poz3n

Unavená smrt Fritze Langa, Murnaův Upír Nosferatu, Sjöströmův Vozka smrti a teď i Vampyr od Dreyera. Všechno slavné filmy němé éry (nebo jejího konce) a všechno filmy s poměrně podobnou tématikou a snahou vytvořit podobnou atmosféru a zážitek. Jak mám slabost pro civilní díla tehdejší doby, tak tyhle fantasy horory mě pokaždé ubíjejí k smrti nudou. Vampyr má skvělé samostatné formální momenty, ale z hlediska nějakého souvislého sledování to pro mě byl jeden velký bizár, v kterém jsem měl problémy se orientovat, natož se do něj nějak hlouběji ponořit. 3/10

Po druhé projekci musím jít s hodnocením nahoru, leč některé z mých výhrad přetrvávají. Nicméně napodruhé mám pocit, jako kdybych se byl schopný dostat pod další vrstvu filmu, která mi byla napoprvé zapovězena. Dokázal jsem se najednou napojit od samého počátku na hlavního hrdinu a jeho vnitřní boj se samotou a smutkem s ním prožívat (minule mi naopak přišlo, že tyhle jeho atributy mi nedovolují se do něj vcítit) a tím tak pro mě První člověk konečně získal tu vnitřní nadstavbu. Chazellův typický hrdina, volící mezi rodinou a kariérou, je tak pro mě vnitřně snad poprvé opravdu pochopitelný a autenticky lidský. Co se naopak při druhé projekci nezměnilo, je pocit, že v momentě, kdy Armstrong odstartuje k závěrečnému dobytí měsíce, se celý film zásadním způsobem změní po všech stránkách. Do té doby mám pocit, že Chazelle natočil přesně to, co natočit chtěl a První člověk prostě vypadá tak, jak vypadat měl. Od tohoto momentu to na mě působí jako nějaký producentský sestřih, který necitlivě neladí s dosavadním formálním a vyprávěcím stylem. Nebýt těchhle posledních desítek minut, snad bych i neváhal s plným hodnocením. 8/10

Nikdy jsem neviděl 3 a čtvrt hodiny dlouhou komedii a pevně doufám, že už i žádnou takovou neuvidím. Je pro mě naprostou záhadou, z jakého důvodu není stopáž filmu v rozmezí klasických 90-120 min. Zápletka sice postupně nasaje poměrně velké množství postav, ale je natolik plochá a přímočará, že tu prostě ty 3 hodiny není absolutně co dělat. Lokace se téměř nemění a divák tak sleduje pár minut několik určitých postav, ty mu následně zmizí z očí na dalších 15 minut, aby se pak k nim opět vrátil a zjistil, že jsou stále na tom samém místě a nikam se neposunuly. To je prostě nuda. Je tak bez debat, že by výrazně kratší stopáž celý film nakopla, dodala mu na dynamice a svižnosti. Nicméně by nevyřešila to, že většina gagů je trapná a postavy se z velké části chovají jako teatrální karikatury. O to víc pak těch 197 min bolí. 4/10

Matiné je zvláštní film. Svojí stylizací a absurdním humorem se pohybuje někde na hraně coenovských komedií, linkou hlavního hrdiny s Karibskou krizí na pozadí zase připomíná dětské postavy Spielbergových filmů. Problém vidím v tom, že za celou hodinu a půl se ve výsledku vlastně nic nestane. Postavy se nezmění, jejich překážky nejsou opravdovými překážkami a divákovi tak chybí jakýkoliv dramatický oblouk. Což je škoda, protože samotné téma, lokace i stylizace skýtají obrovský potenciál odvyprávět silný příběh. Bez něj zůstává jen příjemný pocit, ošizený o jakékoliv významnější emoce. 6/10

Morálně a eticky docela rozporuplná zálěžitost. Eastwood se v divákovi snaží vzbudit soucit a sympatie s hlavní postavou (což se mu, minimálně u mě, i podařilo), když se ale nad tím pak člověk zpětně zamyslí, uvědomí si, že Pašerák je film se značně pokřivenou definicí toho, co je dobré a co špatné, a kdo a proč si zaslouží divákovu náklonnost. Tuhle nejednoznačnost podporuje i žánrová nevyhraněnost. Oficiální distribuce film propaguje jako thrillerové kriminální drama, sám bych ho ale označil spíše za černou komedii. Je tedy asi na každém, jak k filmu přistoupí a tím pádem i jak uchopí vztah k hlavní postavě. Eastwood jinak natočil slušný film, chvílemi opravdu vtipný, který rozhodně nevyniká po filmařské stránce, ale dokáže zaujmout právě postavami a jejich zobrazením. 5/10

