Vosje

Hvězdy dávám pouze za herecké výkony. Od určitého okamžiku (nechci spoilovat, modří vědí, který okamžik mám na mysli) jsem se nemohla zbavit pocitu, že je tu vykrádáno jiné psychologické drama, s daleko uvěřitelnějším koncem i dějem. V Kleci se mi zajídalo, že se hlavní hrdina, zejména na konci, chová nelogicky a jako naprostý debil. Ale, jak říkám, herecky tomu není co vytknout a to nejenom u hlavní dvojice.

Přiznám se bez mučení, že jediným motivem, proč jsem to viděla dobrovolně víckrát než jednou, je letadlová loď a stíhačky. Dokonce jsem překouskla i fakt, že v tom hraje Cruise, kterého nemůžu vystát. Děj filmu mi v hlavě nezůstal ani drápkem, ale letadla byla skvělá. :-)

Film jsem shlédla na základě nadšeného doporučení jednoho pána, se kterým jsem se dala náhodně do debaty o filmech. Přilákalo mne hlavně obsazení filmu. Přiznám se, že jsem měla problém film spořádaně dokoukat. Zklamání bylo příliš silné. Tak to bohužel často bývá, když je očekávání moc veliké. Celé mi to připadalo, jako kdyby tvůrci vykrádali trochu Menzelovo Obsluhoval jsem anglického krále a trochu Lipského Tajemství hradu v Karpatech, ovšem při obou jmenovaných filmech jsem se bavila daleko lépe. Hvězdy dávám tedy zejména za bezchybné herecké výkony.

Ke svému údivu jsem zjistila, že jsem tento svůj nejmilejší Mijazakiho film ještě nehodnotila, vzdor faktu, že jsem ho viděla už nejméně 10x (a tajně se kojím nadějemi, že se podaří právě probíhající akce a uvidím to v kine Scala na plátně). Naposledy jsem si to pustila předevčírem před spaním, že se kouknu na kousek, abych se ujistila, že je to ten správný soubor, který hledám, a půjdu spát. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že to dokážu vypnout dřív, než to skončí, to fakt nechápu. :-) Možná to bylo tím, že jsem to už dlouho neviděla a zapomněla jsem trošku. Okouzlením jsem nedýchala a v té okouzlené náladě šla spát a bylo mi fakt krásně. Tolik úžasné fantazie, co má v sobě tento pán, to snad ani není možné. Je překrásné, když člověku zůstane dětská duše (v tom nejlepším slova smyslu) na celý život. A ještě úžasnější je, když má takový člověk nadání, které mu dovoluje o tuto fantazii se podělit s ostatními lidmi. Příběh se rozvíjí jako kytka a odkrývá další a další překvapení a spoustu drobných detailů, takže i po opakovaném vidění jeden stále nachází něco nového, čeho si prve nevšiml. Je to jako jeden krásný, dlouhý sen. Mám k tomu už jen jedno veliké a okouzlené DĚKUJI.

Nedoufala jsem už, že tento film kdy uvidím, ale stalo se a byla jsem opravdu hodně zklamaná. To, že jsem si film pustila k večeři, to byla moje vlastní blbost, když Paula Verhoevena znám. Ale to by tak nevadilo, stejně jsem čuně, které si klidně čte u jídla Kulhánka nebo si pouští dr. House, kde se každou chvíli blije krev. Co mi vadilo hodně, že jsem měla neutuchající pocit, že hlavní hrdina je totální debil, protože jaksi nemám pochopení pro to, když někdo má potřebu neustále něco ničit. (Proto se mi taky upřimně nelíbily Chytilové Sedmikrásky). Rutger Hauer nesporně má charisma, ovšem Klausi Kinskému v tomto nesahá ani po kotníky, leč zcela zjevně si na něho v tomto kuse hraje. Na Kinském jsem ujížděla dostatečně dlouho, abych měla nakoukanou jeho pohybovou kulturu a manýry a Hauer ho velmi snaživě kopíruje. Prostě se mi to až tak nelíbilo, že jsem to v půlce vzdala, i když jsem Verhoevenův fanoušek. Odpad nedávám proto, že jsem neviděla druhou půlku filmu a může se tam skrývat třeba něco dobrého, proto dávám dvě hvězdy.

