Faidra

In USA, you can always find a party. In Soviet Russia, The Party always finds you… Ukrajinský hladomor je bohužel pouze jednou z mnoha kapitol v černé knize lidstva a tuze šerednou ilustraci k ní přikresluje chování řady politických a kulturních velikánů své doby (za všechny jmenujme George B. Shawa nebo H.G. Wellse), kteří sovětské potěmkiádě znamenitě posloužili potleskem užitečných idiotů (ano, vím, že nasadit si ohvězdičkované prýmky dávno potom, co utichla bitva, je jednoduché). Těm několika málo varovným hlasům, upozorňujícím, že za báťuškovým žoviálním knírem se v tomto případě skrývá třetí jezdec apokalypsy, co si přivlastní i poslední mírku pšenice, byl přisouzen úděl věštkyně Kassandry. Agnieszka Holland se žel s tématem poprala jen do polosyta, naštěstí se hluché pasáže střídají s putováním hrůzyplnou farmou zvířat, kde největší svině tloustnou a zbytek živých závidí mrtvým...

Vanceova vzpomínková kniha ani její adaptace nejsou a nemohou být sociologickou studií, přesto spolu s podobně nepochopeným Out of the Furnace dokáží rozpálit dlouho korodující ocelové srdce Ameriky ve výhni do běla a říci k (nejen) americké beznadějně patové situaci město vs. venkov, opiátové krizi, vraždící ročně víc lidí než střelné zbraně a auta dohromady, nebo Trumpovu zdánlivě nepochopitelnému pět let starému triumfu víc, než je na první letmý pohled patrné. Nelze jim zazlívat, že popisují chorobu letmým, roztříštěným a subjektivním líčením příznaků, místo aby odhalovaly příčinu a stanovily diagnózu. To už tak laikové dělají, je na lékařích, aby to uměli rozšifrovat a léčit, a ti zde selhali ve velkém stylu. Bez ohledu na politické ovzduší a právě panující trendy jsou chudí vždy přijatelným cílem. Jako kynolog k tomu mohu říci jediné. Nedovolíte-li psovi vrčet, můžete se jednoho krásného dne dočkat, že se do vás zahryzne bez varování. Jako divák říkám, že jedna vyčerpaná vlaštovka jaro nedělá, ale v sychravém bezčasí po beznadějně dlouhé zimě potěší, ne že ne. P.S. K vytýkanému nedostatku sympatických postav dodávám jen tolik, že hodně lidí si plete empatii se sympatií.

Film obsahově i formálně vyhovující současným požadavkům - je sterilní, odtažitý a na jedno použití. Pro silnější pocit sepětí s realitou doporučuji zařadit do knihovny G. G. Márqueze. Posuďte sami. Láska za časů cholery. Kronika ohlášené smrti. Sto roků samoty. Zlá hodina. Všechna špína světa. Plukovníkovi nemá kdo psát. V případě potvrzení kandidatury Petra Pavla je záhodno sbírku doplnit o titul Generál ve svém labyrintu.

Obžalovaný: Bůh všemohoucí vulgo Jsem, který jsem, Hospodin, Adonaj, Elohim, ha-Šem. Místo činu: de iure Chelmno, Belzec, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Auschwitz-Birkenau, de facto celé krvavé země mezi Hitlerem a Stalinem. Obvinění: porušení smlouvy, nepřekažení trestného činu, spoluúčast na vraždě. Oběti: šest milionů. Rozsudek: zločin, opomenutí nebo součást vyššího plánu? Odročeno pro překážky, pro které nelze v jednání pokračovat (žalující strana se proměnila v popel a dým), nový termín jednání na věčnosti. Poznatek z obecenstva: Bůh nehraje v kostky… možná proto, že nemá s kým.

