do postavy premiérky Birgitte nekriticky zamilovala. 30 epizod, 30 hvězd.