O filmu jako celku už se přede mnou vyjádřila řada jiných a obšírněji a někdy i výstižněji, než bych to napsala já, jen chci upřímně doznat, že nejméně dvě hvězdy jsem přidala ke svému hodnocení za výkon Javiera Bardema, který mne v tomto filmu hned na poprvé (před tím jsem ho ještě v ničem neviděla) totálně dostal. Jsem velmi ráda, že ho Miloš Forman obsadil. Jinak jsem zdaleka nebyla tak zklamaná, jako někteří přede mnou, protože jsem neměla konkrétní představu, co od filmu čekat a beru od Formana každý kus jako první, jsem vůči němu znova a znova nepopsaným listem, protože je každý jeho film jiný a něčím jedinečný, tak jako jsou rozdílné a jedinečné děti jedněch rodičů. (Hlavně tím mám na mysli všechno, co vytvořil v Americe.)

Vyčistěte si hlavu, zapomeňte, co jste kdy vstřebali o náboženství, Bohu a podobně, uvolněte se a užívejte si příběh a film. Alespoň já si ho užívala plnými doušky. Možná je to tím, že si potrpím na pěknou kameru a vůbec výtvarně dobře zpracované filmy, možná i tím, jak mile přirozená a samozřejmá je představitelka hlavní dětské role, snad i tím až žlutoponorkovým finále. Můžete mne nařknout z rouhání, ale malebnost některých obrazů mi připomněla Lynchův Příběh Alvina Streighta, potrhlost některých scének zase Alenku v říši divů a některé obrazy, jak už jsem zmínila, zase Žlutou ponorku. Sice je to trošku jako když pejsek s kočičkou dělali dort, ale tentokrát se jim docela povedl a špatně mi z něho rozhodně nebylo. Naopak - z kina jsem odcházela s tím, že bych ten film ráda viděla ještě minimálně jednou.

Moc jsem neočekávala, protože titulek ani text distributora mne neinspirovaly, koukala jsem na to spíš proto, abych mohla zákazníkům odpovědět na otázku, co je to za film (ne že by to po shlédnutí bylo o moc lehčí :-) ) a byla jsem příjemně překvapena. Je to vtipně zpracované velmi zajímavé téma a má i své poselství, které z toho trapně netrčí, ale vyplyne ze samotného děje - všechny emoce jsou důležité, i ty, které nám na první pohled nejsou sympatické. Podle všeho má autorský tým nakročeno k dalšímu dílu, kteroužto domněnku mi vnukla zmínka o pubertě na konci filmu - na scéně se neobjeví nic, co nebude později hrát - takže si nechali vrátka pootevřená. Jsem vděčný divák, který se ochotně nechá vtáhnout do děje, takže jsem se bála, smála i plakala a užívala si to. Myslím, že se jim to opravdu povedlo. Viděla jsem to nadabované a proto to chci vidět ještě znova v původním znění, jsem zvědavá na Kylea MacLachlana v roli tatínka. :-)

V první řadě je třeba si uvědomit, že formu filmu určuje předloha. Je to zfilmovaný muzikál, nikoliv příběh podaný filmaři jako muzikál. Ve své době byl tento film naprostou bombou, protože z hlediska muziky, kostýmů a choreografie přinášel to nejmodernější. Samotné herecké výkony poněkud pokulhávají a dnes působí přímo směšně. Ale to mi nevadilo, na to jsem byla zvyklá z divadla, že ve zpěvoherním souboru byli protagonisté spíš zpěváky než herci (dnešní všestranná průprava muzikálových herců nebyla tehdy zdaleka samozřejmostí). Důvod, proč ten film mám mezi svými srdcovkami, je jednoznačný - geniální Bernsteinova hudba. Když to vezmu kolem a kolem, tak ty hvězdičky vlastně patří jen Panu skladateli a při znalosti děje by mi stačil soundtrack. Ale své dělá i fakt, že film přišel v době, kdy zase těch muzikálů tolik nebylo a často na něj koukám z čiré nostalgie.

Zbožňuju Bohumila Hrabala. Pro jeho schopnost vyprávět o jednotlivých lidech, nevynechat při tom ani jejich špatné vlastnosti nebo podivnosti a při tom o nich mluvit s láskou, která z toho vyprávění čiší. A miluju Jiřího Menzela pro jeho úžasnou schopnost přenést Hrabalovo vyprávění na plátno bez toho, že by ztratilo něco ze svého kouzla. Naopak, Menzel k tomu ještě přidává vlastní vklad v podobě skvěle vedené režie, která dává k vyprávění další rozměr bez toho, že by něco vzala. Slavnosti sněženek jsou přesně takovým láskyplným vyprávěním o hrstce lidí, kteří byli panu Hrabalovi sousedy v Kersku a na malém prostoru (z hlediska času i plochy) je vykreslí se vším všudy. Hlášky z tohoto filmu se staly nesmrtelnými. Asi proto, jak výstižně ilustrují situace či povahy těch, kteří je ve vyprávění vyřkli. ;-) Mám ráda všechny hrabalovské filmy od Menzela, ale Slavnosti sněženek mám z nich nejradši.