Vzpomínky na filmový klub vol.2 aneb můj tatínek považoval děti za chytřejší dospělé a dětské filmy nebo knihy zásadně neuznával, takže jsem s ním tuhle spálenou revoluci absolvovala v deseti letech a matně si vzpomínám, že se mi jakýsi zděšený spoludivák během Walkerovy přednášky o rozdílech v nákladech na bílou manželku a domorodou kurtizánu pokoušel zacpat uši. Znovu jsem si zopakovala Ostrov v ohni s odstupem nějaké té dekády a přidávám čtyři důvody pro čtyři hvězdičky. Za prvé podvratný kousanec do paty postkolonialismu, po kterém zhořkne i čaj oslazený třemi vrchovatými lžičkami a potvrdí starou pravdu, že máte-li problémy, uspořádejte revoluci – protože dostanete příležitost zjistit, že jste předtím vlastně žádné problémy neměli. Za druhé ukázková práce s neherci, od které by se i Forman mohl něco přiučit. Za třetí nejednoznačná role britského aristokrata, co s rozmyslem vymkne dobu s kloubů, aby byl následně povolán k nasazení dlahy. Za čtvrté miláček Marlon, odhodlaný bojovník za lidská práva předtím, než to bylo cool, při jedné z posledních příležitostí, kdy k mu ke scénářem předepsané projížďce na ostrově stačil kůň a United Artist za tímto účelem nemuselo InGenu zadávat zakázku na výrobu mastodonta...

Poprvé jsem to viděla s otcem ve filmovém klubu a ve věku, kdy jsem si ještě pletla Končalovského s Koněnočkinem, ale při ohlédnutí zpět si říkám, že zase tak mimo jsem nebyla. Jen se v tomto případě jedná o verzi, kde velcí zlí vlci vítězí a zajíčci se ve své jamce střídavě třesou hrůzou a nasazují statečné úsměvy, hlasitě chválíce moudrou a velkozubou vládu. Žádná obří modla se nevztyčí, pokud jí s tím nepomohou tisíce ochotných bezejmenných uctívačů a při pohledu na kreaci Toma Hulce v roli jednoho z těch pojmenovaných si na uhihňaného rokokového rebela divák ani nevzpomene, jen si trpce pomyslí, že problémem Ruska není to, že tam na střídačku uctívají Boha i ďábla – problém je, že tam nikdy neuctívali člověka. Mráz přichází z Kremlu. A není před ním záchrany.

"Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky" (J. Stránský). Film o temnotě, kterou nezadrží železné dveře, sodíkové výboje a křemíkové obrazovky, o nesvatých rodinných poutech, která tak omamně škrtí, o šelmě v člověku a lidskosti v šelmách. Příběh, jaký můžeme číst nejrůznějšími způsoby, podmínkou je jen gramotnost. Vysoce funkčně negramotná Faidra k tomu má dvě poznámky. 1/ K Riley Keough se dá říci jen tolik, že Král je (možná) mrtev, ať žije Princezna, 2/ kdybych byla tím, koho jako prvního napadla myšlenka srovnávat to s Větrnou řekou a já se tomu napadení neubránila třebas i nepřiměřeně, skočila bych pod sněžný skútr. Kdybych byla tím, kdo to srovnání bezmyšlenkovitě opakuje, poprosila bych řidiče skútru, aby ještě pro jistotu couvl...

Vždyť říkám, šlendrián. Být to v Rusku, výsledky víte dva roky před volbami.

I na nejuznávanější stachanovce továrny na sny někdy vyjde usmolená noční šichta. Na druhou stranu coby připomínka mravenčí redaktorské dřiny, která některé dílo zčitelní a někdy holt vyjevenému čtenáři dodá Pýchu bez předsudku nebo Hobita aneb cestu jenom tam, je to víc než výstižné.

Tepnami zkornatělými frustrací a vztekem si Allie Fox razí cestu protisměrem do vlastního srdce temnoty a potvrzuje, že absence řádu nejvíc zasáhne ty, kdo v sobě mají chaos. A jen tak mimochodem u toho Harrison Ford odvádí nejlepší hereckou práci, jakou jsem u něj kdy viděla, až mě díky původně zvažovanému obsazení role napadla svatokrádežná myšlenka, zda by v jeho podání nebyl usměvavý všeamerický chlapec Jack Torrance nakonec děsivější...