Více než práci Alfonsa Cuaróna, mi adaptace Velkých nadějí připomínala některé kusy Baze Luhrmanna. Ta častá přítomnost romantických magických momentů, odvyprávěných v působivých střihových montážích a zabalených do skvělého hudebního podkresu, mi dávala pořád najevo, že se dívám na něco výjimečného. Problém však vidím v tom, že Cuarón tyhle stylizované momenty střídá s těmi čistě realistickými a nijak skvěle to nefunguje. Velké naděje se tak pro mě staly rytmicky nevyváženým zážitkem, kdy jsem střídavě podléhal magii Lubezkiho obrazu a o pár chvil později se nudil. Problém ale nevidím ani tak ve filmovém řemesle či špatné střihové skladbě, jako spíš v dramaturgii scénáře. Neznám dobře Dickensovu předlohu, i tak ale cítím, že některé momenty jsou příliš kostrbaté, a že existují jen proto, protože vzhledem k předloze existovat prostě musí. Větší nezávislost na původním díle by tak podle mě mohla zážitku pomoct. I tak se ale jedná o ten druh filmu, který svojí atmosférou zanechává originální a trvající zážitek. 6/10

Nádherně vrstevnatý film, který každou svoji další tvář odhaluje postupně a značně nečekaně. Nejlepší léta slečny Jean Brodieové totiž zásadně klamou tělem. Podle všech vnějších ukazatelů musí mít divák pocit, že kouká na usměvavé slamáčkové melodrámo z učitelského prostředí, kde jsou všichni všem oporou, postavy překonají nějakou tu překážku a na konci bude všechno ještě usměvavější, než na začátku. A právě v tom postupném zjišťování, o jak moc velký omyl se jedná, tkví pro mě to největší kouzlo diváckého zážitku z tohoto filmu. Mám rád snímky, které po jejich skončení nedokážu k žádnému jinému přesvědčivě přirovnat a zanechají tak ve mně mimořádně originální zážitek. Skvělé herecké výkony Maggie Smith a Pamely Franklin. 9/10

Filmařsky naprosto uspokojující záležitost. Výrazná vizuální stylizace, působivá výprava, pěkné záběrování. Všechno to krásně ladí a krásně se na to taky kouká. Takže se vlastně dá jen čekat, jak moc velká tarantinovská kopírka to bude a jestli to alespoň dá nějaký ten smysl. Jak už to tak u podobných mysteriózních stylovek bývá, první část filmu silně převyšuje tu druhou. Dokud nevíte, co kdo proč a jak dělá, je to zábavné a nemusí to dávat smysl. Pro mě osobně nastává bod zlomu v momentě, kdy se v ději objeví Chris Hemsworth. Přichází totiž fáze postupného odhalování a vysvětlování. Ne že by to nedávalo žádný smysl, ale dynamika děje jde výrazně dolů, postupně se uzavíráme se všemi postavami v jednom prostoru, a to už chce opravdu velký tarantinovský um, aby to celé neopadlo. Jako popcornová zábava na večer je to naprosto dostačující, jako stylové retro, které by nějak výrazněji osvěžilo daný žánr, tomu chybí větší tah na branku až do samotného finále. 6/10

Je tam něco bytostně linklaterovského. Ta schopnost vyprávět odnikud nikam a přitom něco sdělit, ta schopnost zachytit obyčejné okamžiky v auře jedinečnosti, kdy jasně vidíte, jak důležité jsou pro formování charakteru postav ve filmu i přes svoji (nebo naopak právě pro svoji) zdánlivou nedůležitost a pomíjivost. Hill natočil film, který se nedá nějak jednoduše uchopit, zařadit, rozhodně nenatočil film mainstreamový a žánrový. Mid90s postrádá klasickou dramaturgickou stavbu, stojí výrazně na práci střihu a na síle vizuální stylizace nezávislého filmu 90. let. Je to ten druh filmu, který se musí spíš procítit, než nějak rozumově analyzovat. Jako režijní debut více než slibné, je ale otázka, jestli tohle není přesně ten typ debutu, na který se poté velice těžko navazuje. 7/10

Sociální drama, které se v určitém okamžiku vždy trochu odkloní od realistického způsobu zobrazení a divákovi tak sledování naprosto šílených obrazů v životech hlavních hrdinů trochu ulehčí. Je to zvláštní způsob, ale funguje. Dohromady to vytváří zvláštní pocit jinakosti, díky kterému si film určitě zapamatujete a i po delší době ho v hlavě bez problémů oddělíte od ostatních. Já jsem měl to štěstí, že jsem si o obsahu filmu nic nepřečetl, takže zvrat, který po nějaké té úvodní půlhodině nastane, mě silně překvapil a zcela přikoval moji pozornost. Gradace celého toho zmaru navíc funguje na výbornou, takže celá dramaturgická stavba dává svůj jasný smysl a nestalo se mi tak, že bych se někde v polovině filmu začal nudit. Má jediná výtka by tak snad šla k hereckým výkonům. Ty mi občas přišly až moc teatrální, ale právě to naštěstí zachraňuje občasná stylizace (třeba využití hudby a ruchů v násilných scénách) a ten zmíněný pocit jinakosti. Hodně silný film. 8/10