whitas

Jarmusch se Trvalou dovolenou vymezuje vůči tradičním americkým hodnotám jako je touha usadit se, založit rodinu, najít si práci, mít auto, atd. Tím určitě odkazuje na beat generation, rozdíl je ale v tom, že tyto hodnoty neodsuzuje, stejně tak nekritizuje ani alternativní bytí mladého hrdiny. Film spíš zobrazuje neukotvenost v dnešní době. Allie nemá rodinu (v tradičním slova smyslu), neztotožňuje se s americkým snem, který mu připadá "prázdný". Proto se toulá, nepracuje, klidně ukradne auto, jde o vzdor vůči establishmentu. Ale jeho život je stejně nihilistický, jako ten, proti kterému se vymezuje. Kromě tradičního pojetí společnosti se Trvalá dovolená odklání také od klasicky vyprávěného příběhu. Spíše než k nějakému konečnému rozřešení směřuje film k poznání hlavního hrdiny, zrcadlícího se v příbězích, které si vypráví s cizími lidmi na potkání. Např. ten o saxofonistovi, který se musel neustále stěhovat, protože nikde nebyl pochopený. Konec není definitivní, jakoby to celé byl jen nepatrný výřez ze života. Jistě však hrdinu čeká poznání, že je to všude prakticky stejné, čemuž napovídá i scéna v přistavišti před odjezdem do Paříže. Allie se potká s hochem, který míří opačným směrem. Oba mají k cestě tytéž důvody, oba hledají nové útočiště jen proto, aby se pak znovu vydali... na cestu.

Bože tohle žeru, minimum prostředků a maximum výsledků. Na dobrý film člověk potřebuje originální nápad a pak už jen kameru. Nejdražší na filmu bylo snad jen ukázat balík peněz, který Eva (Eszter Balint) dostala od neznámého dealera. Nic se tu neřekne přímo v dialogu, všechno je schováno jakoby pod povrchem. Pobavil mě i John Lurie, který neustále připomíná jak se mu nelíbí píseň I put a spell on you od Sreamin' Jay Hawkinse, kterou pro film sám vybral. Možná ne náhodou film svou atmosférou připomíná o deset let starší Alici ve městech od Wima Wenderse.

Celou dobu film sleduje Charlese, ale ve výsledku je právě jeho postava to, co člověk sleduje nejmíň. Charles je jen situace, která nutí jednat postavy okolo. A my jen pozorujeme tu dekadenci, strach a slabost, zrcadlící se v průměrných lidských charakterech. Nakonec i ten pes má v sobě více morálky a charakteru, než jeho lidští protějšci.

Prudké změny tempa v rychlém sledu, třesoucí a otáčející se kamera spolu s rozmanitým užitím hlediskové vzdálenosti ve mě vyvolaly pocit, že mi v kině něco strčili do popcornu. Po tomhle bych si nevzal ani placebo.

Povedená ukázka toho, jak dokáže politika/systém změnit lidské charaktery. Morální rozklád společnosti v jedné vesnici prolíná poetická Kučerova kamera svými záběry okolní přírody. Dialogy mají velkou hloubku, přesto ve mě zůstává pocit, že v posledních minutách mohly být některé věci řečeny i beze slov.

Tento film je tak mnohovrstevnaté dílo, že se dá jen stěží shrnout do krátkého komentáře. Je to skvěle propracovaná skladba, která má hned několik vrcholů. Kromě autobiografičnosti a sebereflexivity bych hlavně vyzdvihnul propojení humorné složky s tragickou, které se nejen střídají, ale i prolínají a splývají spolu. V některých situacích se zkrátka neubráníte smíchu, i když víte že scéna je smutná a váš smích je trochu bizarní. Kaufman tvoří velice propracovaná a složitá díla, což může jít spoustě lidem proti srsti, na druhou stranu však máte jistotu, že i při druhé nebo třetí projekci budete mít stále co objevovat, a to se cení.

Vypadá to, že snímek u mnoha lidí narazí tím, že způsob jakým se postavy seznamují neodpovídá běžné zkušenosti. Možná je ale důležitější zamyslet se nad tím, jak postavy a jejich jednání zapadají do celkového filmu a jeho poselství, než jejich psychologii porovnávat s realitou. Tvůrcům o to konec konců ani nešlo. Další (nepřekonatelnou) překážkou nejspíš bude netypicky kanonizované vyprávění, které diváka nutí k zamyšlení. To ovšem způsobuje neskutečnou bolest, a divák očekávající uzavřený celek hodný brzkého zapomění se bude této bolesti vyhýbat. Film lze doporučit patrně jen těm, kteří ví co od Wenderse a Antonioniho očekávat.

Obsazením hvězdné herečky do svého kraťasu Anderson přilákal jistě širší publikum, než by mu jinak věnovalo pozornost. Na druhou stranu přilákal i velký počet lidí, kteří jeho tvorbu nebudou schopni pochopit. Natalie Portman nezastínila ostatní prvky filmu, ale čisté vědomí drtivé většiny diváků, které se během několika málo vteřin teleportovalo z mozkové části do kalhot.

Říká se že českým filmařům dnes chybí závažnější témata, o kterých by mohli točit. Tohle je přesně to téma, aktuální a štiplavé, na které se zatím natočilo pohříchu málo filmů. El Paso nikoho neuráží ani neobhajuje. Je to takový pozorovací, dokumentárně laděný film.

Ve své době neuvěřitelně odvážný film, po němž následoval exemplární příklad politického umlčení jednoho talentu...